Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Legenda o svaté Dorotě

22. 10. 2011
0
0
579
Autor
Aleiandra

Věnováno Jitce Paulové

     Žila jsem, skutečná, jako ty. Otec byl králem v jednom malém království, ale jeho bratr – můj strýc – jej dal svrhnout a dosadil se na jeho místo. Nám nezbylo nic. A v té bídě se mí rodiče upnuli celou duší ke křesťanství, v jehož duchu mě od útlého dětství vychovávali.
     Utekli jsem se pod ochranu krále Fabiana, otcova přítele. S jeho synem Fabriciem, jen o pár let starším, jsme vyrůstali jako sourozenci. Ale když dosáhl patnácti let, poslal ho otec své sestře na výchovu. Moc mi chyběl.
     Krátce nato zemřeli oba moji rodiče. A ve své samotě stále víc jsem se upínala k Bohu. On byl jediný, s kým bylo možno si popovídat, komu se svěřit, a zdálo se mi, že odpovídá tím nejdokonalejším zvukem – zvukem Ticha, které léčí. Objevovala jsem kouzlo Samoty.
     Tehdy mě zaslíbili Bohu navždy.
     Jednoho rána našli Fabiana mrtvého a Fabricius se musel vrátit. Bylo to pátého roku ode dne, kdy odjel. Dospěl. Zmužněl. A časem se ke mně začal chovat jinak, než dřív. Každého večera jsem nacházela ve svém pokoji krásné růže a vzkazy. Leč nebylo mi možno opětovat jeho lásku. Když zjistil, proč, málem se pomátl. Přemlouval mě, prosil, ba i plakal, abych se Boha vzdala. Já ale nemohla.
     Sám křesťan, zanevřel na křesťanství. Zešílel. Uvrhl mě do vězení, řka, že příštího dne budu mučena. Noc úzkosti jsem strávila v modlitbách, Strach mě obklopoval a ani ticho nepomohlo, jako tolikrát. Žalářník byl mým přítelem už od dětství, namíchal mi potají do vody opium, dobrá duše, ve snaze zmírnit utrpení nadcházejícího dne.
     Ráno pro mne přišli. V bílé košili mě odvedli do mučírny, kde už čekal Fabricius, můj přítel. Co se zračí v jeho tváři? Bolest. Strach. Šílenství. Pije víno, silné, těžké, doufá, že pomůže zmučené duši. Nemá smysl žádat o milost. Nic nemá smysl. Jako ve snu slyším jeho hlas, silné paže mě chytají a váží na skřipec. Mé tělo se vzpouzí, nechce se víc natahovat, nemůže. Bolest, šílená, otupující. Nataženou mučí mě ohněm. Pálí, cítím spálenou kůži a vlasy, do očí slzy, nic než vzlykot. Není jiného zvuku, který bych byla sto vydat. Ach, oheň. Jak ráda jsem se u něj hřála a poslouchala tichý praskot, když v komíně zpívala meluzína. I teď pomohl. Už nevnímám bolest, nevnímám, svět se točí, propadám...

     Sluníčko svítí, příjemně hřeje. Pocitu štěstí se dá i dotknout, je všude, jako klid. Svět vypadá, jako bych se na něj dívala přes bílý závoj. Vidím zelenou zahradu s překrásnými růžemi. Na hladině zurčícího potoka tančí slunce. Náhle si uvědomuji, že za mnou kdosi stojí. Neohlížím se, vím, kdo to je. Obchází mě, takže stojí přímo přede mnou. Dlouho se mi dívá do očí. Neuhýbám. „Jsi statečné děvče a pocit, že toto vše podstupuješ pro mne, mě naplňuje štěstím a hrdostí." Usmál se a odhrnul mi z čela závoj. Slunce mě prudce uhodilo do očí. Ale co... co se to... Vždyť já letím! Odlétám pryč, vidím, jak se za mnou dívá. Mává mi. „Neboj, už brzy!" slyším ho volat.

     Probuzení. Žalářník odemykal těžké dveře mé cely. Ach, ta bolest... Byla jsem jí plná až po okraj. Ještě nyní ji cítím a mráz mi běhá po zádech. Do cely vstoupil Fabricius, bledý, oči podlité krví, neoholen, neumyt. Ve ztrhaných rysech se zračila úzkost a strach. Vypadal jako raněné, štvané zvíře. Dveře těžce zapadly. Doznívající kroky starého žalářníka. Ticho.
     Zůstali jsme sami.
     Dlouho stál a díval se na mě, mlčky, beze slov. Náhle klesl na zem v křečovitém pláči. Vrhl se mi k nohám, na nichž stále byla zaschlá krev. „Odpusť... prosím, odpusť mi... já.. nechtěl jsem... Bože, co jsem ti to udělal!"
     Celé mé tělo bylo rozlámané. Co jsem cítila? Odpor? Nenávist? Strach?
     Ne. Slunce, které před chvílí svítilo v zahradě, zůstalo ve mě, hřálo, přinášelo klid. „Tiše... no tak...", řekla jsem konejšivě, velmi tiše, a ze zbytků sil ho pohladila po rozcuchaných vlasech. Prudce zdvihl hlavu. „Okamžitě tě propustím. Seženu ti nejlepší lékaře. A když přesto zemřeš, zemřu s tebou!" A byl pryč.
     V noci za mnou přišel do pokoje, kam mě nechal přenést. Pomalu, s každým úderem srdce, prchal život. Cítila jsem to a on také. Byl smutný. Vzdal se. „Kam odcházíš?" zeptal se. „Tam, kde je klid. Kde sladce voní růže s nádhernými květy. Dny jsou teplé a noci vlahé. Tam, kde není utrpení, nenávist ani strach", řekla jsem tiše. Vzal mě za ruku a svěsil hlavu. „Jak poznám, žes tam opravdu došla?" „Pošlu ti pozdrav," neslo se s posledním výdechem. A moje duše odešla.
     Té noci se ale vrátila. Zjevila se mu v těžkém snu, který snil u mého lůžka. „Jsem tu, jak jsem slíbila. Nesmutni pro mě. Smrt není nepřítel. Tobě ale ještě není dáno zemřít. Nezlobím se na tebe a odpouštím ti. Nesu ti dárek. Prožij zbytek života, jak nejlépe svedeš a pamatuj si, že když něčemu opravdu uvěříš, celým srdcem, a nebudeš ani na okamžik pochybovat, stane se to pravdou, jakkoliv nemožné se to bude zdát."

     Příštího jitra našel král Fabricius ve své ruce tři krásné svěží růže. Bílou, rudou a černou.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru