NKK: Na střeše (III.)

Seděla na střeše. Ale ne jen tak na ledajaké střeše. Budova, která jim posloužila jako odpočívadlo, byl kostel, postavený v novogotickém stylu. Tedy vražedně vysoký. Kdyby se tak zoufale nesnažila zachytit jakéhokoliv třeba i jen nepatrného výběžku, zřejmě by své soustředění společně s hněvem přesunula na smíchy se otřásajícího Thanatose. Tomu se to smálo! Ještě aby ne, když měl křídla. Ovšem, měla je taky, jenže ta věc se zhmotňováním a přistáváním a tak vůbec…ony křídla nejsou všechno. To zjistila ještě během prvních pěti minut na terase. A zbytek? Inu…

Ta holka se mu snad zdá! Už viděl hodně nováčků, ale v tomhle věku asi její výuka bude trochu komplikovanější. Po několika skutečně excelentních začátečnických botách uznal, že současný postup nikam nevede. Teď zkoušel terapii šokem. Z asi kilometrové cesty od jejího domu k parku, jehož byl kostel středem, sama neuletěla ani jedno máchnutí křídel. Prostě jí to najednou nějak nešlo. Mezi disciplíny, které zvládala excelentně, však patřily hlasité, přestože relativně slušné, nadávky, úchop, za který by se nemusel stydět zápasník těžké váhy, a samozřejmě rychlé popadnutí všeho, co by jí mohlo zabránit pádu z výšky.
A tak tu s úsměvem sledoval pejskaře na posledních procházkách se svými mazlíčky, občas nějaký mladý pár držící se za ruku a hlučnou skupinu výrostků, která se před chvílí objevila v protějším koutě parku a blížila se k jejich stanovišti. Kromě jejich hlasů se park utápěl v tichu, přerušovaném šustěním listí stoletých dubů v aleji a hlasy jejich obyvatel. Někde v dálce se neodbytně ozýval datel a vítr přinášel od nedaleké řeky vlhký vzduch prosycený typickým pachem. Vlastně mu nevadil, měl to docela rád. Město, řeku, zvuky připomínající přítomnost lidí. Les mu nijak zvlášť nechyběl. Zvlášť ne ta prokletá hlídka, kterou měl držet ještě pět dní.
Z přemýšlení ho vytrhl rychlý pohyb po pravici. Na poslední chvíli obratně zabránil Kit ve sklouznutí ze střechy. Kdyby sebou nemlela, nic by se nestalo, ale v tomto případě nemělo cenu něco říkat.

Přestože právě teď se potýkala s víc jak pětadvacetimetrovou výškou, celé to začalo v podstatě zábavně. No, musela uznat, že někteří se bavili více, než jiní. Po tom, co se jí podařilo zhmotnit křídla, snažil se ji Thanatos naučit, jak se cíleně odlepit od země. Dokonce se jí to napoprvé podařilo. Tedy alespoň na chvíli.
Přistání už vypadalo hůře. A její samozvaný učitel si každou další chybu královsky užíval. Samozřejmě po chvíli soustředění cítila, co všechno dělá špatně, ale prostě nedokázala pochopit, jak to co nejúčinněji napravit. V porovnání by vedle sebe asi vypadali jako sokol vedle tučňáka. Kit se několikrát přistihla, jak naprázdno máchá rukama a prohýbá se v zádech v tak nepřirozené poloze, až ji začalo bolet v kříži, a křeč v chodidlech vypovídala i o urputném zatínání palců u nohou. Tohohle zlozvyku se taky musí brzo zbavit.
Všem katastrofám toho večera nasadila korunu, když se při jednou ze svých pádů zachytila Thanatova křídla a stáhla je oba z několikametrové výšky k zemi. Bilance: několik škrábanců, dvě vytrhnutá pera – paradoxně trefila černé a šedé – nesčetně modřin a dočasné přerušení „tradičního výcviku“. No, a právě tehdy ho napadla ta spásná myšlenka s kostelem.
Popadl ji kolem pasu a odnesl ji sem. Někde cestou ji na okamžik napadlo, že knižní hrdinky by se asi nechaly vzít do náruče okouzlujícího pohádkového prince, který by je dokonale bezpečným způsobem unesl na odlehlé romantické místo. Většina holek by si pak možná s radostí užila dotek paží vcelku pohledného kluka. Ona to štěstí neměla. Každou chvíli se jí zdálo, že spadne, ruce okolo pasu vnímala jako poslední záchranný bod, jehož se držela zuby-nehty a většinu své psychické aktivity používala k usilovné myšlence na oběd, který měla radši vynechat.
Po pár minutách ji s naprostou samozřejmostí vysadil na nejvyšší kostelní věž v okolí a až po krátkých protestech z její strany nakonec povolil zbytek „cvičení“ absolvovat na nižší části střechy. Kostely nikdy neměla moc v lásce, ale věřila, že minimálně tenhle bude z duše nenávidět až do konce života.
Snažila se uvolnit. Opravdu. Ale zkoušeli jste už někdy relaxovat ve výšce skoro třiceti metrů nad kamenným dlážděním? Předpokládám, že zřejmě ne. A na té hloupé střeše se téměř nebylo čeho zachytit. Výšek se bála roky, copak si ten hloupý puberťák myslí, že ji toho za jednu noc zbaví? Myslet si to může, jen ho pak realita tvrdě praští do nosu. Za normálních okolností by ji těšilo sledovat, jak se mladík marně snaží, ale její pozice jí to právě v tu chvíli nedovolovala. A to doslova.

Už dobré půl hodiny zarývala nehty do střešní pokrývky. A zhruba dvacet minut se snažil nalézt způsob, jak by jí mohl pomoci. Snést dolů ji ale rozhodně nehodlal.
„Tímhle sis vysloužil moji nenávist na roky dopředu,“ ozvala se znenadání nepěkně kyselým tónem. 
„Najednou nějaká ukecaná, zvykáme si snad na výšky?“ jal se odpovědět stejně jedovatě. Vlastně se mu ulevilo, že už začíná vnímat něco jiného než ty metry pod sebou.
„Asi pomalu přicházím na to, že nelepší je soustředit se na něco jiného než na fakt, že sedím s divným týpkem na střeše kostela desítky metrů nad zemí a nemůžu se dostat dolů.“
„Když to řekneš takhle, zní to hůř, než to ve skutečnosti je.“
„Těší mě, že se bavíš, Thanate,“ konečně se na něj podívala a ten vážný vyčítavý výraz v její tváři ho téměř donutil vyprsknout smíchy.
„To mě taky, Kate,“ zdůraznil v odpověď na vlastní oslovení její jméno na konci.
„Kdo je Kate?“
„Ty?“
„Ne, to nejsem,“ vyřkla pomalu, zatímco jí pravé obočí tázavě vyletělo nad levé.
„Ale ten kluk u lesa ti tak řikal,“ zatvářil se tentokrát opravdu zmateně. Ta holka mu celá takříkajíc nějak nedocházela. Prvně se proletí přes les, pak se bojí výšek, teď se zase nejmenuje, jak si myslel, přestože toho kluka zřetelně slyšel, jak ji oslovil. Teď se tvářila trochu divně a zároveň možná rozzlobeně…?
„Je to Kit,“ vzdychla unaveně.
„Kde je rozdíl?“
„Jenom v tom, že to není zkratka jména Kateřina,“ zasmála se.

„A jak se teda jmenuješ?“ zeptal se znovu. Vždycky ji bavilo pozorovat zmatené výrazy lidí, když jim to objasňovala, ale zároveň ji to trochu unavovalo
„Nikodéma. Nevím, jak vznikla ta přezdívka, říkali mi tak rodiče, “ dodala, když uviděla jeho zmatený obličej.
„Zvláštní jméno. I když, já mám zrovna co říkat,“ zasmál se, ale hned zase přestal. Jaj. Asi si všiml toho výrazu. A to si přísahala, že s tím přestane.
„Spíš jak pro starou pannu,“ protočila panenky, „máma měla bohužel slabost pro zvláštní jména. Brácha se jmenuje Daimon,“ zašeptala.

Samozřejmě si toho výrazu všiml. Jako by najednou nesla všechnu tíhu světa. S tímhle už se setkal.
„Měla…“
„Budou to dva roky, co měli i s tátou nehodu. Od té doby se o nás oba stará Moony – tak říkám Daimonovi,“ pomalu se rozmluvila a on tam prostě seděl a poslouchal. Nebylo co dodávat. Nejlepší možností bylo změnit téma.
„Ale nevšiml jsem si, že by s tebou někdo bydlel…“
„Moony? Ne, ten tady nežije,“ zakroutila se smutným úsměvem hlavou, „po škole zůstal bydlet ve velkoměstě. Sama jsem mu nabídla, ať tam zůstane. Navíc pořád někam cestuje za prací. Občas mi pošle nějaký ten dárek a na všechno ostatní mi ještě dlouho budou stačit peníze po rodičích. Oba se máme dobře,“ tentokrát už se zvesela usmívala.
„Takže,“ zazubil se spiklenecky, „vrátíme se k tréninku. Máme na to pět dní.“
„Pět? Důvod?“
„To je...tajemství...řekl bych. Teď se spíš soustřeď na létání.“
Po všem, co za ten den viděl, ho docela potěšilo, když se Kit dokázala odpoutat od své fóbie, ale vůbec by ho nenapadlo, že se dokonce odváží pustit jednou rukou. Jemně ho plácla přes paži a káravě mlaskla.
„Takže tajemství? Přede mnou?“
„No, vlastně jo.“
„To si žádá výslech,“ přimhouřila oči ve výrazu, který se mu vůbec nezamlouval.
„Tváříš se jako člověk, který má něco za lubem. Něco špatného.“
„To si piš. Ale prvně se odsud musím nějak dostat dolů...“