Kočka a myš

Leželi jsme v posteli, tak nádherně zpocení po vášnivě promilované noci. Jeden z nás chtěl určitě tuto chvíli uchovat napořád. Jeden z nás…

„Promiň, byla to moje chyba, tohle se přeci nemělo stát. Teda já toho nelituju, ale ty asi jo.“ Bylo to tak nádherné vyznání, tak roztomilá neznalost onoho mladého hocha neznalého zákona žen, mého zákona, hry na kočku a myš.

Mohla jsem mu tu chvíli, plnou jeho výčitek a otazníků, plnou jeho očekávání co řeknu, zkazit? Byl toho pln, byl dosyta naplněn pocitem, že on je strůjcem všeho toho dění, že je aktérem té vášnivé noci. Že on a zase jen on ve mně vzbudil vášeň, že on ve mně vzbudil touhu vzdorovat myšlence věrného vztahu, že ON dostal MĚ. Jak bláhová to představa, jak bláhový to mladý hoch, tak neznalý toho všeho, tak naivní, tak roztomile naivní.

V hlavě se mi odehrávalo drama, ve kterém řeknu svému drahému milenci, jak ubohá je jeho domýšlivost, jak hloupé jsou jeho myšlenky. Ale copak jsem mohla? Ano, mohla.

„Snad si nemyslíš, ty můj hlupáčku, že jsi mě svedl? Opravdu si myslíš, že bych byla tak naivní a nechala se oblbnout tvou tvářičkou? Nebo že mi snad imponovalo tvé chování? Ano růže mě velmi potěšila a tvůj návrh udělat mé fotky také, ale tohle snad né, snad si opravdu nemyslíš, že celé tvé připravené jedno velké gesto mělo nějaký vliv na to, co se stalo? Snad si ani nemyslíš, že to byl celé tvůj nápad? Kdybych neřekla, že toužím ze všeho nejvíc po čajové růži, kdybych neřekla, že bych velmi ráda někdy nafotila nějaké překrásně roztomilé akty s rudými růžemi v té nové posteli, co mám, kdybych neřekla, ať jdeš blíž…

Tohle celé bylo jedno velké gesto, ale mnou připravené, každý tvůj krok byl mnou vedený, každá možnost předem zvážena a několikrát promyšlena tak, aby konec byl vždy stejný.

Jsi tak nádherně neznalý zákona žen a jsi lapen v mých sítích.“

Políbila jsem svého svedeného milence na tvář plnou otázek přesně tak, jak to dělávají matky u svých mladých hochů. A pak jsem už jen s cigaretou v ruce sledovala jeho rychlý odchod. Od dveří se jen zeptal: „Ty kouříš?” a pak už jen tiché klapnutí dveří a moje samota.

Pod polštářem mi zůstalo jediné, řetízek. Řetízek od matky za maturitu, nikdy ho prý nesundává, nikdy ho nikomu nedá, říkal… Jako každý. Je načase sepsat ten příběh a počkat až se pro ten řetízek vrátí.

Každý z těch hochů měl svůj řetízek, od babičky, od matky, od přítelkyně či sestry, všichni tvrdili pořád to samé, nikdy, nikdy, nikdy. A všechny čekal stejný osud pod mým polštářem.

Každý má svůj příběh a tohle je ten můj.