Svět, ve kterém má každá věc svůj příběh

Nevím proč, ale po pár letech jsem se dnes podíval na Písmáka. Tak trochu se mi zastesklo po lidech, se kterými jsem si tu psal. Tak trochu jsem doufal, že tu najdu ty, kteří tenkrát také odešli. Možná jsem jen čekal na telefonát a mobil ne a ne zazvonit. Možná je to tou atmosférou, která je tady v hotelu. Zámecký pokoj, velká postel, ještě větší koupelna a vůbec největší park pod oknem. Padající tma napůl s deštěm. Dostal jsem chuť zase něco napsat. Už jen ten psací stůl v tomhle pokoji by si to zasloužil. I když... když na něj tak koukám, vypadl zřejmě z nějakého nezkalibrovaného stroje a obchodník, který ho prodával, se zřejmě modlil za to, aby hoteliér věřil, že jde o psací stůl. Nemám rád tyhle věci bez duše a bez příběhu. Nic. Říkám si, jak jsem tenkrát psal? Tenkrát, když jsem měl pocit, že mi to jde. Kdybych napsal něco teď, asi by to stálo za starou bačkoru. Napadlo mne, že bych sem mohl sem tam dát moji starou věc, dám sem dvě tři a zase se do toho dostanu. A když ne, tak mi to určitě někdo včas řekne. Podíval jsem se do svých zápisků. Takových, co má asi každý... utržky myšlenek, většinou cizích, začárané komíny, pod kterými je bůhvíco, pár pitomých obrázků. V jednu chvíli chci dělat všechno... malovat, hrát na housle, běhat po parku, pouštět draka, podrbat psa. Hned zas se mi nechce do ničeho a nic nemá smysl. Sakra.