Démoní Lord Země I. - XII.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

Tara, ze spaní, probudila vábivá vůně. Když otevřel oči, uviděl Eňose s tácem jídla stojícího ve dveřích. ‚Snídaně do postele? To si nechám líbit,‘ zajásal v duchu a posadil se, aby mohl začít hodovat. Jen, co dojedl, objevil se Wornixs.

„Doufám, že ti snídaně chutnala?“

Tar spokojeně přikývl: „Bylo to výborné.“

„To jsem rád,“ odvětil Kronikář, popošel k oknu a roztáhl záclony. Jasné světlo vklouzlo do pokoje a na okamžik Tara oslepilo. ‚Zajímavé. Není z Pekla tak dlouho pryč a už si zvykl na pobyt na Zemi.‘  

„Řeknete mi konečně, kde to jsem?“ zeptal se Tar a vytrhl Wornixse ze zamyšlení.

„Ale samozřejmě. Jestli chceš, rovnou tě tu provedu,“ řekl vlídně Kronikář a počkal, až Tar vyleze z postele.

Tar se rozhlížel po pokoji, ale své věci hledal marně. Pak se u něho objevil Ňunos a v náruči držel nějaké oblečení. Tar se nechápavě podíval na Wornixse.

„Veškeré věci z Pekla se tady na Zemi dají snadno najít. Proto nosíme obyčejné lidské oblečení.“ Po těchto slovech si Tar oblékl džíny a modré tričko s potiskem. Pak vyrazil za Kronikářem na prohlídku domu. Jak záhy zjistil, jednalo se o ubytovnu, ve které žili pouze Vyhnanci. Žádného, krom Wornixse, Eňose a Ňunose, tu však neviděl.

„Abychom se vyhnuli útoku, vytvořil jsem kolem celé budovy bariéru, která nás činí před zraky Nebeských, Čističů a jiných démonů obyčejnými lidmi,“ vysvětlil Wornixs, ale Tar se nějak nemohl zbavit dojmu, že se vychloubá svou mazaností.

Když došli na verandu, opřel se Tar o zábradlí a začal se kochat výhledem. Nemohl se nabažit pohledem na všechny ty barvy a život, které v Devátém pekelném kruhu neviděl. Těžko říci, zda za to mohla jeho lidská polovina, ale pořád víc se mu na Zemi líbilo.

Wornixs v tichosti Tara pozoroval. Neustále přemýšlel, jak by z něj získal nějaké další informace, ale čím víc ho poznával, tím víc ho mátl. Nikdy takového démona ještě nepotkal. Dalo se říci, že pokud existovala nějaká definice démona, Tar ji celou převracel naruby. Nakonec se rozhodl vynést své trumfové eso: „Mohu vědět, kde jsi přišel k tomu meči?“

Tar se nechápavě na Kronikáře podíval. Žádný meč přece u sebe neměl?! Když se objevilo trapné ticho, vytáhl Wornixs delší dýku s velkým rubínem v jílci a podal ji Tarovi. Tar však pořád nechápal, proč mluvil o meči.

‚Zajímavé,‘ pomyslel si Wornixs, když uviděl Tarův nechápavý výraz ve tváři. Sáhl tedy do náprsní kapsy, odkud vytáhl propisku: „Měl jsem na mysli artefakt, který právě držíš v ruce.“ Hned na to pak učinil povel: „Rozložit!“ a propiska v jeho ruce se změnila v hrozivé kopí.

Tar nemohl uvěřit vlastním očím. Poprvé ve svém životě viděl nějaký artefakt. Když pak pomyslel na to, že by už odmala sám jeden vlastnil, připadal si jako ten největší hlupák pod sluncem. Zmocnila se ho zvědavost. Musel znát pravdu: „Rozložit!“ zopakoval po Kronikáři povel a dýka se změnila v obří, jeden a půl metrů dlouhý, masivní meč. Vzápětí však artefakt vypadl Tarovi z ruky a s hlasitým žuchnutím dopadl na podlahu. ‚Sakra! To nikdy nemám šanci uzvednout,‘ zaláteřil nad tíhou meče v jeho skutečné podobě.

„Jak jsem si myslel. Je to krvavý artefakt,“ konstatoval Wornixs, když uviděl Tara rozložit meč. Sám to předtím neúspěšně zkoušel. Krvavý artefakt byl i mezi šlechtici vzácností. Navíc jen málo démonů ho dokázalo vytvořit, tak kde k němu ten kluk mohl přijít?

„Cože?“ ozval se Tar.

Kronikář si opět povzdechl: ‚Ví ten kluk vůbec něco? Kde proboha v Pekle přežíval?!‘  Potom však Tarovi odpověděl: „Normální artefakt může použít každý. Krvavý artefakt jen ten, komu patří. Takhle můžeš mít ohromně silnou zbraň a nemusíš se bát, že by tě s ní někdo mohl zabít!“ I když kolem Tara bylo mnoho neznámých, musel Wornixs uznat, že to není na škodu. Alespoň ho bude moci vychovat k obrazu svému. „Složit!“ učinil další povel a jeho kopí se vrátilo do původní podoby propisky.

Tar se sklonil k meči, zlehka se ho několika prsty dotkl a napodobil Wornixse. Následně ze země sebral dýku a chvíli se na ni díval. Musel uznat, že mu otec přeci jenom zanechal něco pořádného.

Nečekaně Kronikářovo vyptávání přerušila hlasitá rána. Bariéra kolem ubytovny se lehce otřásla, když se nad ubytovnou prohnal archanděl. Ten ze vzduchu pronásledoval skupinku Vyhnanců, prchajících postranními uličkami.

„Bez šance,“ odvětil při pohledu na ně Wornixs a podíval se na opačnou stranu. To, co uviděl, ho však šokovalo ještě víc. Arkill se sotva držel na nohou a nechával za sebou krvavé stopy. Wornixs neváhal ani vteřinu a seskočil z druhého patra na prázdné parkoviště před ubytovnou, jako kdyby to nic nebylo. Přiběhl k Pekelnému rytíři, podepřel ho a odvlekl do bezpečí ubytovny dřív, než si ho někdo stačil všimnout.

Tar se díval za letícím archandělem, dokud mu nezmizel z dohledu. Poté sestoupil po venkovním schodišti do přízemí k Wornixsovi, který se pokoušel zastavit Arkillovo krvácení. Poprvé v životě se v něm ozvala nenávist k Nebeským. Chápal, že boj mezi nimi je nevyhnutelný, ale to, co před chvílí viděl, bylo nedůstojné. Lovili Vyhnance jako divou zvěř.

„Co se stalo? Kdo tě napadl?“ vyptával se Wornixs Arkilla a ten mu s obtížemi odpověděl: „Hledá ho Ďáblův gang! Ti dva lovci k nim patřili … Vidíš, říkal jsem ti, že jsme se ho měli zbavit!“ nezapomněl si přitom postěžovat.

Než na to stačil Kronikář něco říct, Tar promluvil: „Dobře, stanu se vaším vládcem!“

Pohledy obou démonů se k němu upřely a Wornixs v duchu jásal: ‚Jak jsem si myslel. Nemá v sobě ani kapku démoní povahy…, tím líp!‘