Válka klepe na dveře, kdo jí první otevře?

Sedím na zápraží a počítám hvězdy. Svět se změnil, lidé se změnili. I ty hvězdy už jsou jiné. Uběhlo tolik let a já se náhle probudila do prázdna. Do prázdna plného nenávisti, zloby a beznaděje.

Je vůbec možné, co se teď děje? Nevěřím zprávám, nevěřím pomluvám, nevěřím ani pohyblivým obrázkům v televizi. Tohle přece není možné!

A přitom si pamatuju mírumilovný svět, kde si lidé pomáhali, znali se a chápali. A teď? Teď na sebe sousedé útočí, kradou, odmítají normálně žít. Už ani nemohou.

A začalo to téměř nenápadně, potyčka v hospodě, která přerostla v likvidační výpravu. A nenávist se začala šířit republikou, pak Evropou a nakonec zachvátila celý svět. Zloba se stala nenávistí, tolerování se změnilo na hlubokou zášť. Vláda se snažila situaci uklidnit, ale ve strachu z názorů světa dělala pravý opak. Lidem vzala i poslední zbytky naděje a jistoty, jejich stát přestal být jejich státem. A oni vyšli do ulic a města se proměnila v hořící pochodně.

Nikdo už nemohl udělat nic. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a některé státy zachvátilo velké zoufalství. Ve snaze ubránit se proti vlastním lidem sáhly na krajní možnosti a vypustily čisté zlo.

Je 21.století, dnešní zlo už dokáže jen ničit. Města se rozzářila víc než kdy dřív. Už ale ne ohněm nebo jasem nočního života velkoměsta. Města se rozzářila ničivou silou atomu. Třetí světová válka nastala.

Sedím na zbytku ohořelého zápraží a počítám hvězdy. Svět se změnil.