Poklad příborských šlechticů

Je ráno, začíná další den. Mlha, jenž z rána padla na město a zahalila výhled na Beskydy, se pomalu začíná zvedat a odhaluje věž příborského kostela. V těchto ranních hodinách je ve městě stále ještě klid, občas po ulici přejde nějaký ten ožrala vracející se z krčmy či obchodník spěchající ke svému stánku na městském tržišti. Celé město však v klidu nebylo, u východní brány stála čtyřčlenná družina městských strážných. „Bim, bam, bim, bam.“ kostelní hodiny začali odbíjet 4 hodiny. Zvony utichly a město se opět zahalilo do spánku.

Najednou se v mlze za městem, která stále bránila výhledu, rozezněl klepot koňských kopyt o dlážděnou cestu doprovázený tichým skřípáním kol. Po chvíli se z mlhy vynořil kočár, následovaný dalšími třemi vozy.  Když projeli branou, ozval se z jednoho z vozů nelidský řev, který naháněl husí kůži. Z domů v okolí brány začali vycházet lidé, zajímajíc se co se děje. Vozy jely dál, pokračovaly skrz městem. Kočár zastavil před městskou radnicí, ale ostatní tři vozy pokračovaly až ke kostelu sv. Valentýna. Nelidský řev ozývající se z jednoho z vozů neochotně probouzel celé město, náměstí se začalo hemžit lidmi klábosících o tom co se děje.

Z kočáru vystoupili dva lidé, oba obléknutí ve vojenských uniformách tak jak v této době, době války, nařizoval šlechtický titul. Byli to bratři, Hans a Ferdinand, příslušníci rodu šlechticů z Hückeswagenu, potomků zakladatele města Příbora hraběte Arnolda. Oba dva se vydali do útrob radnice, kde už je čekal městský radní. Byl úplně obeznámen se situací a věděl, že je potřeba uschovat všechny poklady Příbora i majetek Hückeswagenských šlechticů, hlavně v této době kdy ve světě zuří válka, německé země nejsou bezpečné a k Příboru se blíží Švédové. Všichni tři se vydali směrem ke kostelu.

„Zde v kostele je jeden ze dvou nám známých vchodů do podzemních chodeb. Druhý je v hrobce vašeho předka hraběte Alberta.“ odvětil radní mezitím, co otevíral tajný vchod do podzemní. Radní zapálil pochodeň a všichni se vydali po schodech dolů, do téměř 300 let starých chodeb. Plápolající plamen pochodně ozářil křižovatku 3 chodeb a schodiště, po kterém přišli. „Jedna z chodeb vede až na hrad Hukvaldy, další vede k druhému vchodu a třetí vede k nouzové pokladnici.“ Řekne radní a pokyne rukou směrem k jedné z chodeb a vyrazí, ostatní ho následují. „Podle pověr je v Příboře dalších 5 vchodů, ale o nich nikdo nic neví.“ dodá radní, když se zastaví před obrovitými dřevěnými dveřmi. Každý z přítomných vytáhl klíč a společně dveře odemkli. Radní do dveří zatlačil a ty se se skřípotem otevřeli. Objevila se malá jeskyně plná truhel, svitků a dalšího cenného městského majetku. „Dobře, vyložte oba vozy a všechno přeneste sem a pak to tady zazděte.“ rozkázal jeden z bratrů, otočil se a vyrazil zpět.

                Neuběhlo mnoho času a oba vozy byly vyloženy a pokladnice zazděná. Podle nejnovějších zpráv se Švédové rychle blíží a u města by měli být k večeru. „Přivezte třetí vůz a nacouvejte ke kostelnímu vchodu.“ Rozkázal starší z bratrů, Hans, na jehož obličeji se objevil široký úsměv. Když zahlédl nechápavý obličej radního, dodal: „Tohle je jenom pojistka, pozdrav pro případné zloděje.“ Věc uvnitř se uklidnila, nejspíše cítila, že bude brzy volná. Strážní otevřeli dveře vozu a z něho rychle a s ukrutným řevem něco vyrazilo. Bylo to zvíře, asi metr a půl vysoké, chlupaté, stálo to shrbeně na dvou, mělo to podlouhlý čumák, rudé oči a dlouhé tesáky a na tlapách dlouhé drápy. Byl to vlkodlak? Z útrob kostela se začal mimo strašný řev vlkodlaka, ozývat i zvuk ničení nábytku, ale také zděšené výkřiky strážných, jenž zůstali uvnitř kostela. Znenadání bylo ticho, nikdo skoro ani nedýchal.  Najednou se z bočního východu vypotácel jeden ze strážců s rozpáraným břichem, klesne na kolena a pohlédne na radního. „To zvíře, zmizelo v podz…“, vydá ze sebe posledních pár slov a padne na zem mrtev. Strážní mezitím odtáhli vůz a všem se naskytl hrůzný pohled, zdevastovaný kostel poset troskami lavic a něčím rudým, krví, krví strážců, po kterých toho zde moc nezbylo. Oba bratři se rozeběhli k tajnému vstupu do podzemí, do podzemí kde vlkodlak zmizel a z dunivým zvukem jej zavřeli. „Poklad je v bezpečí.“ Řekl jeden bratr druhému a oba se vydali zpět k radnici, kde na ně čekal jejich kočár. Najednou se rozezněly všechny příborské poplašné zvony. Příbor je v ohrožení. Švédové přicházejí …