Démoní Lord Země I. - XVII.

Místo: Ubytovna bratří Demosů, Tokyo – Země

 

Tara cestou do kuchyně podpírali Eňos s Ňunosem. Sotva dokázal stát, jak byl zesláblý ze ztráty krve, kterou vypotřeboval na vazalské značky. Ve tváři byl bledý a více, než vládce pekelného kruhu připomínal starce nad hrobem. V ruce pak neudržel ani hůlky, a tak ho Eňos musel nakrmit.

„Kolik ještě,“ řekl Tar mezi jednotlivými sousty z posledních zbytků sil.

Wornixs se na chvíli přestal věnovat hromadě papírů před sebou: „Bohužel, pořád jich není dost,“ odpověděl stroze a znovu se dal do evidence poddaných svého vládce.

Zaznělo klepání na dveře. Ňunos se vydal ke dveřím a po chvíli se vrátil zpátky do kuchyně. Wornixs se na něho podíval, načež mu Ňunos řekl: „Přišli další.“ Potom se Kronikář zvedl od stolu a s několika nepopsanými listy zamířil ke dveřím. Než však odešel z kuchyně, stačil ještě říct: „Za deset minut za mnou přiveďte našeho vládce.“

Pro Tara byl Wornixsův dodatek poslední kapkou a odporoučel se do náruče bezvědomí. Tak, alespoň na kratičký okamžik, mohl odpočívat, než ho Démoničtí bratři opět probrali k životu.

 

„Kolik už mám poddaných?“ zeptal se Tar, potom, co se vrátil z předsíně, kde udělal dalším pěti Vyhnancům svou vazalskou značku.

Wornixs se podíval do záznamů a odpověděl: „Necelé dva tisíce.“

„Tolik?!“ vykřikl Tar údivem a na okamžik mu stouplo sebevědomí, než ho Kronikář svým dodatkem: „Pořád je to málo! Vždyť i vládkyně nejubožejšího pekelného kruhu jich má pět tisíc!“ vrátil zpátky na zem.

Tar při poznámce o vládkyni zbystřil. Přece jenom věděl, že byli pouhé tři z devíti vládců. „Jakého kruhu,“ zeptal se.

Wornixs si všiml zvýšené pozornosti svého vládce, a když odpovídal, dával bedlivý pozor na jeho reakci: „Devátý pekelný kruh. Kdysi patřil mezi nejsilnější, ale to bylo v době předchozího vládce. Teď je ostatním vládcům tak akorát pro smích.“

Tar tomu nemohl uvěřit. Nechtěl, ale byl si jistý, že mu Wornixs říkal pravdu. Trochu ho sestřina situace trápila, ale prozatím s tím stejně nemohl nic udělat, a tak se rozhodl to pro teď nechat být. „Půjdu si lehnout. Doufám, že mě necháte se aspoň v klidu vyspat,“ řekl a odebral se do svého pokoje s Eňosovou a Ňunosovou pomocí.

Když spolu v kuchyni Kronikář a Pekelný rytíř osaměli, po chvíli trapného ticha Arkill promluvil: „Nepřetěžuješ ho nějak moc?“

Wornixs si sundal brýle, vytáhl hedvábný kapesník z náprsní kapsy saka a pak mu odpověděl: „Chceš, abych ho radši chválil za každou hloupost, co udělá správně. Běhal kolem něj a plnil všechna jeho přání?!“

„Tak jsem to nemyslel. Já jen, že…“

„Já vím, jak si to myslel,“ nenechal Wornixs Pekelného rytíře domluvit. „Nesmíš však zapomínat, v jaké jsme právě teď situaci! Vládce, který se někam zbaběle schová při sebemenší známce nebezpečí, je nám k ničemu. A ty víš, že k boji dříve nebo později dojde.“

Arkill mlčel. Až moc dobře si to uvědomoval.

„Teď však máme jiný problém,“ uzavřel Wornixs předchozí téma a nadhodil nové: „I s mou maskovací bariérou je pouze otázkou času, než nás někdo odhalí.“

Arkill přikyvoval: „Co tedy uděláme? Nemůžeme jen tak některé poddané od našeho vládce odloučit. Vyvolalo by to jen další rozepře. Musíme…,“ najednou se z kraje věty Pekelný rytíř zarazil a zvolal: „Černý meč!“ Ještě stále neměl tolik moci, aby na sebe vzal svou pravou podobu, ale přivolání byť jednoho z jeho čtyř ebenových mečů ho potěšilo.

I Wornixs sáhl po propisce v náprsní kapce, učinil povel: „Rozložit!“ a připravil se k boji, pevně svírajíc své kopí oběma rukama.

Krátce na to se na stropě kuchyně zhmotnil modrý portál a z něho hlavou napřed vyletěl Dito, který tvrdě přistál na jídelním stole.

„Ditoraxi?!“ Zvolali udiveně Wornixs s Arkillem současně a už se chystali na nebezpečného protivníka zaútočit, když na něm uviděli něco, co je naprosto šokovalo.

Dito si levou rukou masíroval hlavu, zatímco se zvedal z trosek stolu. Sice bolest sotva vnímal, ale několika set let vydávání se za lidského chlapce se mu stalo už zlozvykem. Nebýt důležitosti jeho mise, hned by se rozbrečel. Pak si však všiml přítomnosti dvojice démonů ani ne dva metry od sebe a zvážněl. Oba je dobře znal. S jedním z nich dokonce v minulosti svedl nespočet bojů o to, kdo z nich dvou je silnější. Už chtěl použít skříňku, když si uvědomil, že by se někde v blízkosti mohl nalézat Tar. Hned za pomoci vazalské značky si to zkontroloval a došel k nemilému zjištění.

Arkill s Wornixsem stáli pořád bez hnutí, jako dvě sochy.

„Kde je? A nedělejte, že nevíte, o kom mluvím! Dobře vím, že je někde v tomhle domě,“ řekl Dito rázně a doufal, že Arkilla s Wornixsem nějak zastraší. Nic jiného ho nenapadlo. Bez použití skříňky neměl žádnou šanci je ve svém současném stavu porazit. I když ho udivilo, že z jeho protivníků nesálala téměř hmatatelná aura moci, jako kdysi. Zřejmě se i na nich ta století také dost podepsala.

„Ty,“ nějakým zázrakem ze sebe vysoukal Arkill, ale pak ho přehlušil nespokojený křik: „MŮŽE BÝT TADY ASPOŇ CHVÍLI KLID!!“ Nesoucí se ze schodiště, jak se Tar napůl při vědomí vracel do kuchyně. Když uviděl tři démony, připravené se kdykoliv do sebe pustit, podvědomě na jednoho z nich zavolal: „Ahoj, Dito.“ A jako by nic pokračoval k ledničce.

„Můj pane,“ zvolal Dito a přistoupil k Tarovi, dávaje si dobrý pozor na jakýkoliv podezřelý pohyb Arkilla s Wornixsem. „Jste v pořádku? Není Vám nic,“ vyptával se, ale sám si na své otázky v duchu odpovídal. „Dobře,“ řekl nakonec, pak chytil Tara za ruku a dvěma protivníkům oznámil: „My teď odejdeme. Jestli nás budete sledovat, dobře víte, co můžu použít!“

Tar sotva vnímal okolí, jak byl unavený. Nechápal, o čem to Dito mluví. Vlastně si říkal, jestli se mu jen nezdá, byl přece v Devátém pekelném kruhu… Nakonec se rozhodl, že to je pouhý přelud, pustil se Ditovi ruky a zamířil opět k ledničce.

„Můj pane,“ zmohl se na jediné Dito, ale pak ho upoutal Wornixs, který schoval kopí, sundal si sako a po stáhnutí rukávu košile mu ukázal svou vazalskou značku.

 

„Takže ty jsi prvním poddaným našeho vládce,“ řekl Wornixs překvapeně u stolu v obýváku, když se všichni uklidnili. Arkill sice stále malého chlapce nenávistně probodával pohledem, ale tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Přeci jenom Tar, jako vládce, měl prozatím ustanovené jediné pravidlo: ‚Co se v minulosti událo, v minulosti i zůstane.‘

Když pak Wornixs shrnul Ditovi celou situaci a jejich současný problém, následně potěšeně dodal: „Teď, když vím, že na své straně máme i jednoho ze čtyř jez…“

„Ještě štěstí, že jsem se objevil,“ skočil Dito Kronikáři do řeči. Potom se na Wornixse ještě podíval a v jeho pohledu bylo jasně řečeno, aby o něm před Tarem už víc nemluvil. „Mám řešení Vašeho problému,“ dodal a všichni na něho udiveně pohlédli. Jen Wornixs si v paměti udělal poznámku o další záhadě.

Dito se otočil k Tarovi a zeptal se: „Můj pane, máte ještě u sebe svůj meč?“

„Ovšem.“

„Výborně. A mohl byste mi ho půjčit.“

„Ano, ale je v mém pokoji,“ odvětil Tar. Přitom si lámal hlavu nad tím, co s jeho mečem chce Dito dělat. Než se ale stačil zvednout a dojít pro něj, už dávno do jeho pokoje běželi Démoničtí bratři.

„Tady, můj pane,“ řekl Ňunos a uklonil se Tarovi, když mu krvavý artefakt předával. Tar meč v podobě dvanáct palců dlouhé dýky následně podal Ditovi, ten se pak postavil a naznačil, aby se i on zvedl.

„Je nutné provést jistý rituál,“ řekl Dito a pokračoval ve vysvětlování: „Jak víte, tento meč je to poslední, co Váš otec před smrtí udělal. Jak brzy uvidíte, nepřezdívalo se mu Génius jen tak pro nic za nic.“

S každým Ditovým slovem Wornixsovi v hlavě zapadaly jednotlivé střípky skládačky ohledně záhady jménem Tar dohromady. Jak přišel ke krvavému artefaktu, odkud pochází, jak vůbec mohl přežít a další… Bylo to tak prosté. Divil se jen, že mu to samotnému nedošlo už dřív. Zřejmě mu život na Zemi pomalu zatemňoval mysl.

Dito si chvíli Tarův meč se zaujetím prohlížel, potom ho vytáhl z pochvy a následně se jím řízl do dlaně. Několik kapek své temné krve nechal dopadnout na rubín v jílci. Ty se vsákly do drahokamu, který se celý rozzářil. Nakonec Dito uchopil meč v základní podobě oběma rukama a nečekaně ho za údivu všech zúčastněných zabodl Tarovi do srdce až po rukojeť.

„Ditoraxi!!“ vykřikl vztekle Arkill, ale dřív, než něco udělal, ho malý chlapec gestem ruky zklidnil.

I Wornixs byl na okamžik zaskočen, ale pak Pekelnému rytíři položil ruku na rameno a řekl: „Neboj se, přece jenom to je krvavý artefakt.“

Po chvíli Dito Tarovi vytáhl meč z prsou se svoláním: „Hotovo!“ Arkill si pro jistotu zkontroloval místo, kde byl jeho vládce bodnut. Nebyla tam ani stopa po nějaké ráně. Jen díra v oblečení byla důkazem toho, že se to skutečně stalo.

„Co teď,“ zeptal se Tar, který sice necítil žádnou bolest, ale před podobnými zážitky by přece jenom byl rád dopředu upozorněn.

Dito se usmál, vrátil meč Tarovi a pak se dotkl své vazalské značky na tváři: „Teď bych Vám všem rád ukázal poslední výtvor největšího Génia, co kdy mezi démony byl.“ Soustředil se a přivolal krvavě rudý portál: „Stačí jen pomyslet a dotknout se své značky v blízkosti meče,“ vysvětlil ještě, než potom prošel portálem, následován ostatními.

„Kde to jsme,“ uniklo Tarovi z úst a celý užaslý se rozhlížel kolem sebe.

„Tohle, můj pane, je Vaše osobní dimenze,“ odpověděl Dito a sám se také rozhlédl po místě vytvořeném z rudých krystalů, třpytících se v paprscích umělého slunce téže barvy.

„Kolik se nás sem vejde,“ zeptal se Wornixs.

„Kolik bude třeba. Není žádné omezení. Čím silnější náš vládce bude, tím větší se stane i tahle dimenze,“ zněla další Ditova odpověď.

Když se pak všichni rozutekli prohlédnout si palác a jeho okolí, sám pro sebe si Dito spokojeně řekl: „Konečně to započalo!“

---