Láska, touha a bolest

Ptám se svého nitra,

kde se v ní rodí nová láska,

když tu starou nenávist rdousí.

Kde je naděje v lepší zítra?

Přes duši vraha je černá páska

a z kapes kousky srdce druhých trousí.

Ptám se vody v potoce,

snad mi odpoví.

Leč kdy? Dnes či po roce?

Stačí slovo snad pár vět.

Mysl vraha – spletité lanoví.

Ptám se vánku v korunách stromů,

co vysušil slzy hrdé vdovy,

položila pomněnku na hrob své naděje.

Lásko, vrať se do jejího domu‘

A vrahu: Na tvém srdci zřím sněhu závěje.

odkud pramení tvá víra,

Otočila se ke mně se slovy radosti:

“Ač je namísto srdce jeho černá díra,

nechci lásku uložit na máry.

V tvou věrnost doufám,

tys ten víry pramen.

Ach ty věty medové,

při nich však zoufám,

že v ní zhasne bojechtivý plamen.

Už vím, že mi nikdo odpověď nedá,

leč na svou čest slibuji

věrnost tobě až do své smrti.

že je tolik zloby a toho lituji,

že maminka je smutná a to mě drtí.

Klaním se tvé síle až k zemi,

jsi nejčistší duší mezi všemi