Moje cesta do Jeseníků

Pátek sedm hodin ráno. Jsem grogy. Jsem vyřízený už při pohledu na tabuli s nápisem "BRNO 197". Kurva proč je všechno tak daleko od sebe? To mě přinutí zastavit u první pumpy a koupit dva litry kofoly a půl kila banánků v čokoládě. Dálnice v pohodě, stavíme jednou na cigárko a v devět už sedíme u tetky v Brně na kafi a koláčích. "Mám sebó pár kvítek pro bráchy, vende se to do teho hrkača?" Krabice s pár kvítky je větší než tátův pažout. Provedeme s otcem rozborku zborku, naboucháme auto po strop, přihodíme dozadu matku s tetou a vyrážíme směr Jeseníky. Vedro, vedro, vedro! Slibované přívaly deště a zatažená obloha se nekonají, ta rozpálená placka na horizontu se rozhodla usmažit mě zaživa. V hektolitrech potu cítím stovky piv vypitých za poslední tři týdny, tisícovky cigaret vypálených při šipkách, trávu, meloun, citron... Nemůžete do té vodní dýmky cpát jeden druh?

Konečně! Ještě hodinku než přejedeme nejdelší vesnici na světě z jednoho konce na druhý a už sedíme u stolu, cpu do sebe pečené kuře a leju do krku neidentifikovatelného lahváče. "Tož vytajte ogaři, dáme po stopečce?" Strýc se úplně pomátl, je půl druhé a mě se podlamují kolena únavou. Ale přemůžu se, švestky jsou švestky. Odpoledne jdeme nanosit do jídelny v místní fabrice pitivo a jídlo na zítřejší oslavu strýcových šedesátin, od řezníka dovezeme klobásky,tlačenky, rolády a jiné pochutiny z prasátka, samozřejmě ochutnáme a vytvoříme si kvalitní chuťový základ na točené pivko U Nováků. "Kdo dneska slouží, mladá nebo stará?", ptám se nenápadně strýce. "Mladá, ale starýho má doma, dneskaj asi nesmočíš brko, hehe!" No nic, nějak to dopadne.Vcházíme do lokálu, obhlížím situaci a snažím se pohledem kontaktovat servírku. Není třeba, za pípou stojí její manžel a kontaktuje pohledem mne. Kdyby mohl, tak mě zatluče jak hřebíček do rakve. Odkud se to dozvěděl? Jenže si není úplně jistý pravdivostí dodaných informací, neboť bych nebyl v tuto chvíli již naživu. Zdraví nás půlka osazenstva, strýc objednává panáky a jde se na to. Vtípky, fórky, narážky, panáčci, pivíčko... Vedle u stolu sedí starý Pepek. "Tak co Pepine, prý si přestal kóřit na Nové rok? Je to pravda?", optá se můj otec. "U nás sa včil kóří iba v ložnici," odpoví Pepin. "V sobotu zme málem vyhořeli, už smrděla guma jak sviňa!" Spokojeně ponoří nos do půlitru a směje se pod vousy. V návalech smíchu a hlaholu jsem nepostřehl, že ke druhému stolu přišli místní hérečky, Janička s Evičkou. Až důrazný dloubanec pod žebra od Janičky upoutá mou pozornost. "Ty si myslíš, že dojedeš jednó za rok a padneme ti k nohám?" Teda padnout k nohám bych si nechal raději Evičku, protože Janička má sto kilo čisté váhy, a ta když padne, tak padne. Ale protože mám v sobě páté pivo a začínám si připadat jako nekrofilní pedofil, který má také nejraději studenou dvanáctku, nenápadně oznamuji Janičce a Evičce, že odcházím na strýcovu chatu a pokud mají chuť...Jejich pohledy jsou nicneříkající, tudíž se vypotácím na čerstvý vzduch a nabírám směr strýcova chata. Od hospody je to zhruba kilometr, ale jdu celou věčnost. Nechávám odemčené dveře, co kdyby něco, a šplhám po žebříku do podkroví. Usínám během dvou milisekund. Náhle mne probudí skřípot dveří a dotaz: "Jsi tu?" Panebože, to je Janička. Sama nebo s Evičkou? "Tvůj strýc ožral Evu, ta teď bleje za hospodú. Možu k tobě?" Nemám sílu jí poslat do řiti a modlím se, aby pod ní prasknul ten žebřík na půdu. Bohužel... Marně se bráním váhové převaze a prohrávám souboj o přežití na body. Naštěstí se mi podaří usnout. Janičce to evidentně nevadí... Doufám,že odejde ještě před rozedněním, abych nedostal opar od leknutí.

Sobotní ráno mne nabíjí optimismem. Probouzím se odpočinutý, Janička zmizela za tmy, dohnal jsem spánkový deficit a nic mě téměř nebolí. Nejsem mrtvý? Při šlápnutí na první příčku žebříku mě píchlo v koleni, takže jsem živý. Jdu do trafiky pro čerstvý tisk a něco málo cigaret. Dvě krabičky by měly stačit. Před místem oslavy se již srocuje strýcův fanklub. Teda mojí věkovou kategorii budu shánět těžko. No nic, dnes se bude jen pařit. Nesmím zapomenout na Slávii, večer hraje v Edenu s Bolkou, dávají to v bedně. V jednu hodinu se otevře jídelna a celá žrádla a pití chtivá společnost vtrhává dovnitř. Přípitek, dárečky (Pepo, díky za centrálu, byli jsem s otcem za hvězdy, než jsem se jí pokusil před obědem natočit a povedlo se mi to, není lepší předkrm než místnost plná benzínových výparů!), otcův proslov a upozornění, abych do šesti večer nechlastal, neb budu voziti méně zdatné jedince do pelechů. Na to jsem požádal o svolení odejít v šest na fotbal k Novákům. Je mi vyhověno s tím, ať už se raději nevracím, jestli budu ožralý jako dobytek, že bych kazil dojem. "Tož kurva přestante plkat a póštět z tlamy té oslavné sračky, že je mu šedesát, to je teho, abe se neposral, mě je osumdesát a nemelu o tem furt. Dejte mě rum a neco k temu!", uzavře rázně otcův projev strýc Pepek. Následuje nekonečných pět hodin do začátku zápasu mé milované Slávie. Přijede varhaník se zpěvačkou, ze staré škodovky pomáhám vynášet aparaturu, podle váhy a množství beden mám dojem, že přijeli AC/DC. Rozvezu pár bratranců a strýčků neschopných pohybu po okolních vesnicích, řvoucí děcka nahážu do řeky a odvážím je s tím, že tam sama spadla, nezbeďata, a já je zachránil. Konečně je půl šesté, dochutím kuchařce guláš panákem slivovice, nechám deset minut vyvařit a maso je jak dortíček. Hážu do sebe jednu porci a mizím na fotbal.  

U Nováků sedí asi dvacet lidí a čumí na Toma a Jerryho. Obsluhuje stará Nováková. "Co to bude?" Do ztichlé putyky pronesu: "Dám si dvanáctku a je možné pustit fotbálek od půl sedmé? Dávají Slávii s Boleslaví." S těmito slovy opouštím prostor před pípou a zabírám si flek pěkně před televizí. Připadá mi to ticho stejné nebo je ještě větší? Rozhlížím se kolem sebe a dochází mi to. Jsem totální debil, který vleze do hospody plné sparťanů a chce se dívat na Slávii. Většího vola svět neviděl. No nic, říkám si v duchu, ví kdo jsem, že patřím ke strýcovi, kterého se všichni bojí, snad to klapne. Teď už se nedá nic dělat. Hodím do sebe první pivisko a zápas začíná. Bolka je silná a tak to jede na obě strany. Černý trefuje tyč boleslavské brány, tak se raději zakousnu do půlitru, abych nezačal křičet. Konec půle, jdu s pískem. Na záchodě potkám místního debila, je úplně na plech a hlavu má opřenou nad pisoárem. Stoupnu si vedle a snažím se v klidu vykonat potřebu. Najednou retarda ožívá, jakžtakž oklepe, uschová na půl žerdi a chce odejít. Vzápětí nepochopitelně padá na záda a válí se po zemi v těch chcankách jak beruška sedmitečná. Dívám se na něj a hledám příčinu pádu. Áha, debil si neumí zavázat tkaničky a na jedné jsem mu bohužel stál. "Sorry, vole," omlouvám se. Zjevně nerozumí a snaží se po čtyřech odpravit z toalety. Ve snaze ho překočit stoupám mu levým podpatkem na ruku. Padne zpět na záda a nesrozumitelně úpí. Zavřu dveře od hajzlu a jdu se věnovat fotbalu. Debila už jsem ten večer neviděl. Druhá půle. Vaniak chce chytit balón a nějakej boleslavák ho regulérně postrčí ve vzduchu. Gól? "To si dělá ten hlavní prdel,ne?!!" Řvu na celou hospodu. Patnáct párů očí mi vypálí na čelo cejch a donutí mne usednout v klidu na židli. Útok sešívaných, faul, přímák, Marek Jarolím. "Góóóóóól!!!" Vyskakuji ze židle a snažím se vytvořit společně s patnácti sparťany regulérní mexickou vlnu. V první chvíli to vypadá, jako by se chtěli přidat, v té druhé zjišťuji, že odchází hromadně platit a opouští hospodu. Konec zápasu, remíza, já vedu nad Gambrinusem čtyři nula, platím a vracím se zpět na sešlost fosílií. Řady strýcových příznivců značně prořídly a rodinnou vlajku drží pomyslně nad vodou můj otec s bráchou. Šroubují žárovky nad hlavou, prohání ještě mohoucí ženštiny v kole a zpívají, seč jim plíce stačí. Chvíli hodnotím situaci, zjišťuji, že dnes večer to vypadá na polární samohanu, a vrhám se do kola k otci a strýcovi. Za chvíli už řvu s nima, leju do sebe červené víno, a bojím se, že ráno budu mít hlavu jak pátrací balón. Nemýlím se...

Celou neděli prospím na chatě. Jen v poledne se doplazím k tetě na oběd, dám si jednoho vyprošťováka a jdu zase chrápat. Večer se jdu rozloučit k Novákům, tedy ne že by tam o to někdo stál, kromě jedné osůbky, ale je to slušnost. Vracím se kolem jedné na bytovku, všichni spí, tudíž nevím, v kolik se ráno odjíždí. Snad nebudou naši pospíchat, vždyť mají v pondělí volno a já též. V pět ráno jsem pochopil, že mýliti se je lidské, ale vstávat tak brzo je sadismus. Usedám za volant, neboť otec usíná už ve výtahu. Kurva proč je všechno tak daleko od sebe???