tohle se nikdy nezmění

s postupem času přicházím na to,
že nejvíc lže člověk sám sobě..

já sobě lžu, když si znovu a znovu říkám
tohle už bylo na posledy, už se to nestane

s každou tou prohrou, s každým zklmáním
otevírají se mi oči, začínám chápat,
že tohle všechno stojí na mizerných nohou,
že všechno, co vidím, vidím špatně

a s každým tím pádem na zem,
a každým vnořením se zpět do mé mysli
nalézám odpor neskutečné síly,
vidím znechucení z toho všeho,
z čeho se skládá tenhle můj život a vše v něm

sny a touhy tak bolí, že ani slzy nepomůžou
a všechno je tak hnusné, tak.. reálné

ale jak z toho uniknout? a je vůbec důvod?
proč tohle všechno? proč teď a tady?
nekonečné otázky debilnější než kdy dřív
a to jen pro ty oči, ty myšlenky, pro to všechno
čím jsem
čím nechci být
co nechci vidět
co nechci cítit
na co nechci myslet
NECHCI!