Oh, Sh t - 2. kapitola

Chtěl bych upozornit, že dílko obsahuje sem tam, pár vulgárních slov.

 

Kapitola druhá

 

            „Ty vole, chudák chláp…“ řekl jsem a sebral ze země pušku, která vypadla staříkovi z rukou… Ten jen smutně seděl s pohledem upřeným vpřed. Zašel jsem do kůlny, vytáhl lopatu a začal kopat na dvorku hrob. Bylo mi ho líto, pohřebák zavolat nemůžu a nechat ho jen tak hnít… Taky ne.

            Když byla díra dostatečně hluboká, vzal jsem chlápka, co nejšetrněji a přesunul ho do hrobu. Kusem látky zakryl obličej. Pak ho zasypal a z dvou klacků vyrobil amatérský kříž. „Chtělo by to pár slov…“ přemýšlel jsem „Pár slov… No… Takže…  Je mi líto dědo, že jsem Tě musel pohřbít takhle tady, ale nemám jiné východisko.“ Chvilku jsem nervózně postával, a pak šel do domku.

            „Haló?“ zavolal jsem skrz otevřené dveře do baráku. Nikdo tu nebyl. To by asi dědek nezasmrádl venku, kdyby tu někdo pobýval, snad… Stařík zemřel, asi několik dní zpátky. Měl zde nakoupené ještě nějaké konzervy a dokonce i suchý chleba. Vodu jsem také díky bohu našel. Hltal jsem nenasytně a topil se v myšlenkách, co bude dál.

***

            Po několika hodinách odpočinku jsem vstal z gauče, který postával v celkem útulném obývacím pokoji. Byl plný harampádí a dokonce ozdoben nějakým parožím nad krbem. „Jo… ten si žil.“ Docela jsem mu záviděl.

***

            Dokonce tu měl i klíčky od auta. „Šikula!“ pronesl jsem nahlas pochvalu směrem k hrobu. Byl to nějaký starší „Fordík“, ale při otočení klíčku v celku příjemně zabroukal na uvítanou. Spokojeně jsem hodil pušku na přední sedadlo. Na zadní nějaké zásoby. Našel jsem i nějaké peníze. Trochu mě hryzalo svědomí, že jsem to musel ukrást, ale když si to tak vezme, jemu je to stejně, už k ničemu…

***

            Cedule s nápisem: „Richland Springs“ se objevila po několika minutách jízdy. Spokojeně jsem si broukal pod melodii starého rádia a přemýšlel o budoucnosti. V kapse jsem měl asi třicet doláču, ale lepší než nic. Na jedno natankování to stačí a do Mexika, snad dojedu… Když jsem vyjel z města po pár minutách…

            „Do prdele…“ 

            Chlap v modré bundě na mě mával, už z dálky, ať zajedu ke krajnici. „Zasranej fízl.“ zařval jsem a bouchnul pěstí pár krát pro uklidnění do volantu. Zastavil jsem a čekal, než se ke mně ten vousatý pán, dobelhá. Byl to takový podsaditý chlápek, celkem mě pobavil svou vizáží.

            „Dobrý den pane, můžu poprosit o doklady, řidičské oprávnění…“ nasadil, příjemný úsměv a opřel se o dveře mého auta pravou rukou.

            Můžeš, to zkusit hajzle… pomyslel jsem si a pokračoval nahlas „Jasně strážníku… Jinak jak se vede, pane? Tohle vedro, musí otravovat i vás ne? Nedá se v tom ani dejchát.“ oplatil jsem úsměv a snažil se vyřešit situaci po dobrém. Podal jsem mu, malý techničák, který jsem vylovil také v baráku a příjemně se na něj zazubil.

            „No to víte, hrozné vedro, ale na tohle jsme zvyklý, vy nejste zdejší? Odkud jedete a kam?“ dotěrně se začal vyptávat.

            „Ne, žiju na farmě, kousek zpátky po silnici 375E, u dědy. Zrovna jedu do obchodu do města, pro nějaké zásoby.“ culil jsem se na něj a díval se mu přímo do očí.

            „Aha…“ zamyslel se. „Takže bydlíte u pana Reymonda?“ otázal se.

            Do prdele, ty kurvy se tady navzájem znají. Co mám k čertu říct… přemýšlel jsem. „Pane, můj děda, mne poprosil, ať se nikde nezdržuju a přivezu léky, víte…“

            „Připadáte mi nějak povědomí.“ pronesl zamyšleně skrze své rty a nasadil podezřelý výraz. To pro mě byl jasný pokyn. Vytáhl jsem zpod sedačky pušku… Tak rychle, že nestihl svýma macatýma rukama ani zareagovat a namířil jsem na něj.

            „Strážníku, chtěl jsem to vyřídit po dobrém, ale vy si nedáte říct…“ pronesl jsem skrz zuby a mířil puškou přímo do jeho obličeje. Tlouštík oněměl a jen tupě zíral do hlavně. „Hele, když mě poslechneš, nic Ti neudělám, odstup od auta a otoč se.“ Pronesl jsem stroze, aby to bral vážně. „Nic nezkoušej, jinak Ti to napálím rovnou do hlavy.“ varoval jsem ho. Policista se otočil zády ke mně a pomalu couval zpět. „Ruce nahoru, ať na ně vidím!“ zařval jsem typickou policejní hlášku. No jo… prohodili jsme si role, pousmál jsem se na fízla. Strážník kráčel pomalými kroky a třásl se. Měl strach, jeho myšlenky bych odhadoval, že by se mohly točit kolem slov …že jsem se na tuhle práci nevysral. A asi jsem to odhadoval dobře, protože nic nezkoušel, vzlykal a přes slzy blekotal:

            „Pa-ne, prosím nech-te mě jít… Mám ro-di-nu, dvě dě-ti. Slibuju, že se vás… nepo-ku-sím nějak za-stavit a ohro-zit.“ Měl v očích strach a tupě zíral před sebe. Byl tu klid, tichá silnice bez dalších živých bytostí. Pomalu jsem otevřel dveře a vyšel ven. Stále jsem mířil na něj. Fakt mě pobavil se slovy ohrozit, jak by mohl… „Klekni si!“ zařval jsem na něj.

            „P-prosím, ne-za-bíjej-te mě!“ uboze žadonil muž již na kolenou, stěží jsem mu rozuměl.

            Přišel jsem k němu blíže. Pušku jsem opřel o jeho záda. V tu chvíli popotáhl a začal ještě více naříkat. Klekl jsem si k němu a vytáhl z pouzdra pistoli. Rychlým zpátečním krokem jsem couvl od něj.

            „Ani se nehni!“ zavelel jsem a šel k jeho autu. Otevřel kapotu, vytrhl hadičky, které tiše začali sípat. To ho snad zdrží, zadoufal jsem v duchu. „Teď vstaneš a poběžíš, co nejrychleji v opačném směru, než pojedu. Budeš mlčet jako hrob, jasný?“ vykřikl jsem a vystřelil na zdůrazněnou z jeho pistole do vzduchu. Strážník polekaně ucukl a „rozeběhl se“, co mu síla a postava dovolila.

***

            „Ty vole, co člověk neudělá pro svoji záchranu!“ již jsem zpytoval své svědomí po několika ujetých mílích a přemýšlel, Mexiko je minimálně 300 mil odsud, dostanu se tam živej, když i v týhle prdeli mě poznají?

---