Lidská loutka

Zpod ztěžklých víček tančí malé odrazky smutku,
vznešeně se snáší k zemi
jako malé černé balerínky.
Opouštějí svá místa,
hra může začít.
Přítomné duše se posadí a mlčí.
Zatahej za provázek.
Zjisti, zda je vše na místě svém,
koriguj každý krok,
vždyť to sis vždy přál!
NIC tě neomlouvá!
… krok, krok, krok…
… klopýtnutí…
Nic se nestalo.
Představení může pokračovat dál.
Namísto očí korále,
milovat jen tebe,
padáš z nebe,
obrácený kříž na hrudníku mém,
horoucný vzduch pálí nitky,
už NIKDY žádný směr,
chci svobodu jen!
Opona padá.
Však příliš prudký pád,
duše se rozutíkají,
v ruce jen propustka do pekla,
a pár nitek jako vzpomínka…