Melancholický příběh

              Melancholický příběh

Rozhovor skončil v ospalém tichu, únava postupně zeslabovala hlasy, až je nakonec umlčela úplně. Sny po náročném dni, dni plném narážek, dvojsmyslů, rozpačitých pohledů, her a radostného běhání v lese, navečír koupel v blízkém rybníku – prázdninový tábor

                Ráno se všichni zachumlali do peřin, aby unikli zimě, budíček je ale už probudil a uniknout mu nemohli. Ranní hygiena a občas zamilovaně roztomilé pohledy u snídaně. „ Škoda, že o tom neví ….“

                Necháme přehoupnout den až k jeho podvečeru, snad to nebude nikomu vadit.

                                „ Po večeři počkejte tady,. půjde se k rybníků, bude očista !“

Hlava plná jehličí z toho celodenního trmácení, skákání a běhání. Dnes měl docela štěstí, protože byl obdařen její blízkostí. O kom že to mluvím ? No, ono je to v podstatě jedno, mohu vychrlit   jména jako Radim, Tomáš, Kamil nebo, abych nezapomněl na dívky, tak Lucka, Katka, Eliška, Adéla, Kristýna…..

Bylo by asi únavné se zabývat podrobněji city a vztahy  na letním táboře, spoléhám nato, že víte, jak to chodí; to pošťuchování a veselé úšklebky i naschvály maskující však přátelský a někdy i mnohem větší cit.

                Rybník nebyl moc daleko, takže cesta uběhla rychle, obzvláště pokud se šlo, jako dnes, zkratkou. Vlažná voda ponoukala k rozhovoru, k Radimovi se nenápadně naklonil Petr : „  Prej dnes bude v noci bojovka.… Tomáš to slyšel, jaksi to povidaj Martin s Davidem....“ Nedal se s ním dlouho do řeči, protože měl ještě dost práce, aby všechny obeznámil s touto „fantastickou“ zprávou.

Ze zpocených těl se smývala špína .....

                                „ Katko !“ volá Radim

                                „ Co ?“

Doplaval k ní, aby nemusel tolik křičet.

                                 „ Vymej si pořádně uši vod toho jehličí !“

Asi narážka na odpolední pobyt v lese, Katka se pousmála a cákla na něj vodu. Oplatil jí to, ale když se přidala i Eliška, musel uznat porážku.

                                „ Myslíte, že fakt bude bojovka ?“ ptá se Eliška a už na břehu si vysouší vlasy.

                                „ ODCHOD !“

Rychle do bot ...

                                „ Nevim ...“ pokrčil rameny.

                                „ Hele tak to..... tak dyžtak na sebe počkáme ?“ navrhla Eliška.  „ Co ?“

                                „ Jasně ..“ přitakala Katka.

                                „ A kde ?“ typicky mužská otázka, kolikrát ji asi ještě Radim bude pokládat ....

Na chatce bydleli s Radimem ještě Tomáš, Kamil a Petr. Petr – ten posel  „fantastických“ zpráv. Kamil – snad blázen, nebo člověk s obrovským množství energie a hlavně s tvrdým spánkem, který často přecházel v hrozné chrápání. Tomáš – který na chatce jen přespával, čas jinak trávil pošťuchováním opačného pohlaví.

                V ovzduší, které je typické pro chlapeckou chatku, všichni čtyři debatovali o celém dni, jak si vede družstvo každého, co zajímavého prožili, jaký měl Tomáš „erotický“ zážitek, když bloudil s Luckou, protože se ztratili družstvu, jak si dlouho povídali, že je dobrá. Někdo přitakal, jiný nad ní ohrnul nos. Hlavním debatním bodem byla ale bojovka – bude ? Petr si byl jist, ostatní v to doufali. Petr se už  viděl jak nebojácně projde stezkou odvahy a obdivován bude první. Kamil se navzdory své energické povaze bál. Tomáš přemýšlel, že se někde schová, aby pak mohl vybafnout na nějakou holku a pak s ní jít. Radim ten doufal, že na sebe s Eliškou a  Katkou počkají. Bůh ví, co jeho pohledy na onu ženštinu skrývaly. Na kterou ? Myslím, že na Katku.

                Večerka, zhasnout a dělat, že se spí.

                Čekat ...

                Šepotem si vyprávět historky a plány na zítřek, snít – každý o tom svém. Hlavně by si měli chlapci vyvětrat, to zaprvé a za druhé – jak můžou vůbec spát se zavřeným oknem ?

                Odér dívčí chatky je úplně jiný – příjemnější. Eliška s Katkou jsou pod jednou peřinou, sedí opřeny o zeď a jako vlaštovky štěbetají spolu s Janou a Luckou – „obyvatelkami“ dolním pater paland. Plyšový mazlíček v ruce nebo uložený na polštáři, kolují sušenky, možná, že to jsou Zlaté oplatky Opavia, teď přesně nevím. Nenadrobit si do postele ani na noční košili.......

                                „ Jakže to bylo s tím jehličím .... ?“

                                „ Jste ho po sobě házeli..... ?“

                                „ Jo, je celkem fajn ....“

Smích......došly sušenky......vysát i drobky.......hodit po sobě pohledem.

                                „ Fakt ?“

A už jenom rozebírat....

                Konečně vytoužená chvíle – bojovka !

Než se ale štěbetalky vypravily, byli už kluci, kteří leželi v posteli s jistotou, že ta stezka odvahy bude, obuti a oblečeni, dávno připraveni.

                Snad se nebudete zlobit, když detailně nepopíšu, jak se kdo bál a jak prošel stezkou odvahy. Než se zaměřím na trojlístek Radim, Eliška, Katka, tak přihodím jen pár perliček, které se během noční hry staly. Začnu,a vlastně ani dál nepůjdu, u spolubydlících Radima

Tomáš se sice schoval a jeho plán, že bafne na nějakou slečnu a pak s ní půjde, se vyplnil, ale jen částečně. Schován za stromem bafl na Adélu – v ní se však strach spojil s odvahou a ráno se mohl chlubit monoklem, chudinka Adéla – ani nevěděla, koho to uhodila.

Dále Petr. Ten ve vidině vítězství  špatně poslouchal úvodní pokyny a na první křižovatce odbočil špatně, dlouho bloudil lesem křičíc : „ Hahahaha Já vás vidim !!!!!“  Našli ho k ránu v krmelci.

Dívky se, jako vždy, chovaly opatrněji a obezřetněji. Janě a Lucce opravdu bilo srdce a ani jedna nešetřila hrdelními projevy - až se jich někdy lekli sami vedoucí, kteří je strašili.

                Náš trojlístek na sebe počkal na první křižovatce,  narozdíl od Petra zahnuli dobře. V noci se stane hodně věcí .... Naskýtá se mi možnost ocitovat beatnika Ferlinghettiho z jeho knížky „ Láska ve dnech vášní“ str.: 109 : „ ......skoro jako kdyby člověk byl v noci někým jiným, jako kdyby jeho mysl po západu slunce prošla nějakou nepostřehnutelnou změnou. Ve tmě se člověk, jeho mysl, stává jiným živočichem, s očima zavřenýma, spícím živočichem, zatímco jedna část jeho já pokračuje bez řízení dál, druhá stále požaduje dýchat a fungovat. Noc se stává krajinou stínů, s mnoha těly, mezi kterými člověk tápe. Den, to je jiná země, kde je všechno zřetelné, kde je všechno jasně rýsované, fakta jsou pevná jako hraniční kameny, všechna jednoznačně definována rozumem a logikou.“ 

Moc pěkná knížka, stojí za to si ji přečíst.

                Trojlístek se plahočil tmou, Radim mlčel, Katka také, jen Eliška neustále mluvila a snažila se působit jako jakýsi „katalyzátor“ a pomoc tomu, aby se více sblížili. Katalyzátor ? Katalyzátor je látka, která zvyšuje rychlost chemické reakce, ale sama chemickou rovnici nemění. Moc se omlouvám, ale zrovna se trochu učím chemii, ale slibuji že už vás nebudu  dále obtěžovat žádnými odbornými termíny ani rovnicemi – pražením pyritu atd. Ostatně věk letních táborů je ještě málo znalý chemie a v hlavě se spíše rodí myšlenky nikoliv chemické, ale romantické, naivní a melancholické, kterých bude jenom přibývat a je obdivuhodné, jak člověk, který tráví poslední měsíce na gymnáziu, má hlavu „přeplněnou“ nejen vědomostmi, ale i myšlenkami, jejichž počátky jsou právě v něžných táborových pohledech. S odstupem času na mě působí tábory jako jakási romance – krásné, ale prchavé. Tak tomu bude i u Radima a Katky (?). Vzdušnou čarou jsou od sebe vzdáleni 250 km (přibližně), je podivné, že jim to nevadí, málokdo na to myslí – pak po příjezdu domů, teplé koupeli, domácí stravě ve své postýlce „natahovat moldánky“. „Byla to osudová láska....... Už nikdy nemůžu mít nikoho tak rád(a).... Proč zrovna já ?.....“  Na jak dlouho se usadí letní romance v mlaďoučké hlavě ? Nelze si romance příliš připouštět k duši, ale nelze ani žít povrchně. Těžko, přetěžko se hledá v „netáborovém světě“ romance absolutní, romance na celý život. No, raději se zase podíváme na náš trojlístek, co dělají. Při pohledu na ně by jistojistě Puškin zvolal : „ Nic nerozněcuje lásku jako poznámka někoho třetího.“

Už se drželi za ruce.      

                Pár kroků před nimi něco zašustilo : „ Co to je ?“ těžko hádat, zastavili se, bylo ticho, slyšeli svůj tep a začínali pociťovat horko na tvářích. Z tmavého šramotu se rýsovala postava – Kamil – taky si oddechl, už není sám, už se může o strach podělit. 

„ Tak co ?“ vyzvídá Eliška.

„ No zatim nikdo nikde, jen prej to ..... Tomáš dostal vod Adély přes tu,... přes voko.“

Katka se usmála :                „ Co ji udělal ?“

                                               „ Jen na ni bafnul.“

Eliška se nevěřícně ušklíbla: „ No jasně, bafnul ...“ Pak však jako správný katalyzátor, který ví, kdy má chemickou reakci opustit, nenápadně vzala Kamila a nechala je o samotě.

                Radimově se retrospektivně vybavil jeden z prvních dnů tohoto tábora : Jídelna byla už prázdná, na stole hrnky, zbytky pečiva a umazané nože. Došel si pro čaj, pečivo, usadil se a jedl, pobrukoval si melodii, která se mu usadila v hlavě, a o které neměl tušení, kde se vzala, kde ji slyšel, slyšel-li ji někdy. Do jídelny přišla Katka, sedla si na proti němu – hrnek v ruce a vlasy do culíku.

                                               „ Ahoj“ pozdravil ji.

                                               „ Čau“

Povídali se beze slov – drobné pohyby rukou a očí, oba přemýšleli, co by asi tak řekli.

                „ Ó, jak roztomile sedí a ty její oči ........, když si vzpomenu na její hlas..........jak je roztomilá..........jak dokáže být ............ potřeboval bych někoho takového.“

                „ Co si  asi o mně jen myslí........možná jsem ho zaskočila u snídaně.......asi mu připadám moc naivní a dětská.........ale jak se ke mně chová......ty laskavé pohyby.......je jiný.........je takový....tak mně blízký....... ale nechtěl by mě............vlastně se ke mně nehodí..........co bych tak řekla, kdybychom spolu chod.......“

                „ Ta mě mučí....jak je její každý pohyb ladný........usmívá se na mě...........ale určitě si myslí, že se k sobě nehodíme............jak je roztomilá.........mám ji říct jestli........to by překvapilo.....mile .........nemile?.....nebo půjdu na chatku.......né, raději tu sedět a hledět na ni...“

                „ To už by mi něco řekl...........třeba pozval na procházku......nebo alespoň naznačil........jak se ale dívá.....“

                „ Jen se nadechnout a říct ji ti.... och jak snadné.....“

                „ Jak kdyby se přemáhal.......proč by tu ale se mnou seděl.... o čem to mluvíme.......“

                                                  „ Jo taky je dobrý, když si necháš na noc raději zavřený okno. Včera sem proto musel vsát a zavřít ho, protože byla zima. Nalítaj ti tam totiž komáři....“

                                               „ Ještě jsem tu nespala s otevřeným oknem, doma teda normálně spim s otevřeným.“

                                               „ I v zimě ?“ pokus o žert.

                                               „ Ne,“ zahihňá se,   „ V zimě ne, ale celý léto. Ráno mě v létě budí hluk z ulice, docela ráda vstávám v létě brzo – venku je příjemně...“

                                               „ Dycky v létě mi do pokoje nalítali ty obrovský komáři – jak jsem se jich bál, myslel si, že koušou a že jsou jedovatý.“

.....

.....

.....          

                Vrátil se zpět do přítomnosti. Našlapovali tiše a oddaně nočním jehličím, ona však byla moc zaskočená, až to vypadalo, že je smutná.

                                               „ Zejtra ráno odjíždím“

                                               „ Už ?“ polkl.

Přikývla

                                               „ Ty tu nebudeš na poslední noc, na diskotéku ?“

                                               „ Musim jet...... Jak ráda bych zůstala:“

                                               „ Uvidíme se ještě ?“

Zastavili se, stoupla si čelem k němu, ruce si položila blízko krku na jeho ramena, aby ho mohla hladit ve vlasech.                                 „ Tššššt“ uklidňovala jeho zmatenou duši, a jelikož se tělo ženy živí pohlazením jako včela nektarem květů, tak ji pohladil – lehce kopíroval prsty obrysy její tváře.

                Bojovkou prošli, ale asi to moc nevnímali. Do tábora to vzali zadem, prošli kopřivovou stezkou, přes louku, kde se zastavili, aby  se pokochali hvězdami, pak došli až ke Katčině chatce – byla plná světla, zářila – spolubydlící svítili  na plné „ kule“.

Bezesná noc.

Ráno.

Odjela.

Nastal poslední  večer.

Diskotéka a venku velký oheň.

Seděl u ohně a přemýšlel o minulém srdcervoucím večeru:  „ Neřekla to, ale nějaké věci není třeba říkat ....“

Navážu na jeho myšlenky u ohně :

Ukazováček na rtech – ticho….

Nechci nic slyšet, nic poslouchat, nic nového se dozvědět. Tichý okamžik pozastaveného času u svíticího domu. Né požitek, ale ta chvilka.

Beze slov poslouchat ticho – přemýšlet ? Pak zapomenout na tento svět a opustit ho, odcestovat transmyšlenkou, transpocitem, transcitem, transpotérem.

Jak nalézt vhodná slova pro nepopsatelný okamžik ?  Nehledat ? Nepátrat ?

V hebkém  sametu sedět o ohně – malého, věčného. Přemýšlet s očima na žhavých uhlíkách – rozpálené fantazie skrytých tužeb.

Lépe se usadit – předtím ale přiložit.

Před těmi světly domu se raději schovat. Klást si otázky – tak rutinní, tak časté, tak závažné.

Zklamání – v tom sametu je zklamání a smutná chůze. Jak je ale těžké samet odhodit – nejde to !

Oči ze žhavých uhlíků pryč na tváře kolem – taky zasněné, pak ale zpět do plápolajících představ.

„ Odvahu !“ slyšet odněkud, odvahu, odhodlání …..

– Kde  to dostane se ?

Zbytečné pátrat, protože ji nelze nalézt, jen ji ze sebe vyvolat – probudit.

Oči v sametu a pak ?

Pak se vrátit (jde to ?)

                *

                Přiznávám se, že onen Radim jsem já a na ty myšlenky u ohně jsem navázal právě dnes. Dozvěděl jsem, že musela z tábora odjet dřív, protože jela k doktorovi na vyšetření, měla těžkou leukémii, hodně těžkou – asi by skonala velmi brzo, kdyby ji pár dní na to nezabilo auto.