Nádech balady se slzou války

Všude se mísí pach strachu a prachu. Sedím schoulená v koutku suterénu starého domu v židovské čtvrti. Slyším hlasité rány jako z děl, neubráním se pomyšlení na dobu Napoleona, o které mi se zájmem vykládal dědeček. To však není to, co mě tak děsí. Jsou to hlasy- dohánějí mě k šílenství. Ruce tisknu silným tlakem na uši, abych je už nadále nemusela poslouchat. Abych neslyšela už nic. Neobratně se snažím odepřít si ta hrůzná slova, kterým rozumím pouze z části, až si vytrhávám chomáče dlouhých plavých vlasů. Bolest však nenaplňuje mé údy, je to pouze strach. Dědeček vždy říkával, že: "Strach je jako houpací křeslo. Houpáš se, ale nikam tě to nedostane". Vystihl to velmi dokonale, z onoho houpavého pocitu se mi převrací žaludek. Mám pocit, že jsem v sadistickém lunaparku uzavřená v obrovském kotli a kolem jsou čerti v mundůrech a křičí na mě, záludně se smějí a popichují mě nabitým revolverem. Jenže já o tuhle legraci nežádala, já si lístek nekoupila. To nikdo z nás. Vyhrává, kdo dojde nakonec. Staré dobré- "kdo se směje nakonec, ten se směje nejlíp." Cíl snadno charakteristický pro spalovnu, plynovou komoru, Zeď nářků či zemi rozrytou polibky děl. Umírám strachem ze smrti, přesto smířená s koncem.
Stíny kolem se stále přibližují. Ještě chvíli a vybuchne mi hlava. Ještě chvíli, ještě chvíli, ještě chvíli. Jak dlouho mohou v hledání nás odsouzenců v této mrtvé zóně pokračovat? Jak dlouho? Nechci propadnout panice. V hlavě si opakuji stále: "ještě chvíli, ještě chvíli, ještě chvíli." Za křečovitě zavřenými víčky si představuji dědu s šedým kloboukem, jak mu sedím spokojeně na klíně a on mi vypráví o válečných výpravách, které sám prožil nebo slyšel od jiných. Vždy jsem měla bohatou fantazii, ale že může být válka až tak krutá, jsem si nedokázala představit ani v té nejděsivější noční můře. Zrůdné delikty se stávají nedílnou součástí reality.
Zdá se, jako by se vzduch kolem trochu rozvlnil. Jako by prostor opětovně začal existovat, prostor i čas. Utichly palby a zlé zvuky. Nemám ale stále dost odvahy vylézt ze svého úkrytu.
Přestože jsem brýle ztratila někde mezi útěkem před ďábly v mundůrech a odtržením od rodiny, nemohu si nevšimnou, že se cosi hýbe pod zaprášenou plachtou pár metrů ode mě. "Pod kusem látky se přeci nemůže nacházet horší zlo, nežli tam venku," napadne mě. Seberu proto kousek svého racionálního myšlení a pomalými pohyby se doslova doplazím k místu, jež přimělo mou pozornost k ostražitosti. Třikrát se nadechnu a odkryji cíp.
Visí na mně dvě pomněnkově modré oči. "Oh, bože." Povzdechnu si plna dojetím. Pod plachtou se choulí malé, špinavé klubíčko kostí a chloupků. "Meow," zamňouká to na mě jako by mi to chtělo poděkovat. Nic krásnějšího jsem dlouhou dobu neslyšela, ba ani neviděla. Uchopím to malé nic do náruče a láskyplně pohladím. Nebráni se to, nejen že to nemá sílu, ale je to ve stejné životní situaci jako já. Zvířata jsou v mnohém předvídavější a chápající než lidé. Jen bestie by je zbavila žití. Jen bestie by zbavila žití živého tvora. Drobné stvoření se přestane třást a položí mi hlavu do dlaní. Vyčerpáním usínáme již ve znatelně klidném okolí.
"Pojď, obleč si šaty. Půjdeme do letního kina. Venku je teplo, bude to příjemné." Mladý, upravený muž mi podává lístky na představení. Mlčím. Nevnímám. V bílých, lakovaných střevíčkách a kanárkově žlutých šatech s límečkem vcházím kovanou bránu do centra města. Následuji muže, aniž bych registrovala jeho ustavičné poznámky na svůj neskonalý zjev. Kolem je velké množství lidí. Kličkují mezi sebou a sutinami města. Opět tak chaoticky, opět tak bezvýznamně, opět tak svévolně. Jsou jako figuríny. Žalostně komický pohled. Cupitají, cupitají, cupitají. Jsou bez paměti, bez vzpomínek. Vždyť jak se můžou smát, jak se mohou parádit? Jak mohou? Jak mohou? Jak mohou? Slané kapky vody mi naplňují slzné váčky, až jsou natolik plny, že opouští oči a kanou po tvářích. Dívám se na své boty, své šaty, své ruce. Muž na mě cosi naléhavě volá, neposlouchám. Sedám si na zem uprostřed toho ruchu a pláču. Muž se nedá odbýt a chytá mě za ruku, snaží se mě táhnout pryč. Po chvíli to vzdává, rozzuřeně se mísí do davu. Já jen sedím a pláču. "Vždyť je to jen rok, jen rok, jen rok. Rok, co skončila válka. Rok, co jsem ztratila vše milé. Rok, kdy vymřela má rodina. Spolu s ní zemřela i má duše. Rok, co nevinný tvoreček skonal v mojí náruči. Rok všeho konce a vy si tu chodíte, jako by se nic nestalo. Vy hadi! Vždyť je to teprve rok, jak se můžete bavit? Bože, kam jsi odešel? Proč jsi nás opustil? Proč? Proč? Proč?" Polohlasně se vzlykáním promlouvám sama k sobě, k zatracenému Bohu, ke všem okolo. Nikdo mě nevidí, nechce vidět. Obcházejí mě. Dohání mě to k útěku. Pro pláč nevidím na cestu, ale běžím. Daleko, daleko od všech. Rozbité lampy a sklo pod nohama. Pláču a pláču. Běžím neznámo kam. Kdosi do mě vráží, klopýtám, praská mi přezka střevíčku, padám k zemi. Přímo hlavou na patník. Už nikdy nepoběžím, už nikdy nebudu plakat. Lidé jdou dál...