S díky a obdivem, pane prezidente

19.12.2011

Vážený pane prezidente,

nemám pro Vás žádné inovativní a možná ani zajímavé sdělení. Já bych Vám jenom chtěla poděkovat za život, jaký mám. Za mé dětství a za to, že naše generace si už ani nedokáže barvitě a realisticky představit éru komunismu. Narodila jsem se v roce 1992, v době kdy jste druhým rokem vedl tuto zemi. Jako děti jsme od babiček, dědečků, našich rodičů a známých slýchávaly různé příběhy z období před rokem 89. My jsme si z toho ale nic nebraly. Je jasné, že toto nemůžeme dětem zazlívat, nechápou souvislosti, nejsou ještě začleněné do reálné společnosti bez růžových brýlí. Ale my, malé děti z brzkých 90. Let, jsme již dospěly. Myslím si, že alespoň z malé části rozumím tomu, co se na tomto území odehrávalo. Učebnice dějepisu nám období po 2. světové válce detailně zmapovaly. Ale to nestačí. Člověk se musí ponořit hlouběji, zamyslet se nad babiččinými historkami a uvědomit si, co nyní má. Nejde pouze o výdobytky moderní doby, ale jde o věci běžné denní spotřeby, které byly jinde ve světě dostupné, ale předešlé generace za socialismu u nás je znaly jen vzdáleně.

Mám potřebu Vám poděkovat za to, že tento pocit neznám.  Jste jedním z lidí, kteří se nebáli, postavili se režimu, provokovali, zkrátka mluvili. Nemlčeli jste jako tisíce a tisíce dalších. Nebýt tak odvážných lidí, mohla jsem i já svým dětem vyprávět o tom, jak jsem stávala „frontu na banány“.

Pamatuji si Vás jako prezidenta, státníka, který mi byl vždy jako dítěti sympatický. V 5. třídě jsem četla a měla referát na Vaši knihu o Pižďuších. Na gymnáziu jsem se následně obrátila na můj oblíbený žánr – absurdní drama, a přečetla jsem si hru Zahradní slavnost. Nezůstala jsem pouze u ní. Audience, Dopisy nebo Largo desolato jsou mé oblíbené knihy.

Děkuji, že jste statečný a nebojácný. Spolu se Sirem Nicolasem Wintonem jste můj hrdina. Oba jste muži svého století.

Jediné, čeho lituji je to, že Vám tento dopis píši im memoriam, ale stále jste hrdina a náš prezident.

S uctivými pozdravy,

KP