Z deníčku mistra ze severního Shaolinu 3

Jaro, den křičící cibule
Dnes mi doručili dramaticky znějící vzkaz psaný na kousku plátna,
že se se mnou večer u jezírka chce utkat Nefritová Liška, protože jsem ji prý urazil.
Nenapsala ale čím jsem ji urazil a navíc ani žádnou Nefritovou Lišku neznám.
Na tom plátně nebyla zpáteční adresa, takže mám nový hadr na utírání nádobí.
A zdá se, že Nefritová Liška bude čekat zbytečně. Alespoň se naučí pokoře a přestane řešit blbosti.

Jaro, den chutného psa
Přišel jsem na to, jak vyřešit problém s neustálým štěkáním sousedova psa - kromě obvyklé misky rýže
jsem si k obědu dnes dopřál i trochu masa.
Když už jsem u toho jídla - občas mě překvapí, jak některé věci vyzní jinak v širším kontextu.
Dozvěděl jsem se, proč se asi mé oblíbené jídlo, které si občas dávám ve městě v restauraci Plovoucí Štěstí,
jmenuje Úhoř sedmi chutí. Připravují ho z ryb, které rybář Ming loví holýma nohama, protože prý nemá ruce.

Léto, den ležícího hada
Vypadá to, že poslední dobou mě nemá rádo více lidí - mistr Hong už mě neoblažuje svojí třeskutou poezií
(což ale považuji jedině za přínos), mistr Mei už ani moc nechce bojovat (to bude ale tím, že se dal
cestou Zenu a místo výzev k boji z malicherných důvodů na všechno odpovídá tak, že nikdo nechápe,
co chce říct...ani on sám) a ke všemu mi někdo dal před vstupní bránu mého příbytku zkaženou hlávku
zelí, nejspíš jako výhrůžku. Marně přemýšlím, čí to může být práce.

Léto, den mokré jabloně
Mistr Mei už je asi vážně cvok - včera jsem ho potkal dole na trhu, zeptal jsem se ho, jak se mu vede
a on jen prohlásil něco o tleskání jedné ruky, pak ukázal na nebe, hlasitě se zasmál a utekl.

Léto, den bezuzdných radostí
S žáky a mistry zenu je vůbec legrace. Tuhle jsem zase jednoho potkal, jak stojí u lesa a kouká, tak
jsem se ho zeptal, na co čeká, jestli se bojí banditů a jestli potřebuje ochranný doprovod. Odpovídal jen
otázkami, ptal se mě, na co čekám já a tak dále... a nakonec z něj vypadlo, že prostě vyhlíží medvěda.
Když jsem šel zpět, našel jsem tam jen pár cárů oblečení... asi se nakonec dočkal a narozdíl ode mě
neměl medvěd trpělivost na jeho žvásty.

Podzim, den křiklavého listí
Dnes jdu navštívit svého děda do vedlejší vesnice. Je to starý člověk a tak se musím obrnit trpělivostí
- nejspíš mi bude zase předvádět nový styl, který se naučil od svého souseda a zase si při tom něco vykloubí.

Podzim, den křiklavého listí
Vrátil jsem se z návštěvy svého děda. Bylo to horší, než jsem čekal. Pominu jeho pokusy o demonstraci nového
stylu, jehož název jsem zapomněl, to jsem tak nějak čekal, ale on pak začal filozofovat, seběhlo se pár lidí z okolí,
pokyvovali a tvářili se, jak je ta moudrost strašně povznáší. Kdyby ti lidé věděli, že děd chce ve skutečnosti
říci něco obyčejného, akorát se mu to nedaří kvůli stařecké demenci...

Podzim, den výskajících mrtvých
Doslechl jsem se od hrnčíře, že se do města přistěhovala nová dívka, jmenuje se prý Pei Pei. Jdu se do
města jen tak potloukat, třeba ji uvidím.

Podzim, den výskajících mrtvých
Vrátil jsem se z města. Pei Pei jsem tam nikde neviděl, tak jsem šel k mastičkáři doplnit sušený kořen rostliny
Mu a ona se tam jako na potvoru objevila. Ještěže se nevyzná (doufám) v bylinách a podobných věcech.
Když mi mastičkář podával ten kořen, koukal na ni a na mě a potutelně se usmíval. Měl jsem chuť zlomit mu ruku.