Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCvičení s Jimmym a další dobrodružství v lázních...
29. 12. 2011
1
1
243
Autor
Karlos4ya
Svým prvním dílem, kterým zahajuji svou "kariéru" na písmáku, nabízím čtenářům, zábavné (byť drobátko delší) retrospektivní líčení několika neobvyklých událostí, v rámci jednoho ze dnů strávených letos v lázních a poněkud neobvyklého tréningu...
Další den v kunratických lázních, odstartoval úderem sedmé ráno, kdy jsem se po zazvonění budíku s krajním přemáháním vysoukal z postele a šel se připravit na úvodní proceduru, začínající netradičně již ve čtvrt na osm. Byl jsem jak zpomalenej film a Mr. Beam, James Beam, kterého jsem včera pozval na pokoj, mi připomněl, že na jeho návštěvy se hned tak nezapomíná. Naštěstí ne tak drasticky, jak jsem se obával, ačkoli jsem s ním předchozí den moc nešetřil, hýbat jsem se mohl celkem v pohodě, jak na souši, tak ve vodě při úvodní procedůře v bazénu o pár minut později. Během několika málo minut, jsem se rozhýbal a cvičil jsem s učiněnou grácií i energií obojživelníka, která mě kupodivu neopustila ani při snídani a byl jsem moc rád, že Jimmy v žaludku nijak neprotestoval, když jsem se rozhodl ho seznámit jak se snídaní, tak později i s kávičkou. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že se celkem zkamarádili a obsah žaludku nejen, že nebude volat mejdej, ale jenom mu tenhle doping vyjímečně prospěje.
Aktuálně. Je krátce po poledni a já už mám pro dnešek doprocedurováno a tak jsem zas na pokoji s Jimem. Na to, že jsem včera celkem ka(r)lil, se cítím dnes pozoruhodně v kondici. Už odeznívají bolesti, které jsem si před pár dny, přivodil bezmála tříhodinovým intenzivním fyzickým tréningem a tak doufám, že zítra budu moci znovu s plnou vervou vlítnout na všechny cvičení, která zahrnuje můj pravidelní tréning. Dnes si však ještě zacvičím s Jimmym a zkusím při tom vykoumat, jak jinak naplnit odpoledne. Ty roštěnky tu chybí. Jako ostatně všude kam přijedu. Dnes jsem na procedurách občas hodil do éteru nějakou ze svých specifických hlášek, což kromě jinýho byl i podvědomý způsob obrany před šikanou ze studené sprchy, což je součást procedury s názvem skotské střiky u které se na chvilku zastavím, bo při vzpomínce na ní, stíhá jedna asociace druhou. Z pochopitelných důvodů má takřka každá z nich coby společný jmenovatel jedno slovíčko: TYRANIE. Nicméně musím říci, že byť třeba neůmyslný, tak rozhodně efektivní způsob, jak spolehlivě udržet pánskou hladinu testosteronu na uzdě. Přispívá k tomu nakonec i fakt, že v čekací místnosti před narukováním do koupelny, jste obklopeni naháčema s věkovým průměrem 70+ pochopitelně chlapské rasy. Naštěstí si vždy sednu naproti zrcadlu, ve kterém podrobně studuju svou muskulaturu.
No ale teď už k nakousnuté procedůře s bizarním názvem skotské střiky.Prostě jdete na určené místo, které lze přirovnat k ledasčemu počínaje vězeňským sprchovým koutem určeným pro disciplinární lekce vzpupných vězňů, konče koutem malé kaple, kterou sprchovací místnost připomínala, ve které pykají hříšnici - a v následujících pěti minutách jste vydán/a napospas ošetřovalce, která na vás střídavě pouští teplý proud z jedné hadice a teď to přijde: Brrr studený z té druhé. Nepochybuji ani na vteřinu nad tím, že pro otužilce je to znamenitý tréning, osobně mám za to, že vydržet to se zatnutýmy zuby je úctyhodný výkon, jehož aktér může být klíďo píďo potenciální kandidát aspirující na zápis do Guinesovky a to s hrdě a zaslouženě zvednutou packou. Tedy v případě, že do ní nějaký exot vymyslí a zařadí rubriku s názvem třeba: Absolventi skotských střiků. Já naštěstí takový ambice nemám a tak stejně jako pro každého druhého neotužilého jedince, představuje náplň skotských střiků i pro mne středověkou tyranii, proti které neůnavně protestují všechny části těla, pátou končetinu samosebou nevyjímaje, což je o to víc pokořující, když je vaší "sprchovatelkou" celkem pohledná sestřička. A to nemluvě o tom, že se vám i přes vaší urputnou snahu vydržet, nepřetržitě směje. Těžko říct, co bylo hlavním důvodem této zlomyslnosti, ale snad měla dost filipa na to, aby pochopila, že se mi vzhledem k atmosféře a všem okolnostem, v rámci této procedury, prostě nemůže postavit. Příčinou smíchu pravděpodobně bylo i přes mou nebojácnou grimasu značící skálopevné odhodlání všechno vydržet, občasný škubnutí tělem, při blízkém setkání studeného skotského druhu/střiku.
Dost ale bylo střiku, ať už skotského, nebo jakéhokoli jiného. Jen si na to vzpomenu, tak je mi zima. Naštěstí tu mám kámoše Jima, který mě zaručeně zahřeje. Jelikož ale z poslední věty sálá na můj vkus až moc velký teplo, musím se ujistit, jestli jsem Jima popsal skutečně dost na to, aby nááááhodou nedošlo k ojedinělým dvojsmyslným překladům.
Moje další fáze cvičení s Jimym vypadala tak, že jsem s jeho pomocí skoukl jeden los filmos, který byl dost dlouhý na to, abych v jeho závěru poznal, že to nejsem tak úplně já, kdo s Jimmym cvičí, jako spíš, že on cvičí se mnou. Každopádně se nabízela, ba přímo vnucovala otázka co podniknout? Každá monotónní relaxace se i přes podporu Jimmyho zkrátka omrzí a sedět u kompiče s přišpendlenou zadnicí na židli a přitom soukromě jimovat, není nic pro mě. Chtělo to akci. Zábavu. Společnost. Ženskou. S pomocí Jimmyho přesvědčování, se mi podařilo celkem mávnout rukou nad tím, že je venku zima, za chvíli bude tma a cesta vstříc alespoň šanci na nějakou zábavu znamená ujít 2 kiláky. Snadno jsem ale už tak nemával nad skutečností, co má být cílem vycházky. No a čtenáři div/te se, široko daleko by jste nenašli bezpečnější, racionálnější a když se to tak vezme, za asitence nadsázky ani zábavnější cíl, než jsou dvě typický vesnický knajpy, jako jediná možná alternativa "společenský akce." Tedy přes jakoukoli Jimmyho snahu zkreslit terén a jeho nejpravděpodobnější cíle, to moc nezpracovalo objektivní vyhlídky na povyražení, Jimy, neJimy.
S hrůzou jsem si však o pár minut později uvědomil, že dělám jednu z nejhorších myslitelných věcí v historii kaleb. Prostě jako starej kořen srkám sám a navíc si z toho dělám náplň, dokonce aniž bych si to sám uvědomoval, načež jsem tímhle stylem kategoricky odmítl pokračovat, ať už mi bylo chvílemi s Jimem jakkoli fajne, prostě tohle není to pravý ořechový a i když podle všech pragmatických indicií neukazoval můj společenský apetit na žádnou slávu, paradoxně mě to postavilo na nohy a stejně úspěšně zadávalo další potřebné impulsy všem končetinám (s vyjímkou té páté) k tomu, abych se vypravil na cestu s rozhodujícím argumentem, kterým jsem (jak jinak než) společně s Jimmym toho negáče ve mě nakonec ukecal, že už může být člověk jen příjemně překvapen. A propo, zdravý vzduch, procházka, příroda, to všechno jsou věci, které mi v souladu s mým osvojeným sportovním stereotypem rozhodně neuškodí i přes ještě trochu bolavé ťapky. Zvlášť, když mě následující den, čeká bezmála 180.ti stupňový obrat.
"A vůbec, co tady řeším?" Pronesl jsem v duchu a to odůvodněně, bo k tomu došlo už na čerstvým vzduchu. Rozhodně vítaná změna oproti nevelké, přetopené a izolované místnosti, ve které to časem ani Jimmy nevytrhne. Kosa taky nebyla k nevydržení. Rozhodně ne taková, abych měl obavy, že někde zamrznu a zítra se někde na cestě nalezne má socha. Na konec listopadu, bylo v těchto zeměpisných šířkách, až překvapivé "teplo." Nebo jsem se o tom díky kámošovi, co se mi dostal poněkud pod kůži, s radostí přesvědčil. Každopádně výhodou bylo, že jsem defacto nemohl být zklamaný. Nebo jsem si to alespoň myslel. Pochopitelně, že člověk v mém věku disponuje dostatečným počtem zkušeností o které, bez ohledu na doping, stačí letmo zavadit a stačí to na to, aby mi zakázali být naivním euforikem. Vlastně jsem to měl celkem jasně hozený. Příjdu, zkouknu, dám si pivo, odejdu and thats the bottom line, because Karlos think so...
Jenže všechno dopadlo úplně jinak...
Ihned po příchodu do té jedné (a prý lepší) knajpy jsem původní plán chtěl zredukovat na bleskurychlou otočku and adios amigos, zvlášť, když vemu odpornej smrad z cigaretového kouře. Byť jsem to věděl a počítal jsem s tím, myslel jsem, že se tam fakt udusím, ale místo, abych udělal ve vojenským stylu čelem vzad, jsem jako čistokrevnej zoufalec, zoufale šmejdil očima, jestli tady na to všechno nenajdu náááhodou jednu malou náplast v podobě jedný dvounohý kočky. Holá utopie, jak mi potvrdil s bídou třívteřinový rychlopátrací rozhled, avšak znamenal, že jsem se stal v mžiku terčem, bezmála trojcifernýho páru očí, ovšem ani jeden z nich nepatřil ženský. :( :( :( Klidně můžete znásobit tyhle tři ksichty a stejně se v žádném případě nepřibližíte grimase, kterou taková konfrontace s realitou vyvolala. Přeci jen, jedna věc je, co člověk očekává a ta druhá, co vidí. A pokud jde o mě samotnýho, byl jsem nesmírně vděčný, že jsem znovu měl zrcadlo přímo proti sobě, bo to byl jediný přesvědčivý důkaz toho, že mě procházka nijak nezbarvila, ačkoli na mě všichni civěli jako na přízrak. No, tak zas pohoda jazz, říkal jsem si, nemusím tu smrdět a ádios, ale to už jsem psal. Pohledy všech starců na chmelu, jak jsem si celou squadru návštěvníků - pravděpodobně štamgastů - v duchu pojmenoval, mě na chvilku doslova přišpendily nohy k podlaze, tak jsem takhle stál bez hnutí jako tvrdý y na místě poctivých 5 vteřin. A to v takovýmto prostředí bohatě stačí na to, aby člověk zrudl zhruba stejně, jako zhulenej Inčučůna.
Jakby ale ne, když se na vás všichni dívají, jako na ošklivýho vetřelce, tak je to v téhle společnosti o to horší, když ošklivý nejste a oni ano. Vetřelec, který v takovýchto místech nesplyne s davem, se stává ohroženým druhem, hodným minimálně ochranného štítu s visačkou organizace WWF.
Nakonec rozhodl vyzývavý pohled barmana a tak jsem po obsazení jedné ze tří židlí u jediného volného stolu, celkem prťavé hospy, srozuměn s tím, že dodržím původní plán a objednal si jednoho kouda se slibem, že ho do sebe hodím stylem šupito presto a konečná. Nikotinová mlha, co by se dala krájet, zápach, který by udusil půlku národa, vysloveně stará garda pařící všechny druhy karetních her, mariášem počínaje, hajzlem konče a hudební kulisa v podobě zpívání lidových písní, znatelně vysloužilým hlasem několika vysloužilců, mě v tom znamenitě podporovaly. A to jsem zatím nebyl ani na WC. Vzhledem k výše popsané atmosféře, přes vnitřní apely strážníků mých útrob, jsem si řekl, že tuhle zkušenost si zde rád odepřu. Hospa, která prvotřídně splňovala představu o typickém zapadlém českém hostinci, který jakoby z oka vypadl pubu z filmu Obecná škola, prostě není můj šálek kávy. Navíc Jimmy, který si ustlal v žaludku, mi celkem vehementně naznačoval, že s invazí piváka do jeho pelechu, není příliš srozuměn a moc si spolu nepotykají. Tím chtěl ale říct, že to odnesu já.
Letmo jsem zabloudil na prastaré hodiny, které tu visely na zdi. Bylo teprve půl osmé večer a přesto mi bylo víc než jasné, že moje slídění po páteční zábavě na konci světa, bere tímhle za svý. "Ach jo" povzdechl jsem si, zahleděl se na poloprázdný obsah půlitru a tím beze snahy ho vyprázdnit, měla má návštěva zdejší hospůdky definitivně skončit...
Najednou se však otevřely dveře a co mé oči neviděly. Ženu. Bylo však potřeba si je důkladně promnout, abych viděl jakou ženu. V oné návštěvnici jsem s hrůzou poznal přibližně 80.ti letou, podsaditou paní, která mě před týdnem v rámci návštěvy u doktora, zaměstnala zhruba hodinovým vyprávěním o všem co se týká hub, jejich sběru, jejich druhů, jejich přípravy, jejich chuti, jejich historii ve zdejších lesech i (po muchomůrkové smaženici) jejich účinků. Před sebou jsem měl patrně nejvášnivější sběratelku hub na téhle planetě, která si to přímo šinula k jedinému zbylému stolu s volnými židly v celé místnosti - k mému.
Jakmile mě spatřila a poznala, celá se rozzářila a mě bylo rázem jasný, co to pro mě znamená: Kdo zaváhá, nejde. Bylo nad slunce jasnější, že tahle postarší dáma, mě nikam nepustí, leda, že bych byl vskutku nezdvořilý, což jsem při uvážení, jakou radost staršímu člověku udělá, když ho někdo bere na zřetel, být opravdu nechtěl a tak jsem si v duchu řekl, že alespoň udělám dobrej skutek. No a tak se během několika málo vteřin rozjelo téma houby podruhé na plné obrátky.
Bylo vlastně přerušeno pouze jednou a to, jakmile jsem dopil zbytek piva, který jsem ani nechtěl, což přivolalo rozložitého hospodskýho, který se tónem připomínajícím obživlý sud otázal: "CO TO BUDE?" Zeptal jsem se jaký mají nealko. "Žádný" zahřměl hospodskej. "Cože?" vyplivl jsem nevěřícně a přitom na něj zíral jako tele. "No nic nemáme mladej pane" duněl dál vrchní a opětoval můj telecí pohled. "Minerálky nám zase nepřivezly a nic jinýho nikdo nechce. Jestli chcete vodu, tak je na záchodě, ale tam bych teď nechodil, někdo rozbil zrcadlo a střepy jsou všude po zemi, radši tam nechoďte. Než jsem se ze všech částí jeho sdělení stačil vzpamatoval, hospodský se úplně normálně, jako by šlo o běžný sdělení, basově zeptal: "Takže co to bude?" Mám pivo, rum, fernet a zelenou. Rezignovaně jsem pokrčil rameny a opáčil, že teda bíra. Tomu říkám překonaný očekávání.
Nebyl však všemu konec, má spolusedící si na vyprávění objednala štamprli rumu a tím, že ho exla rychlostí světla mi přichystala další šok a jakoby to nestačilo, ihned potom vytáhla cigaretu a zapálila si. Jen jsem čuměl. Nedalo mi to a položil jsem jí víceméně dementní otázku, proč tohle všechno vlastně dělá ve svých letech? Paní s nešťastným povzdechem odvětila, že tohle vlastně dělá od té doby, co přestaly růst houby. Právě jsem přikládal půlitr k ústům, když mi po tomhle sdělení pěna vyprskla a přistála paní přímo v obličeji. Paní však samozřejmě brzy vysvětlila tím neobšírnějším možným způsobem, veškeré podrobnosti týkající se sběru oblíbených hub v oblíbených teritóriích. Začala s tím přesně v čase, kdy ručička skorostředověkých hodin ukazovala 20:00.
O jednu hodinu a čtyřicet osm minut později...
Paní po osmi rundách rumu a bezmála dvojnásobným počtu vykouřených foukaček. Cituji: A co teprve na tom vršku u lesa ve vedlejší vesnici. Kolik klouzků tam bylo. A křemenáčů. A babek. Jo a, a, a (trhaně) těch kozáků co tam bylo. Tolik pohromadě jsem jich nikdy neviděla ani v barevných časopisech o houbách. Dokonce, dokonce ani v žádným filmu pro pamětníky o houbách jich nebylo tolik. To jsou vzpomínky na celý život, pravila s těžkotonážní nostalgií v hlase. Oči, které toto rozpoložení jenom podtrhávaly, to ještě víc zdůraznily, když je najednou zaplavilo několik slz. Asi na vteřinu mě napadlo, že bych paní mohl případně rozveselit tím, že bych jí zazpíval jednu ze svých parodií s názvem Houbař (viz: http://karloviny.webnode.cz/news/zpevnik-znamych-pisni-v-karloverzich-/), ale hned jsem si uvědomil, že by jí to nejspíš rozbrečelo ještě víc.
Pravděpodobně v důsledku prapodivného vývoje tohoto večera, došlo k něčemu, co je pro mě naprosto netypický. Nesnažil jsem se babičce za každou cenu dělat psychologa a poradit jí, nesnažil jsem se jí rozveselit a nesnažil jsem se jí opustit. Snažil jsem se jí poslouchat. V tomto starém člověku, ve vytvoření vztahu k něčemu, co zkrášlovalo vnímání i prožívání její reality a do jisté míry kompenzovalo evidentní absenci bližších kontaktů s lidmi, jsem najednou viděl svou vlastní smrtelnost a zranitelnost. Když člověk alespoň částečně pochopí zdánlivě absurdní věc, velice to posouvá hranice celistvého vnímání života - jak jsem si důrazně připomněl - prostřednictvím naprosto nepostradatelných fenoménů, či chcete li hodnot, jejichž význam pro kvalitu i spokojenost celkového života, ať je vám 30, nebo 80, je v dnešní době nesmírně podceňovaná, či dokonce ignorovaná. V několika málo případech to dokonce může vypadat, že i eliminována. Empatie, slušnost, úcta, solidarita, zdvořilost, pokora. Přitom právě v rozvíjení, údržbě a ochraně těchto hodnot, v rámci tak potřebného tréningu lidskosti, tkví z dloudobéhoho hlediska předpoklad ke skutečné životní spokojenosti a štěstí. Nic z posledních dvou termínů, ale nepřinese masově propagovaný a námi preferovaný konzumní způsob života, kterým se než řeknete písmák, dostaneme všichni do stejné věkové skupiny, jako ona paní a zjistíme, že jsme vlastně najednou v jedné ze závěrečných etap životního cyklu, která se však v zásadním ohledu nijak neliší od pocitů, když jsme mladí. A ten primární je u všech stejný: ŽÍT. Nebylo by příjemné se v osmdesáti probudit z komatu a zjistit, že jsme svůj skutečný život obětovali pofidérním a pomíjivým hodnotám a žádná z nich nebyla tak důležitá, jako ty, jejichž důležitost a NUTNOST zjišťujeme až teď, jako staří lidé...