Who know...?!?

***

Další stěhování, za poslední roky již šesté. I když tohle mělo být jiné, konečně by se měli usadit, táta dostal místo, které bylo na pět let. Tedy, tak to bylo ve smlouvě. Tentokráte se stěhovali do Londýna. Nebylo to poprvé, kdy měli být v tomto městě. Vlastně, v Londýně se narodil.
Táta našel malý domeček na jednom z předměstí nedaleko od školy, kam jsem měl začít chodit do desáté třídy. Byl zvědavý na svoji novou třídu. Věděl, že ho hned nepřijmou, nikdy ho nepřijaly, jelikož byl Japonec. Bylo zvláštní, jak lidé v Evropě přistupovaly k asiatům. A to i v těch státech, či městech, kde byly cizinci běžní.
Povzdechl si. Se svými zženštilými rysy byl obzvlášť středem posměchu a šikany. Ještěže má pár dní na přípravu. Dneska je dvacátého pátého srpna a škola začíná prvního. Naštěstí.
Když nasedal do auta, cítil v sobě melancholii. Opouštěl další místo, kde už měl skoro kamarády. Nebyl otevřený typ, který si přátele získával lehce. Po šikaně na elemantary school se uzavřel a jeho důvěru si získával člověk velmi těžko. A teď bude začínat nanovo.
Díval se z okýnka auta a přemýšlel o své budoucnosti. Nebyl špatný studen, proto se rozhodl už teď, že půjde na univerzitu. Zatím nevěděl jakou, ale chtěl by se dostat do Japonska. Chtěl pracovat jako diplomat, či vyslanec nějaké firmy.
Zatím nedohledná budoucnost.

***

Bílá Kia Soul zastavila na příjezdové cestě u malého viktoriánského domku. Měl dvě podlaží a bílou fasádu.
Dvě osoby vylezly z auta, popadli první tašku která se naskytla a vykročili směr domek.
Předsíň byla maličká, sotva se tam vešel botník a věšák na kabáty. Naproti vstupu byly schody do patra a do sklepa. Z předsíně vedli z ní dvoje dveře, obé v tmavém lakovaném dřevě.
Vlevo byla kuchyň. Ta byla přesným opakem předsíně, byla prostorná a světlá. Skříňky byly laděné do bíla a kontrastovaly tak s černou deskou. Kuchyně byla spojená s jídelnou velkým oknem, které vedlo těsně nad barem, kde byly černé barové židle. Ve stejném stylu byl u jídelní stůl, který měl skleněnou desku. Stěny zde byly střídavě černé a bílé.

Vpravo byl obývák s obrovským krbem, který zabíral skoro celou stěnu. Celý obývák byl laděn do oranžově-hnědé kombinace. Oranžová pohovka, cihly v krbu, předložka před krbem byla také oranžová. Hnědý tu byl nábytek. Na jedné straně byla stěna s televizí a vytrýnama, kam se dalo ledacos umístit. Protější stěna byla prázdná a natřená oranžově, jako jediná v místnosti, ostatní stěny byly bílé.

V patře pak byly tři pokoje a dvě koupelny. Jeden pokoj jednolůžkový a dva měli letiště. Každý byl zařízen do jiných, avšak neutrálních barev. Ten jednolůžkový byl laděn do světle modrý, doplněn žlutou. Druhý pokoj hrál všema odstínama zeleni a třetí do fialovo-černý. Každý z nich měl nábytek i všechny doplňky sladěn v duchu toho pokoje.

***

Yuki stál ohromeně na prahu fialového pokoje. Zamiloval si ho, a také si tam hned nastěhoval svojí sportovní tašku s věcmi, aby mu ho otec nezabral a vydal se pro další svoje věci, které má v autě. S otcem se moc nemusel, odcizili se od sebe po smrti maminky.

***

Vzbudil mě budík. ,Tohle mě nejspíš zabije' pomyslel jsem si a měl sto chutí se zachumlat do peřin a předstírat, že neexistuji. Ovšem to nešlo, čekal mě první den v nové škole. Už jen z toho pomyšlení my bylo na zvracení. Vstal jsem a odešel do koupelny, už od prvního pohledu jsem zjistil, že táta už odešel. Nevadí, alespoň do mě nebude hustit kecy o nové škole. Vysprchoval jsem se, umyl si vlasy a jal se je foukat. Když jsem byl s výsledkem spokojen, vzal jsem si svojí kosmetiku a jal jsem se namatlat obličej. Nejdřív vyčistit, pak nanést krém. Poté jsem si obkroužil oči černou tužkou a nasadil nenápadné brýle. Ještě jsem se zhodnotil v zrcadle. Nebylo to špatné, a teď oblečení. Vzal jsem si svoje černý roury a k tomu bílí tričko navrch s košilí černé barvy a vzadu s potiskem mé oblíbené kapely Epica, který byl jen bílý nápis psaný gotickým písmem. A jako třešničku na dortu jsem si vzal černý glády. Popadl jsem baťoh a vyrazil směr škola.

Když jsem dorazil k nové bílé budově, která měla být můj vzdělávací ústav, moje nohy ztěžkly. Ne proto, že jsem měl na nich glády s ocelovou špičkou, ale protože se mi nikam nechtělo. Rozhlídl jsem se po parkovišti, na kterém jsem právě stál. Lidé po mě zvědavě pokukovali, ale zatím jen mírně. Pravda, bylo také ještě brzy, a zdaleka tu nebyli všichni.

Vešel dovnitř a zamířil směr ředitelna. Podle pokynů by ho tam měl čekat ředitel. Procházel poloprázdnýma chodbami. Konečně stanul před ředitelnou, nadechl se a zaklepal. Zevnitř se ozvalo tlumené "Dále." A on směl vejít.

Otevřel dveře a vstoupil. Přivítala ho luxusní do tmava laděná kancelář ředitele. Sám ředitel seděl za mohutným stolem a pročítal nějaké papíry. Slušně jsem pozdravil a čekal, až mi bude věnovat pozornost. Po chvilce si mě všimnul, neunikl mi jeho pátravý pohled od hlavy k patě. "Vy jste nový student?" otázal se mě. Já byl schopný jen kývnout. Zadíval se opět do papírů. "No, podle papírů jste excelentní student, myslím, že vás zařadím do áčkové přípravky. Měl byste tam zapadnout." Ukončil svůj monolog ředitel a poslal mě do kanceláře pro rozvrh a další papíry.

Při pohledu na rozvrh mě vlasy vstávaly hrůzou. Od každého předmětu jsem měl minimálně čtyři hodiny. Povzdechl si a jal se hledat svoji skříňku. Jakmile ji našel, vyskytl se menší problém. O jeho skříňku byl opřený zatraceně krásný kluk.

Byl vyšší než já, má černý vlasy a stejně tak oči, jak jsem si stihl všimnout. Ty kontrastovali s jeho sněhově bílou pokožkou. Na sobě měl černé plátěné kapsáče a bílé tílko, ve kterém se mu rýsovala vypracovaná postava. Díval se někam do chodby, ale jeho pohled byl nepřítomný, jako kdyby se nekoukal na pozemní život, ale na nějaký jiný, vyšší.

Odkašlal jsem si, abych upozornil na svoji přítomnost. Otočil hlavu a upřel na mě oči, byly tmavé a hluboké jako dvě studny. Odhodlal jsem se: "Sdovolením, jsi opřený o moji skříňku." Pronesl jsem celkem jasným hlasem, samo mě to překvapilo, jelikož jsem se utápěl v jeho očích, které byly naprosto dokonalé. Pozvedl jedno obočí, ale odsunul se o jednu skříňku dál.

"Promiň, nebylo tu reserve." Zaznělo vedle mě hlubokým hlasem, leknul jsem se a nadskočil. Zasmál se. Byl jsem jeho hlasem unesen. Doslova jsem naházel věci do skříňky a už jsem se chtěl otočit, když zase promluvil.

"Jsem Lucas, jsem z desátý, z áčka. Ty jsi tu nový že?" usmál se na mě, když jsem se otočil. "Já jsem Yuki, a nejspíš nastupuju k tobě do třídy." Odvětil jsem mu, a cítil, jak pod jeho pohledem rudnu. "Páni, takže nový spolužák. Chceš zavést do třídy? Určitě se podle té mapky ztratíš." Ukázal na mapku v mé ruce. Jen jsem přikývl, můj orientační smysl nebyl nejlepší a v mapách jsem se nevyznal.

Vyrazil po chodbě a já se ho jal následovat. Za pár chvil jsem s ním srovnal krok, byl jsem z něj unesen a nevnímal okolí. Až když zastavil, zastavil jsem také a konečně se podíval po okolí.