Promiň!

Zlomila jsi mě. Na nový rok jsem si od tebe přála jinou smsku, ale očividně jsem byla velice naivní. Naivní, zamilovaná a šťastná, že tě mám. A očividně zaslepená. Nechtěla jsem nic vidět, nebo si něco připustit. Přesto jsem ráda za to, co bylo, co jsme prožily. Když se ohlídnu, byl to nejkrásnější půlrok, co jsem v životě prožila. Byla jsi mé světýlko, které plápolalo kdykoli. Teď to světýlko zhaslo a já tápu ve tmě.

Jed díky tobě jsem přečkala přechod na jinou školu, ty jsi byla můj pilíř, kterého jsem se držela, i když ty o tom možná nevíš. Byla jsi tu pro mě, stejně jako já tu byla pro tebe. Asi si to teď idealizuju, ale já si to tak chci pamatovat.

Z naší první společné pusy jsem byla moc nadšená, ještě teď mě hřeje u srdíčka, i když čím dál tím méně. Je to tím, že si to pomalu uvědomuji? Ano, mě tyto pocity vždycky dochází až později, i když to teď bolí, vím, že to bude bolet víc… a děsím se toho. Jenže tu nebude nikdo, kdo by mě utěšil, dal pusu na nos a něco mi zašeptal…

Vím, že jsme měli svojí společnou slabost, a to Tomáše. Jenže i přes to, že jsem k němu také něco cítila, tak jsem se mu nechtěla míchat do života. Měla jsem přece tebe a byla s tebou šťastná, tak proč to dělat? Ty máš na to asi jiný názor, neboť jsi mě opustila, kvůli němu. Asi je ten cit, vůči němu silný, jinak nevím, proč bys to dělala. Nebo pro tebe nejsem dobrá? Je on lepší? A v čem? Ne, snad ani nechci vědět odpovědi, ale věz, že já tě opravdu miluju! Opravdová láska, asi jsem bláhová, když jsem v to věřila. Když jsem ti věřila…

Hlavou mi jde jen jedna myšlenka. Proč to tak bolí? Odpověď možná naleznu časem. Možná to časem bolet přestane, ale do té doby… Promiň!