Bianca: Návrat a setkání

„Utíkej, Leyano, utíkej. Neotáčej se, rychle pryč!,“ křičím na svoji dobrou přítelkyni. Chvátáme z toho proklatého Ysultu zpátky do našeho města, které se jmenuje Nalay. Hlavně, ať nás taky nechytí! Leyana na mě něco volá, ale v tom spěchu jí absolutně nic nerozumím, jen se otočím a vidím ji daleko za sebou, a proto trochu zpomaluji, aby mě mohla doběhnout.
Běžíme okolo neúrodného pole, okolo rozvalin domů, v nichž kdysi žily spokojené ysultské rodiny, i kolem hostince, který už dost dlouho chátrá. Je na to smutný pohled. S naším krásným městem, jež patří k sousednímu království, se to nedá srovnávat, a to jsou od sebe relativně blízko. Rozděluje je jenom řeka Avat.
Železný most propojující královské město Ysult s Nalay je nám stále blíže. Když doběhneme k němu, spadne mi kámen ze srdce. Konečně můžeme zpomalit.
„Leyano, neměly jsme tam chodit obě. Nesmíš to říct Sofii, prosím tě, jinak z toho budu mít polízanici já, že jsem tě tam vzala s sebou.“
„Myslíš si, že jsem úplně hloupá, Bianco? Musím se ale vydýchat, když jsi letěla jako blázen,“ říká Leyana.
„Nediv se, když jsem slyšela ty rány, křik ysultských obyvatel a cítila štiplavý pach kouře, tak jsem se toho nechtěla účastnit. To je určitě práce Xaiyných poskoků. Trápit Ysulťany, na nic jiného se nezmůžou! Poslední dobou je to čím dál tím horší.“
„Ale proč? Proč to dělají? Co je vlastně ta Xaya zač?“ Leyana je zvědavá dívka, což máme společné. Je mi jen divné, že jméno Xaya jí je cizí.
„Xaya vládne Ysultu přes dvacet roků. To ona svrhla krále a královnu a sama se místo nich ujala panování.“ odpovídám a pobízím Leyanu, aby šla o něco rychleji. „Ona rozpoutala válku a vyhrála ji. Ale nikdo mi pořádně nedokázat vysvětlit proč. Nikdo neví ani, kam se oba vládci Ysultu poděli, a co se s nimi stalo. Jestli jsou mrtví nebo vězněni ví asi jenom Xaya.“
„Kde ses to všechno dozvěděla?,“ ptá se Leyana a já na to: „Nechtěla jsem o tom mluvit sama od sebe, když ses o to nikdy moc nezajímala. Myslela jsem, že nalayští lidé ten příběh znají a všeobecně se tady o tom ví. Já sama o tom složila písničku, ale ještě jsem ji nikomu nezahrála.“
„Jsem ráda, že jsi zpátky. Byla tu bez tebe nuda,“ usměje se na mě Leyana. Neviděly jsme se celý podzim a zimu.
„Ale, co tak najednou?“ ptám se pobaveně. „Když jsem odcházela, říkalas, že mě máš plné zuby. Byl to pěkný půlrok. Procestovala jsem docela velký kus našeho království a nějakou dobu pobyla v Ysultu pod falešným jménem. Pokoušela jsem se zjistit něco o Xaye.“„A dozvěděla ses něco?“ zajímá se Leyana.„Nějaké informace jsem od místních slyšela, ale bylo jich tolik, že sama nevím, co je pravda a co lež. O Xaye totiž kolují báchorky, že to je čarodějnice, a že prý v zámku ukrývá před světem svoji dceru. Nikdo z lidí se k jejímu zámku neodváží ani přiblížit, protože vypadá velice zpustle a hlídají ho najatí žoldáci. Xayino sídlo se nachází uprostřed lesa na říčním ostrově dvě a půl míle po proudu řeky Avat od Železného mostu.“
„Stejně si myslím, že jsi šílená, Bianco. Mohlo se ti něco stát,“ vykřikne na mě Leyana. Ani jsme si nevšimly, že už se nacházíme před naším domem a ve dveřích stojí Sofie. „Co se stalo? Co Bianca zase provedla?“ To mi ještě scházelo! Sofie to slyšela!
„A-ale nic, paní Sofie. Jen jsem jí vyprávěla o svých cestách a víte, že se to Leyaně moc nelíbí,“ odpovím a Leyana horlivě přikyvuje.
Sofie se na nás usměje a říká: „Jsem ráda, že jsi zpátky, ty tulačko. Pojď dál a najez se. Určitě máš hlad.“
On to není úplně můj dům, protože patří Leyaně a její mamince, tedy paní Sofii. Leyana otce nemá, dokonce si ho ani nepamatuje, protože ze světa odešel, když jí nebyl ještě ani rok. Já u nich za symbolickou cenu mohu přebývat, když zrovna nikde necestuji. Mám město Nalay moc ráda, vždyť jsem se tady narodila, i když nevím komu.
Celý dům již šel spát, ale v podkrovním pokoji, kde přespávám, ještě hoří svíčka, i když je hluboká noc.
Tajemství obestírající vládkyni Ysultu mi nedá spát. Už to, že jsem se odvážila na půdě jejího království vyzvídat od pamětníků, bylo nebezpečné. Jeden příběh mě zaujal. Už jsem nad ním přemýšlela, protože mi ho řeklo více lidí, i když každý trochu jinak. Xaya musela mít nějaký důvod udělat takovou věc. Ale jaký? To je záhada.
Údajně se v Ysultu objevila dva roky před tím, než se ujala moci a pamatují ji jako milou, pohlednou dívku, jež byla dost nesmělá. Sloužila na zámku a zdálo se, že je šťastná. Pak se neznámo proč stáhla do ústraní a za nějakou dobu vyhlásila králi válku. Prý jako pomstu za to, co jí provedl. Ale co jí mohl udělat? To mi bohužel nikdo nebyl schopen pořádně říct.
Královskému páru se rok před jejich sesazením z trůnu narodila dcera Anja, ale ta beze stopy zmizela a nikdo neví kam. Někdo si myslí, že už mezi živými není. Jiní se domnívají, že ji někdo unesl včas do bezpečí, aby se Xaya nemstila i na ní.
Každopádně král Marso a královna Irisa, jak se jmenovali ysultští vladaři, už utéct nestihli. Xaya se tím veřejně chlubila, že se jich zbavila, ovšem nikdy neřekla jak, kdežto o Anje nepadlo nikdy ani slovo.
Zaklapnu svůj zápisník a uložím ho do skrýše, o níž vím jenom já. Chci mít jistotu, aby si ho nikdo nepřečetl. Leyaně by se moc nelíbilo, že jí takovou věc zamlčuji, ale mám k tomu své důvody.
***
Do Ysultu jsem nevkročila od chvíle, co jsme odtamtud s Leyanou utekly. Za ty dva měsíce jsem se častokrát procházela po nalayském břehu Avat, ale nutkání jít se podívat za Železný most jsem překonala. I dnes sedím u řeky Avat a sleduji, jak plyne. Z mého rozjímání mě vyruší zapraskání větviček. Otočím se a zahlédnu cosi ukrývajícího se ve křoví asi dvacet kroků ode mě. Chvíli přemýšlím, jestli tam mám jít nebo ne, ale nakonec se osmělím. Co tě nezabije, to tě posílí, říkává vždycky Sofie.
„Prosím tě, neubližuj mi,“ ozve se z křoví vystrašený dívčí hlas. Mně to přijde v tu chvíli dost komické, proto se začnu usmívat. Ona se mě bojí víc, než já jí. Přitom ona mě vidí, kdežto já ji ne.
„Vylez, prosím tě. Neboj se, já ti nic neprovedu,“ odpovídám jí uklidňujícím hlasem.
„Dobře. Ještě mi odpověz na jednu otázku. Kde to vlastně jsem?“ ptá se mě neznámá. Opět to trochu nechápu, ale odpovídám jí, že je ve městě Nalay.
Ze křoví se vynoří mladá dívka a je na ní vidět, že má z něčeho strach. „Já se jmenuju Mi... Alla. Jsem Alla. Odpusť, pokud jsem tě vyděsila.“
Podávám jí ruku a představuji se také: „Já jsem Bianca z Nalay, toho času potulná zpěvačka s loutnou. Vidím, že jsi celá špinavá. Nechceš půjčit nějaké čisté oblečení? Nevypadáš jako místní a vidím, že potřebuješ pomoci.“ Ještě ji budu muset vyzpovídat, ale na to je času dost.
Alla chvíli váhá, ale nakonec mou nabídku přijme. Snad se Sofie nebude zlobit, když k ní domů přivedu cizí dívku, ale budu se spoléhat na to, že je Sofie dobračka. Však se ujala i mě, když jsem jako dítě utekla ze sirotčince.

Na výraz v Sofiině obličeji nikdy nezapomenu. Jak se na Allu podívala, když jsem ji představila.. Sofie první moment, kdy ji zahlédla, na malý okamžik zcela ztuhla, čehož jsem si všimla jenom já. Pozvala Allu dál a zeptala se jí, zdali není hladová, protože se zrovna chystala připravit večeři.
Než byla večeře hotova, zbylo ještě dost času na to, abych si šla do svého pokoje srovnat myšlenky. Nechtěla jsem, aby na mně bylo vidět, že nad tím, co se stalo, přemýšlím. Nikdo si mého odchodu naštěstí nevšiml. Sofie věnovala všechnu svou pozornost přípravě jídla a Leyana dělala společnost našemu hostovi.
Takovou reakci jsem u Sofie ještě v životě neviděla. Jsem však ráda, že se Ally ujala, protože to je sympatická dívka a je na ní vidět, že potřebuje podat pomocnou ruku. Doufám jen, že to není žádná mrcha a nic tady neprovede. Pokud ano, musela bych si najít jiné bydlení, protože bych se Sofii ani její dceři nemohla podívat do očí, jak by mi to bylo hloupé.
Leyana už Alle dala čisté oblečení, a ta z něho měla opravdu radost. To svoje měla totiž pěkně potrhané a špinavé. Alla také ovšem vypadá, jako by se něčeho bála. I dnešní jarní noc je jako celý předešlý týden příjemná, proto usínám při otevřeném okně.
„Bianco, Bianco, vstávej,“ slyším šepot a cítím, jak se mnou někdo silně třese. Pomalu otevírám oči a vidím Sofii.
„Co potřebujete? Musí to být něco důležitého, když jste s tím za mnou přišla takhle pozdě v noci.“
„Musím s tebou mluvit, poslouchej mě,“ říká naléhavým hlasem. „Ta dívka. Odkud je?“
„Nevím, paní Sofie. Potkala jsem ji u řeky, kam jsem se byla odpoledne projít,“ odpovídám rozespale.
„Bianco, ta dívka mi někoho připomíná, někoho, koho znám z dob, kdy jste ještě nebyly na světě. Nemohla jsem ji vyhodit, na to nemám srdce, ale prosím tě, najdi jí jiné bydlení, a to rychle.“
„Proč já?“ opáčím trochu naštvaně a vzápětí toho lituji.
„Přivedlas ji sem, ani ses nezeptala, odkud je a mně se to nechce líbit!“ Sofiin hlas je dosti rozrušený
„Já jí chtěla akorát pomoct, to nemůžu?“ Stále nechápu důvod, proč to Sofii tak rozrušilo, ale musím ubrat.
„Já ti rozumím, Bianco, ale měla bys mou prosbu respektovat, protože i když tu s námi bydlíš, stále ti tu nic nepatří.“
Sofie po tomto rozhovoru odešla. Proč mi ale neřekla, koho jí Alla připomíná? Co s tím budu dělat? Mám chuť se jít někam schovat, ale před problémy utíkají akorát zbabělci. Jak mám však Alle hledat bydlení, když sama nejsem bohatá a neznám ani nikoho, kdo by ji k sobě vzal. Mám to říct Leyaně? Ne! Nemůžu. Moment! Nějak se to všecko komplikuje a nikdo mi nepomůže.
Instinktivně vstanu z postele a jdu se projít. Třeba si tím ujasním myšlenky a vymyslím, co mám dělat.
Hladina Avat odráží měsíc v úplňku a maličké hvězdy ledabyle rozseté po temné obloze. Zas mě to k řece táhne jako magnet. Počkat! Co se to děje na protějším břehu? Hoří tam pochodně a slyším odtamtud hluk. Vždyť do toho lesa naproti nikdy nikdo takhle pozdě nechodí. To je pěkně divné!
Někde mezi stromy by se měl podle Ysulťanů nacházet Xayin zámek. Že by to byla její práce? Do lesa kolem něj její poddaní určitě ani nevkročí, protože se bojí své vládkyně. A když se jí přeci jenom někdo vzepře, Xaya nikdy nejde daleko pro krutý trest
Zvědavost je hrozná vlastnost, ale já mám nutkání se tam jít podívat. Ne! Nestojí mi to za to. Když by mě chytili, je se mnou konec. Co když to nějak souvisí s Allou? Raději se pokusím vypátrat, co je zač! Půjdu ji vzbudit, ať se jí to líbí nebo ne!
Dobíhám k domovním dveřím, a poté už jsem potichu jako myš. Sofie Allu uložila do pokoje vedle mě. Nejdříve poslouchám za dveřmi a slyším tichý vzlykot, takže chvíli váhám, jestli mám vejít nebo ne.
Nakonec vezmu za kliku a otevřu. „Allo? Promiň, že tě budím, ale musím se tě na něco zeptat,“ zašeptám. „Potřebuju vědět, odkud jsi.“
Alla se najednou rozpláče: „Já ti to nemůžu říct. Utekla jsem z domova a budou mě hledat. To vím jistě. Odpusť mi to, odpusť. Raději odejdu, ihned!“
„Proč mi to necheš říct? Já si myslím, že něco tajíš,“ odpovídám. „Mimochodem, když jsem byla venku, všimla jsem si mezi stromy na ysultské straně záře pochodní.“
Alla se strachem celá rozklepe. Po chvíli řekne: "Bianco. Matka po mně začala pátrat, protože jsem dnes odpoledne uprchla ze zámku. Musím odsud zmizet, a to hned, protože jsem moc blízko domova. Ty jsi ve velkém nebezpečí i paní Sofie a Leyana! Pokud by mě tady u vás našli matčini posluhovači, bude s vámi ámen!"
Bezmyšlenkovitě odvětím: "Allo, zabalím nějaké věci a odejdeme odsud obě. Znám toto království výborně a celkem dobře i ta sousední. Slib mi, že se od tebe dozvím pravdu, když ti budu pomáhat. Musíme si pospíšit, dokud je noc. Rychle!"