Modré z nebe

to byla jedna něžnosněnka

kytička křehká – jako peří

rostla si – kvetla

                  v stonku tenká

s kvítkem - jak když se nebe šeří

a všechny stvoly se jí smály

ztepilé – hrdé kopretiny

kořínky slabé omotaly

a listem na květ vrhly stíny

-         byla docela maličká

ta nenápadná kytička

poledním parnem louka voní

v třaslavém vzduchu – dechu léta

dívej se – kdo to běží po ní ?

se smíchem … spíš než běží létá ?

s mládencem dívka – jejich oči …. !

… jak pohled může milovat …

dokud se s nimi nezatočí svět

a živý sen se zdát

jak měli se ? to nepovím Ti

stačí, když víš, že měl ji rád

necítili, že lámou kvítí

že zlatohlávek z květu spad

on snesl by jí modré z nebe

a ona – slzy na kraji

jak krásně lhal – jak dal jí sebe

šeptal – jak milí šeptají

a dívce v pláči oči chvějí

on lže ! – na loket zvedne se

ať tedy když tak slibuje jí

to modré z nebe přinese

a zváleny jsou kopretiny

na lásek léta políčku

on pod vysokou slehlou travou

objevil modrou kytičku

že tenký pružný stonek měla

příval lásky ji nezlámal

ta milující horká těla …

ten párek co si v trávě hrál …

„Podívej se – mám modré z nebe …“

usmál se a chtěl utrhnout

však síla jakás ruku sráží

že prsty sotva může hnout

což modré z nebe pro člověka ?

jednomu může patřit jen ?

což lépe není květ tu nechat ?

a nechat žít ? žít modrý den ?

usmál se v oči chápající …

„ - dost co jsme tady zlámali …“

a drobný kvítek – něžně snící

růst k Lásce v louce nechali …