Vzpomínky z Bruselu 3 - Poslední část

Co to byl za debilní nápad, začít si zapisovat svoje vzpomínky? Teď se mi začaly v hlavě rojit další a další a nemůžu kvůli tomu ani usnout. Přitom jsou to totální hovadiny, o kterých nemá smysl ani psát, ale nějak se jich nedokážu zbavit. Zkusím to ze sebe rychle vykidat a snad pak usnu. Omlouvám se za spam.

Jednou jsem čekal na metro ve stanici Rodebeek a všiml jsem si na protějším břehu malého kluka, který si hrál s takovým hodně skákavým oranžovým balónkem, který samozřejmě za chvíli skončil v kolejišti.
Když jsem toho kluka viděl, jak za ním smutně kouká, a přitom dostává sprda od svojí matky, tak jsem se prostě neudržel. Podíval jsem se na takové jednoduché zařízení, které pomocí žároviček ukazovalo, ve kterých stanicích jsou právě soupravy metra, a jelikož se ještě nic neblížilo, tak jsem prostě skočil dolů a ten balónek jsem sebral. Když jsem se pak snažil dostat zpátky nahoru, tak mě trochu polilo horko, protože jsem nečekal, že to bude ze spoda tak vysoko. Shora to tak nevypadalo. Poněkud neohrabaně jsem se ale nakonec vyškrábal ven a hodil jsem balónek klukovi na protějším břehu. Ten ho naštěstí po dvou odrazech chytil, takže neskončil v kolejích podruhé. Jeho matka na mě křikla "Merci!" a pak už přijelo jejich metro.
Napadlo mě, že jsem mu dal vlastně strašně špatný příklad a jeho matka mu určitě musela pořádně pohrozit, aby ho nikdy ani nenapadlo něco takového dělat. Zvláštní bylo, že mi až po pár minutách došlo, co jsem vlastně udělal, a za chvíli jsem měl srdce až v krku a musel jsem chodit sem a tam, abych se uklidnil. Lidi kolem se tvářili naprosto nezúčastněně. Asi se tam takhle spadlé předměty řeší běžně. Ani nevím, jestli tam byly nějaké kamery a nějací dozorci jako v Praze. Nikdo mě naštěstí nepřišel seřvat ani mi dát pokutu. Přijelo metro a jel jsem.


Jednou nastoupily do autobusu, kterým jsem jezdil do práce, dvě tlusté černošky a chtěly zaplatit lístek kreditní kartou. Řidič je samozřejmě vyfakoval. Byly to nějaké cizinky, které se potřebovaly dostat na letiště, kde měl ten autobus konečnou. Bohužel jezdil jednou za hodinu, takže si nemohly dovolit čekat na další. Ta jedna se tedy obrátila k cestujícím a zeptala se anglicky, jestli by jí někdo, kdo jede až na letiště, nepůjčil na cestu, že by mu to pak na letišti vrátila. Nikdo nereagoval. Pravděpodobně nikdo nejel až na letiště nebo na ně prostě kašlali. Nechal jsem se přemoct zřejmě úplně zbytečně soucitem s někým, kdo si mohl klidně zavolat taxi, a lístek jsem jim koupil. Báby byly vděčné a ujišťovaly mě, že hned na letišti vyberou peníze a vrátí mi to. Samozřejmě jsem vystupoval asi v půlce cesty, takže jsem řekl, že to je ok a šel jsem si zpátky sednout. Tak asi nějak vznikají fámy, že Belgičani jsou hodní lidé.


Občas jsem musel zajet i do hlavního sídla společnosti, pro kterou jsem pracoval, a to bylo v Haagu. Vždycky jsem se pak šel projít na tamní pláž, i když už dávno nebylo léto a žádné koupání tam rozhodně nehrozilo. Soukromě jsem u moře nikdy nebyl, takže to pro mě byla docela zajímavá atrakce.
Stavěl jsem si hráz z písku a sledoval jsem, jak na ni moře útočí. Po nějaké době ale vždycky přišla vlna, která ji totálně smetla. Posunul jsem se tedy trochu dál od vody a začal jsem znova hloubit jámu a vršit před ní hradbu z písku. Stejně ale zase po chvíli přišla vlna, která mou stavbu komplet zničila. Tak mi docvaklo, že je asi zrovna příliv a posunul jsem se ještě o kus dál a začal jsem připravovat opravdu pořádnou pevnost. V jámě jsem stál už po kolena a hradba za mnou byla opravdu masivní.
Když pak moře začalo opět dorážet, vylezl jsem ven a sledoval jsem, jak si moje stavba povede. V tu chvíli jsem si všimnul skupinky dětí, které mě už asi nějakou dobu pozorovaly. Když se přivalila nějaká větší vlna, tak bylo vidět, jak jim zatrnulo, a když to hráz ustála, viditelně se jim ulevilo.
Nakonec to už nevydrželi a začali na mě něco mluvit holandsky. Když jsem jim anglicky řekl, že jim nerozumím, tak už se se mnou dál nezdržovali, skočili do díry a začali sami tu hráz zpevňovat.
Při větších náporech vody vždycky s křikem vyskočili ven, ale pak se zase rychle vrátili dovnitř, aby pokračovali ve stavbě.
Nakonec samozřejmě nevyhnutelně přišla poslední vlna, která se převalila přes hráz takovou silou, že ji prostě provalila a vnitřek pevnosti zatopila.
Děcka sice včas vyskočily, ale při pohledu zpět na tu zkázu vypadaly jako hromádka neštěstí.
Přitom se to samozřejmě dalo čekat, ale zkuste tím někoho utěšovat. A ještě k tomu holandsky.

No tak teď už asi neusnu, když jdu za 5 minut do práce. To zas bude den. Snad už si dneska večer na nic dalšího nevzpomenu.