Dokáže i mě někdo milovat?

Prohlížela si fotky z dětství. Byla jsem tak ošklivá, řekla sama sobě. Byla jsem tak tlustá. Fuj, zašklebila se odporem. Zahodila fotky. Nechápe, proč se na to musí dívat. Šla k oknu. Zrovna zapadalo slunce.
Ráno šla Amélie hnedka po snídani k doktorovi a potom měli komunitní schůzku. Jako každý den, pomyslela si. Všechno se denně opakovalo. Když přišla do komunitní síně, vždycky si uvědomila, že na tom není zas tak špatně, jak si připadala. Byla tu spousta lidí, kteří neměli takové štěstí jako ona a nemohli se projít po městě.
Ráda chodila ven do městského parku. Nejradši měla podzim, kdy se všechno barvilo do žluta a červena. Potkávala tam kluka, který se jí moc líbil. Někdy si kopal s míčem, schovaný od lidí. Někdy s ním byli i kamarádi. Tajně ho pozorovala. Chtěla by ho poznat, ale nikdy se neodvážila s ním promluvit.
Koupila si rohlíky. Měla na ně ohromnou chuť, ale uvědomila si, co včera provedla a tak je házela kačenám, které se o ně málem porvaly.
„Nechceš pomoct?“ Nadskočila, protože se lekla. Otočila se a zůstala stát jako opařená. Stál tam ten kluk, kterého pozorovala. Čekal, až odpoví, ale ona ze sebe nedostala nic víc než jenom kývnutí. Rozpůlila poslední rohlík a podala mu ho. Vzal si ho a usmál se na ni. Amélie si připadala blbě a styděla se za své chování.
„Kam chodíš do školy?“ podíval se na ni.
„Ehm… no… Já jsem, právě teďka nechodím nikam“ sklopila hlavu a zčervenala. Teďka si bude myslet, že je blbá jak poleno. I když by nebyl daleko od pravdy.
„Jak to?“ zeptal se se zájmem.
„No já…“ nevěděla, co mu má říct. Kdyby mu řekla pravdu, hnedka by odešel. Ale nenapadala ji věrohodná výmluva.
„Jestli nechceš, tak mi to říkat nemusíš“ řekl, když viděl, že přemýšlí co říct. Právě jsem ztroskotala, pomyslela si. Už mě nebude chtít nikdy vidět.
„A kde bydlíš?“ snažil se pokračovat.
„Pod Strání.“ Proč se tak vyptává. Nechtěla, aby věděl, že je z léčebny: „Já už budu muset jít.“ Rychle vstala.
„Počkej“ řekl a rychle ji chytil za ruku. „Řekni mi ještě, jak se jmenuješ?
„Amélie.“
„Já jsem Michal“ natáhl k ní pravici a usmál se. Stiskla mu ji a nervózně se usmála.
„Máš krásné jméno“ měl nádherný úsměv. Visela mu na rtech.
„Budeš tu zítra?“ oči měl posmutnělé, plné naději.
„Nevím“ zastrčila si vlasy za ucho. Z dálky přicházeli jeho kamarádi.
„Prosím. Ve stejnou dobu tady“ řekl a odešel. Ještě se otočil a usmál se. Ona ho jenom pozorovala. 
Bohužel přijít nemohla. Marek nezvládl situaci a opět se pořezal. Celá léčebna byla na nohou a všichni museli pomáhat.
Když druhý den přišla do praku, nebyl tam. Čekala tam hodinu, ale nepřišel. Další dny byly deštivé a nikam se jít nedalo. Myslela na Michala čím dál víc. Chtěla se mu líbit, a proto držela hladovku. Připadala si strašně tlustá. Bohužel to na ni poznali a udělili jí trest. Nemohla měsíc vyjít z léčebny.
Byla už zima, když už konečně měla svolení jít do města. Procházela se městem. Vybírala vánoční dárky. Mohla jet na Vánoce domů. Moc se těšila na svoji malou sestřičku, které bylo 5. Musí jí vybrat něco krásného. Prohlížela si výlohu hračkářství, když na ni někdo promluvil: „Ahoj“ pozdravil. Hnedka ho poznala. „Dlouho jsem tě neviděl.“
„Ahoj“ zastyděla se „No on nebyl čas.“
„Kde jsi byla?“
„To je jedno“ usmála se „Nechceš si někam sednout?“ snažila se odvrátit řeč.
„Dobře. Třeba tady“ ukázal na protější stranu, kde stál nápis restaurace. Sedli si k volnému stolu u okna. Objednali si čaj. 
„Proč mi nic nechceš říct?“ už to nevydržel: „Jsi pro mě záhadná jako Bermudský trojúhelník. Proč?“
„Nechci to zkazit“ řekla smutně.
„Co bys mohla pokazit?“ nechápal.
„Neznáš mě. Nevíš, kdo jsem.“
„Proč mi, ale nedovolíš tě poznat?“
„Protože se bojím, že se ti zhnusím,“ zašeptala.
„Okouzlila jsi mě,“ usmál se a chytl ji za ruku, „ a na tom nejde nic změnit.“
„Každému jsem se zhnusila,“ odvětila, aniž by pohnula rty, „ promiň, já už musím.“ Michal seděl a nechápal, co se stalo. Proč ho nechce k sobě pustit? Vždyť jí teďka vyložil srdce.
Amy běžela do léčebny. Nechtěla, aby věděl, že po nocích se přecpává a potom zvrací. Hnusila se sobě, proč by nemohla i jemu? Uvnitř jí už bylo lépe. Odtud dlouho nevyšla. Měla strach, že ho potká, i když si to moc přála.
Bylo už jaro, když se odhodlala vyjít ven. Doufala, že na ni už zapomněl…

Michal na Amy myslel, kudy chodil. Zamiloval se do ní. Přitahovala ho ta její tajemnost a chtěl ji poznat a pomoct jí. Do parku chodil denně, ale už ji neviděl. Vzdal to. Snažil se na ni nemyslet, ale vždycky mu jí něco připomnělo.
„Ahoj Michale,“ přitočila se k němu Zuzana s úsměvem na rtech.
„Ahoj,“ tys mi tu chyběla, protočil oči.
„Půjdeš dneska do Rivru?“ (Místní diskotéka)
„Nevím. Možná…“
„Přijď. Budu tě tam čekat“ skočila mu do řeči Zuzana. Poslala mu vzdušnou pusu a odešla.
„Ta po tobě jede, chlape“ bouchl do něho jeho kamarád Dan.
„Hmm,“ řekl otráveně.
„Ty ji nechceš?“ zeptal se udiveně Dan, „to já bych do ní šel.“ Tak co ty, že? Pomyslel si Michal.
„A půjdeš tam?“
„Mě se moc nechce“ odpověděl mu malinko otráveně a znuděně.
„Prosím tě pojď. Už dlouho jsi tam nebyl. Co ti je, prosím tě?“ nechápal Dan.
„Nic“ jen Amélie…
V Rivru bylo dneska vážně plno. Sem tam se podíval kolem sebe, jestli tam neobjeví Amélii. Ale nikde ji neviděl. Dostal žízeň, tak si šel pro další dneska už několikáté pivo.
„Aááá. Tady jsi. Už jsme si myslela, že nepřijdeš.“ Ne Zuzana, prolétlo mu hlavou.
„Pojď tančit“ prosila ho.
„Mě se nechce“ odtáhl se od ní.
„Prosím, prosím. Smutně koukám.“ Ani nečekala na odpověď a táhla ho na parket, kde to žilo. Když písnička skončila, chtěl odejít, ale Zuzka ho nepustila. Začal hrát ploužák. Zuzana se ho chytla kolem krku a přitiskla se k němu, že by ani papír mezi nimi neprošel. Zavřel oči a představil si, že drží Amy. Bezmyšlenkovitě si Zuzku přitáhl ještě víc. Ta toho využila a políbila ho. Alkohol a představy vykonaly své. Když si uvědomil, co vlastně dělá, odstrčil ji a rozběhl se pryč.
V parku se zastavil. Tohle neměl dělat. Přišlo mu, že podvedl Amélii nebo spíš své srdce. Vztekle švihl kamenem do rybníka…
Amélie si šla koupit něco pěkného na sebe. Dostala od rodičů peníze. Ve městě se pořád rozhlížela kolem sebe, jestli tam někde není Michal…
„Michale, Míšo. Tady jsme“ mávala na něho Zuzana. Michal se jen podíval, odkud se to ozývá, zamával a pokračoval v cestě. Zuzana se, ale nenechala odbýt. Není divu, protože by byl skvělý exemplář do její sbírky.
„Máš dneska čas?“ zeptala se, když ho dohnala.
„Mám trénink. Promiň, já dost spěchám“ nechtěl s ní být.
„Dobře. A co zítra?“ Nevzdávala to.
„Já nevím. Rodiče cosi říkali“ vymlouval se.
„Tak když tak řekni, mohli bychom si jít někam sednout“ usmála se.
„Hmmm.. Tak čau“ loučil se. Zuzana vyskočila na špičky a dala mu pusu. Michal Zuzanu rychle od sebe odtáhl a všiml si Amélie, jak se na něho dívá. Ta když si uvědomila, že ji vidí, se otočila a pospíchala pryč. Michal neváhal, rozběhl se za ní. Zuzanu nechal nechápavě stát. Amélii bušilo srdce a slzy nedovedla udržet. Běžela. V dáli zahlédla léčebnu. Ještě rovinka a bude v bezpečí. Michal viděl, jak běží do léčebny. Najednou mu většina věcí byla jasná. Zastavil se. Měl v hlavě moc myšlenek. Potřeboval si je srovnat. Proč mu neřekla, že je nemocná? Co jí je? Proč tam je? Je snad feťačka nebo něco jiného? Nedovedl tomu uvěřit. Ona? Ta holka, o které si myslel, že by neublížila ani mouše. A ta, které byla pro něho chytrá a krásná. Prostě příklad holky, kterou měl vysněnou. Ta že by měla problém?
Amélie vběhla do pokoje a brečela. To, že si Michal našel jinou holku, přikládala svojí blbosti a tloušťce. Týden nejedla, teda jedla, ale vždycky to vyzvracela. Opět jí na to přišli. A opět jí zakázali vycházky, ale jí to bylo jedno. Už neměla kvůli komu chodit do parku. A ani nechtěla.
„Máš tu návštěvu“ oznámila jí Sára, narkomanka. Amy si myslela, že za ní přišla sestra. Ani se neupravovala. Ale ve dveřích se neobjevila postava její sestry, ale Michala.
„Ahoj“ pozdravil jí Michal.
„Co tu děláš?“ vyvalila na něho oči.
„Přišel jsem na návštěvu a omluvit se ti“ malinko se začervenal.
„Za co?“ nechápala Amy. Že jí neřekl, že má holku?
„Za to, že jsem nepřišel dřív“ nedíval se jí do očí. Styděl se?
„Ani jsem to nechtěla“ řekla mu úsečně.
„A ještě za Zuzanu. Já nevím, co si myslíš, ale nebylo to tak, jak to vypadalo.“ Teďka se jí upřeně díval do očí.
„A jak to tedy bylo?“ vyjela na něho.
„Ona chtěla se mnou chodit, ale já jsem nechtěl“ díval se jinam.
„Proč?“ nechápala. Pokud ví, tak byla moc pěkná.
„Protože jsem myslel pořád jenom na tebe“ opět na něho spadl ruměnec.
„Proč?“ vyletělo z ní, aniž by si uvědomila, co řekl.
„Moc se mi líbíš. A strašně rád jsem tě vídával v parku. Jsi pro mě jako víla. Ano je to přesně to slovo, které tě vystihuje“ přikývl, jako by chtěl souhlasit s tím, co řekl. Už zase se na ni díval.
„Ale pořád nechápu, proč jsi ji líbal,“ řekla jedovatě. 
„Ale já ji nelíbal. Ona mi skočila kolem krku. Já jsem chtěl jít pryč. Ona mě strašně rozčiluje a leze mi krkem. Vždyť víš, že jsem ji hnedka od sebe odtáhnul.“ Ano odtáhl ji od sebe, ale kde měla jistotu, že ji nezahlídl už předtím?
„Když jsem ji odtáhl ani nevím, proč jsem se podíval za ní a stála jsi tam ty. Hnedka jsem se za tebou rozběhl, abych ti to vysvětlil. Tehdy jsem tě viděl, jak jsi vběhla tady. Amálko co ti je?“ zeptal se ustaraně. Potěšilo jí, že si o ní dělá starosti a že jí řekl Amálko.
„Takže jsi mě neviděl už předtím?“ snažila se ignorovat jeho otázku, ale zahřála ji u srdce.
„To bych hnedka za tebou šel. Vždyť já jsem bez tebe byl jak bez fotbalu, který je můj život.“
Nevěděla, jestli mu může věřit. Jenže on se na ni tak krásně smutně díval, že mu uvěřila. Malinko se usmála. Michalovi se rozzářily oči a taky se usmál. Ona ho pochopila a snad i odpustila.
Šel k ní a objal ji. Amélie mu to oplatila. Už dlouho neucítila něco tak krásného. Hřálo jí to po celém těle.
„Proč tu jsi?“ zopakoval svoji otázku.
„Já… Já…“ musí mu to říct, „jsem bulimička,“ vyletělo z ní. Překvapilo ho to. Byla strašně moc hubená. Vždycky když ji viděl, tak měla na sobě bundu, takže nemohl posoudit. Ale teďka, když tu seděla jenom v tričku. Ano, byla strašně moc hubená. Snažil se vzpomenout, co si o bulimii kdysi říkali ve škole: „Ale vždyť z toho se dá dostat. A ty už se léčíš.“
„No ale já…“ co mu má říct, že neposlouchá?
„Jestli ti to nejde, tak se neboj, já ti pomůžu. Vážně. Spolu to zvládneme,“ chyt ji za ruku, jakoby jí tím chtěl dodat odvahu.
„Ale ono to nejde jen tak,“ sklopila smutně oči.
„A co je jen tak?“ V tu chvíli někdo zaklepal na dveře. Oba se otočili. Do pokoje vešla sestřička.
„Dobrý den,“ otočila se na Michala, „Amélie musíme jít na večeři.“
„Jo já už půjdu. Počkej. Já se jen rozloučím“ řekla Amy. Sestřička odešla a Amélie se otočila na Michala.
„Hlídají mě jako ostříž. Teďka tu bude chvíli se mnou aby si byla jistá, že to nevyzvracím,“ vysvětlila mu.
„Aha. Tak se dobře najez, jo?“
„Noo.. Mě to nechutná,“ usmála se.
„A co máš ráda?“ zeptal se.
„Sladké“ zazářili jí oči. Michal se rozesmál. Vypadala jako malé dítě.
„Tak jo. Příště ti donesu něco dobrého,“ vstal. I Amy se postavila.
„Měj se krásně. Budu na tebe myslet celou noc“ usmál se a přitáhl si ji k sobě…