Hloupý své chyby nechápe, chytrý se jim příště snaží vyhnout, moudrý si je dokáže odpustit.

 V ulicích už byla tma, svítily jen rezavé lampy, které se ve větru kymácely se skřípotem podobným skřehotání vran. Prudký déšť stínal kočičí hlavy dlažebních kostek a zvonil v kovových okapech. Domů se jí nechtělo, ale podvědomě, aby moc nezmokla, přidala do kroku.

Svižně kráčela jednou z těch zapadlých uliček, kudy se obvykle bála chodit, ale které vedly nejkratší cestou k domovu. Ze všech těch starých lamp na vysokých domech svítily jen dvě. Přímo proti sobě, jakoby jedna osvěcovala tu druhou. Jakoby se paprsky světla držely za ruce. Nedalo jí to a na chvíli se musela zastavit, aby si pozorně prohlédla tento zvláštní obraz. Trvalo to jen pár vteřin, pohlédla na jednu, na druhou lampu, poté doprostřed, trochu přivřela oči – to se pak celý svět nádherně třpytil – a jen co vykročila, někdo ji zezadu uchopil za rameno. Lekla se, až strachy vykřikla. Jakto, že nikoho neslyšela přicházet? – Nyní už stáli čelem k sobě, v klínu světla v jinak temné ulici a nevěřícně hleděli jeden na druhého. Taková náhoda…

„Kde se tu bereš? V tuhle hodinu a v takovém nečase?“

„Ve správný čas na správném místě.“

„Jak ty to jen děláš…“

„To víš, léta praxe a odříkání.“

Tolik se změnil a přitom je stále stejný. Občas se jí ještě zasteskne po tom humoru, který si tím víc osvojovala, čím víc ji zlobil…

…

Nasedla do vlaku a usadila se na své oblíbené místo. Dala se do psaní textové zprávy: „Už jdu spát, broučku. Jsem unavená a ráno brzo vstávám. Dobrou noc, moc Tě miluju.“ Třásly se jí ruce a žaludek se jí scvrkával jako ještě nikdy. Dosud neznámý pocit jí kreslil na čele spousty vrásek. Chtěla vysednout na nejbližší zastávce, vrátit se domů a věnovat se tomu, o čem informovala svého milého smskou. Zpátky už však nic nejelo a ona tak neměla na vybranou. Seděla v rozjetém vlaku.

Když vystoupila, moc se k ní nehlásil. Jakmile se všichni noční cestující rozprchli a oni dva zůstali na nástupišti sami, sevřel ji ve své mohutné náruči a šeptal jí do kapuce, že ji až do rána nepustí. Samo sebou jí to lichotilo, všechny starosti se rozplynuly a oni aspoň na pár hodin dýchali jen jeden pro druhého. Na pár hodin se vznášeli a omdlévali společně, chvíli jim běhal mráz po zádech a mnohem déle se pak spalovali navzájem. Ještě dlouho po probuzení se zahřívali plamínky ve svých očích. Mlčky se oblékli, ustlali letiště a rozloučili se.

…

„Můžu tě doprovodit domů?“

„Já ti nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Nenechám tě jít samotnou, maličká.“

„Zvládnu to, neboj.“

„Jak chceš. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

Otočila se k němu zády a pokračovala dál tmou, promočená na kost. On zůstal stát na místě a sledoval, jak mu mizí z dohledu. Příliš hrdý na to dohnat ji a utrousit vlídné slovo, kterým by jí dal najevo, že i on ji má ještě živě v paměti.

Věděla, že on už za ní nepůjde.

Dál už půjde jen sama.

Bude ji to pronásledovat do té doby, dokud se sama nedá dohromady.

Věděla, že jizvy na povrchu i uvnitř zůstanou ošklivé a žádná sebezázračnější medicína je nezhojí.

Věděla, že ponaučení nestačí.

Na konci ulice se na něj naposled otočila, dlouze se na něj zadívala jako tenkrát, když jej spatřila prvně. Rozloučila se decentním pokynutím hlavy a pokračovala dál tmou.

Za rohem už na ni čekala otevřená náruč. Spravedlivá. Odpouští každému. Jednou provždy.