Co je to štěstí...

Otevírám nový textový dokument, ale vím, že papír a pero je cennější. Přemýšlím a ptám se sama sebe – co mohu udělat, co mohu dát tomuto světu? Naučili mne brát.. Brala jsem životy nevinným lidem, brala jsem touhu, radost, štěstí, dech.. Ale co mohu světu dát? Bolest.. Tu může dát každý z nás.. Je něco, čím mohu vykoupit svou duši? Něco, po čem bych ztratila pocit viny a stála se ctí jako vojáci, jenž položili životy za náš svět? Za naši zem..

Všichni jsme lidé. Věci, které se neustále mění, najednou zůstávají stejné.

Kdo si uvědomuje závažnost chování tohoto světa, této populace? Kdo vůbec přemýšlí nad děním, nad tím, že války, které se konaly v minulých století ovlivnily i nás, ačkoliv jsme u nich nemuseli být? Kdo..? Bolest přichází, zanechává tady spoustu trápení, vždy si vezme oběti, ale zároveň nás mnohému učí – tak jako štěstí. Štěstí nikdy nepřichází samo, vždy si přivede své vojsko, vojsko plné bolesti, utrpení, vždy existuje „ale“ a nějaké překážky. Pocity, které nás naplňují, se skrývají v plamenech stydlivosti lidských trápení. Kam spějeme? Chci něco tomuto světu dát, nechci jen nečinně stát a přihlížet, jak ostatní lidé – pro mne dosud neznámé tváře – trpí. Jsou lidé, kteří byli vedeni k tomu, aby pouze brali ostatním a dávali jen sami sobě.

Nikdo nám neřekne, co máme dělat, tak důrazně, že se podle toho zařídíme. Nikdo. Náš život, náš boj. Mnoho vůdců změnilo tento svět, jejich vojska zabíjely nevinné, ale přes to tu jsme a spousty generací budeme.

Štěstí, naděje, bolest, strach – tyto faktory si nás vždy najdou, ať jsme kdekoliv a cítíme se sebevíce skvěle nebo špatně. Nejsem zastáncem toho, že je dobré vyhledávat štěstí, lásku, přátelství, tam kde nejsou nebo jsou jejich existence nejisté. Myslím, že „ve správný čas, na správném místě“ to udělá za nás. Tak jako Igor Greguš řekl „Dokud není všechno ztraceno, není nic ztraceno“, tak bychom neměli ztrácet naději, víru v sami sebe, víru v cokoliv. Protože někdy i poslední kapka naděje, poslední slza víry nás může zavést tam, kde právě teď jsme. Není důležité to, jak často říkáme druhým, že je máme rádi, ale to, jestli to vědí. Nemusí to vědět, my jim to nemusíme říkat, ale pak nastane chvíle, kdy nás naše víra posune dál a oni už to nebudou mít šanci zjistit.

Boj je to poslední, do čeho se tento národ hrne. Každý by měl bojovat za svou čest, za sebe a za druhé, které má rád/miluje. Usínat s pocitem, že náš milovaný umírá, že tady není, není to příjemné. Je hrozné, když trpí ten, na kom nám nejvíce záleží, za koho jsme schopni obětovat život. Nejhorší je, když umírá ten, koho miluješ, koho znáš, když trpí, ale Ty víš, že mu nemůžeš pomoct. To je obrovská bolest, obrovské zklamání, zklamali jsme my, že jsme mu nepomohli bojovat? Nešlo to.

Každý by měl dobře zvážit, o co stojí usilovat, za čím si má jít, kam patří a kde je mu dobře. Nikdo by neměl trpět věčně, díky bolesti známe štěstí, ale nemusíme znát jen ji. Jen bolest, která nás nechá trpět, pomalu umírat v nejistotě. To není správné. Neberme lidem naději, jejich sny, jejich cíle, neničme životy ostatním, když ho můžeme zničit sobě. Pokud nemáme energii na boj, vždy se hodí věrný přítel, který hrdě ponese náš štít a bude nás bránit, dokud sám nezemře. Až potkáme člověka, se kterým nám bude doopravdy skvěle, který nás udělá šťastným, ale i nešťastným, toho si važme a nikdy – NIKDY ho nenechme odejít. To je štěstí.