Čas lidské existence I.

Povídáme si spolu v kavárničce u Benevolence a zní to jako z pestrobarevného snu. Kroužil jsem očima po tvé skleničce a sám pněl v zajetí svých chutí a citů. Nesmím nic envhodného ze sebe vypustit a nejlépe zakrýt své do masa zbroušené nechty, které by jen vedli k odvracení její tváře a dalším malichernostem.
Zatímco ona postupně usrkává svého pozdního letního čaje na konci února zatímco já s vietnamksou kávou na patře střádám plány na to, jak alespoň slovíčko z jejích úst ochutnat. Je to snad oboustranné a snad i nespoutané, přesto však, jak se od mladého muže sluší, je nutné si uvědomit, že né všechno je poukázkou na naději, kterou si sice v tombole vytáhneš vícekrát než samotnou výhru, ale mnohdy končí v hlubině moravské řeky Svitavy, spolu s básněmi, slovíčky, milujícími pohledy a sny.
Původně jsem toužil jen po jejích verších, snad téměř jako kdybych četl Lesju Ukrajinku a její až téměř milostnou touhu po domově každý den a následně víkend při domácí stravě v očích verše a v uších tóny Vypsané fixy jsem prožíval jako ve snách. O to více jsem cítil dotek nebe, které doléhalo na Halasov a jemné obláčky, které nejdířv utopily městský zámek a pak i kavárnu Benevolence. Jakoby v tom všem stál pojem vlastního mládí, cíl veškerého poznání, čas lásky, možnost lidské existence, toho pobytu, který spěje ke své nejisté budoucnosti, kterou si stejně člověk vytyčí svým vratkým jednáním. Jak už to tak bývá, postupujeme vždy jen proto, abychom po něčem prahli, ale to po čem prahneme, není ba ani nesmí být naše, protože ač jsme ochotni se pro to obětovat, nejsme hodni, povoláni nebo určeni k tomuto cíli, Je to asi takové jako když přijdeš žádat na pohovor o zaměstnání a zaměstnavatel ti řekne něco ve smyslu, že máš sice dobré schopnosti pro ten určitý druh práce, ale nejsi ten pravý, kdo by to měl dělat. Je to jako otřesná hra velkého bratra o to, kdo je zvolený-vyvolený a my jako v hypnóze jen sedíme na lavičce ruského kola v lunaparku a máváme dolů na děti, které se nám smějí, protože všichni dobře ví, že už z toho kolotoče až do úplného konce nevystoupíme a budeme tam téměř navěky věkův.

Právě toho jsem chtěl být ušetřen a právě toho se chtěl varovat - toho obyčejného života, kdy žiješ od výplaty k výplatě, sotva se usadíš po opuštění domova, kde jsi se musel přizpůsobovat nařízení rodičů, tak už se ti rodí děti jako na běžícím pásu a ty nevíě, jak je učinit šťastnými a končíš stejně jako ostatní den co den u píva v hospodě U šenků, aby jsi z ní vycházel pozdě večer ospalý, do lóže, které tvá manželka bělí jen jednou za dva měsíce jen z toho prostého důvodu, že dle ní nahý člověk nevyprodukuje tolik špíny jako ten, co se potí v pyžamu. Hrozba tato mě vedla ke snaze získat duchovní zkušenost, která měla být cílem mého dosavadního života, ale také důležitým mezníkem, který by mě měl převést ze šálku mládí do běsnění života ulice, života, kde žijí jen ti, kteří již nežijí touhou, ale prožíváním štěstí všedního dne. A o tom jsem se rozhodl vyprávět tobě drahý čtenáří, aby jsi i ty pochopil a uvěřil, že život může být jednoduchý, když si ho nekomplikuješ, ale naopak tě ničí a drásá především v případech, kdy se nedokážeš s mnoha skutečnostmi vyrovnat. Je na čase proto vhlédnout do skutečností těchto bojů, které jen pro připraveného mohou být korunovány úspěchem.