Božští asistenti

Příchod

Bylo nevlídně! Mokrý sníh se lepil v kusech na sklo předního okénka auta, stěrače se mrskaly sem tam jako metronom. Několik kilometrů, za čerpací stanicí zajel řidič ke krajnici a hned u cesty mezi poli auto zastavil. Provoz byl pro nevhodné počasí minimální a v pozdní noční době tudy projelo jen pár aut. Mezi silnicí a lesem, který stál až někde na konci cesty, se mihl tyrkysový záblesk. Proužek, který ve vteřině zmizel, jen jakoby se někde krátce zablesklo.
„Noční doba jak pro zázraky dělaná,“ utrousil řidič sám pro sebe, nerad vylezl z tepla auta a obešel ho. Přehodil si kapuci bundy na hlavu, zachumlal se a čekal. Dlouho trvalo, než zahlédl tmavý bod pohybující se směrem k silnici. Dusivý kašel zanikal s čvachtáním kol projíždějících aut a během chvíle byla poznat z tmavého bodu vysoká postava.
Řidič se usmíval, taktak se zachytil, aby neuklouzl, když chtěl vyjít vstříc.
„Liame?“ řekl tiše, překvapeně i dojatě.
„Elijahu,“ kývl Liam. Byl zmáčený až ke kolenům, zplihlé vlasy přilepené na obličeji mu změnily výraz tak, že byl jiný, než si ho Elijah pamatoval. Krátce se objali, potom řidič vyndal zpod bundy teplý ručník a podal ho promočenému andělovi.
„Cos provedl?“ zeptal se v legraci a hnal ho do auta. Poradil mu, ať si ihned sundá košili, vzadu na sedadle měl připravenou mikinu a Liam se nemusel přemlouvat. Byl mrzutý. Z počasí, chladu, a tím, že by bez svého bratra neproletěl skrz zemský obal. Navíc ho šíleně pálilo na hrudi, plíce měl v křeči, dusil ho kašel a oči pálily.
„Na,“ podal mu Elijah malou hnědou ampulku. Liam ji znal, dostávali ji tu všichni, než se plíce uvolnily.
„Fuj, mě to nechutnalo, ty to do sebe liješ jako panáka,“ zašklebil se Elijah. Liam se konečně zasmál.
„Ano, na tohle jsem se těšil ze všeho nejvíc.“
Oba pak mlčeli, Elijah se snažil jet co nejrychleji. Vytrvalý mokrý sníh přestával padat, akorát se rozplácl o silnici a hned tál. Směrem k městu jelo víc aut, od kol odhazovala nabalené nánosy a stříkala do stran břečku. Před městem pak podal Elijah Liamovi tmavé brýle, pouliční lampy a blikající reklamy ho oslepovaly. Bude to trvat pár dní, než si zvykne. Na přechodu zastavil na červenou, světla fungovala i v noci. Několik lidí vystoupilo z noční tramvaje a uhýbalo před marastem z projíždějících aut. Liam se opět rozkašlal.
„Nesnáším to!“ vyrážel ze sebe pod kašlem.„Nevíš, co se s tebou děje, píchá tě v očích a plíce jsou zaházené pískem. Nepočítám břicho, které mi kňourá a prosí o jídlo.“ Elijah s ním souhlasil.
„Také jsem myslel, že umřu.“Auto vjelo do ulice, byla prázdná na rozdíl od parkovacích míst. Elijah chvilku točil s volantem, než se strefil tam, kam chtěl.
„Essai je s tebou?“ zajímal se Liam.
„Hm, bez něho bych asi nepřežil.“ Zašklebil se, uspal auto a kývl na bratra, aby vystoupil.
„Pěkné auto,“ usmál se, než zabouchl dveře.
„Ano, brzy bude tvé,“ kývl hlavou a ukazoval mu, kudy a kam má jít. Oba směšně přeskakovali louže s tajícím sněhem, i když to Liamovi mohlo být úplně jedno - byl promočený až ke kolenům. Ínai ho kryl sice křídly, než ale přešel polní cestou, byl jak žmach.
Ve čvachtanici došli k oprýskanému činžáku. Liam čekal až Elijah odemkne a rozsvítí. Nalevo od dveří byly tři řady zelených schránek. Některé byly odřené, u některých chyběly jmenovky a u dvou dvířka. Liam se opět rozkašlal, neslo se to, až někam na střechu. Po pravici si prohlédl domovní nástěnku s chudou vánoční girlandou a pousmál se nad rozbitou vánoční ozdobičkou. Nad několika schody v mezipatře přivolal Elijah výtah a svým výrazem mu přitom dával najevo, jak s ním soucítí. Ve výtahu se Liam ušklíbl.
„Jsou tu cítit…“ šeptal Elijah.
„Chcanky!“kývl hlavou mladší bratr.
„Ano, to jsem myslel,“pousmál se. Liam zavrtěl hlavou, doma tak nemluvili, snad nikdo z bratrů, ale on byl pohotový, rychle vnímal a učil se okamžitě. Výtah skřípal, jak kdyby se mu nechtělo nahoru, zato oba byli rádi, že mohli vystoupit a vrhli se k otevřeným dveřím bytu. Na chodbě byly tři bytové jednotky a určitě nikdo uvnitř nepřeslechl dusivý kašel.
„Honem holomci, naděláte spoustu hluku.“ Ozvalo se v předsíni, kde oba zmizeli. S úsměvem po sobě mrkli, Essai – stále nabručený, starý anděl. Elijah si odložil, teplo a sucho potřebovali oba. Liam stál v promočených volných kalhotách a páskové boty byly absolutně odepsané.
„Mám hlad!“ zasmál se na Essaie.
„Hm, a já tu mám po tobě svinčík,“ uhnul hlavou směrem k louži bláta kde Liam postával, prohlédl si pod sebou zmazané místo, zakřenil se a přešel na úzký kobereček.
„Běž, máš nachystanou lázeň, já nástroje,“ zamračil se a zmizel do kuchyně. Liam se plížil za ním, pohledem rychle přejel místnost a lítostivě zakňoural.
„A co nějaké přivítání?“
Essai se otočil. Bylo znát, jak se mu chvěje brada a hned taky rozevřel náruč.
„Pojď ke mně ty pacholku,“ usmál se konečně a stiskl ho s citem na hrudi. Posmrkl, a poplácal ho po ramenou.
„Nezměnil ses.“
„Ty taky ne!“ zavrtěl Liam hlavou, zatímco přes rameno koukal po kuchyňské lince, co by mohlo být dobrého.Jeden z nejstarších bratrů měl ale vše pod kontrolou.
„Špatně slídíš, až to půjde, dostaneš,“řekl a uvolnil silné paže. Liam stejně slídil, zotvíral všechno, co mělo dveře, do lednice ho ale nepustili.
„Á, tak tam je mňamka,“ zajásal hladový anděl a vesele si mnul ruce.
„Jdi se umýt, ať to máme za sebou,“poručil Essai a Liam se vytratil. Elijah pozoroval Essaie, všechno náčiní jako lopatičky, nitě, jehly si připravil na malý stolek vedle gauče. Tohle nemusel, prodělal si to sám, když ho unaveného a na pokraji sil odvedl od nemocnice Rick. Někdo ho musel upozornit, někdo z čistých, když přinesli nebo odváděli duši. Rick zařídil ostatní, sehnal mu Essaie, naučil ho základy a pak zase zmizel. Občas si přišel vše zkontrolovat, ačkoliv to nikdy neřekl. Ušklíbl se od okna na staršího bratra a zavrtěl hlavou.
„Jdi mu to ukázat, nebo se nehneme.“ Elijah kývl, prošli spolu do předsíně a zatáhl ho do chodbičky. Zastavil ho těsně před dveřmi s malou hnědou vaničkou uprostřed.
„Koupelna,“ řekl v češtině a Liam se zasmál. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Pohled do vany s temně žlutou až nahnědlou vodou mu připomnělo první dobu zvyku na Zemi. Sykl a začal se svlékat. Voda štípala po celém těle, jak kdyby měl všude odřenou kůži. Sklouzl do vody a jemně zaklepal prsty u nohou do smaltu. Na moment pod vodou otevřel oči a hned vyjel nad vodu.
„Na, bojí se, abys nezbaštil mýdlo,“ culil se nad ním Elijah. Liam zajásal. Oplatka z kostela!
„Liame, ona je….“ chtěl říct, ale Liam ho okamžitě zarazil, zavrtěl hlavou a vysvětlil:
„Nech to teď být, zeptám se sám.“ Elijah kývl, usmál se a odešel z koupelny.

Je to nejhorší období přechodu, jejich kůže je jemná, hladká, zdejší vzduch na ně působí, jako kdyby jim kůže hořela, škvařila se. Plíce jsou v křeči a nemohou volně dýchat. Dřív se mazali sádlem s dubovou kůrou nebo lisovanou tinkturou různých bylin. Hodně jich potom mělo po těle boláky a trvalo dlouho, než se toho zbavili. Jídlo? Alespoň nějaký čas si ho musí odepřít, nebo jen něco malinko, aby jim žaludek nepěl árie hladovky. Na vodu z kohoutku si taky zvykají těžce a je to čím dál horší. Liam ve vodě čekal až štípání, pálení, svědění ustane a vypustil špunt.
V kuchyni Essai dělal bílou kávu s cikorkou a provoněl celou místnost. Když se k nim Liam vrátil, měl na sobě slipy a nohu v jedné nohavici kalhot.
„Co to je?“ mračil se na spodní prádlo.
„Nestěžuj si, sehnal jsem ho pod pultem, je to bavlna!“ hučel Essai.
„Tohle?“ zatahal za gumu. „To po mně nikdo nemůže chtít. Necítím pohyb, to mi vadí!“ kňoural, vylezl z nohavice a slipy si sundal.
„To jsou džíny, taky moc volně nejsou. Ty se zase shání v tuzexu za bony, chlapče!“ Liam vrtěl hlavou a prohlížel si Elijaha.
„Na Islandu jich měli,“ mumlal si pro sebe.
„Taky jsi tam byl jenom na záskok. V době vietnamský války sis oblékl cokoliv. Tady jsi v komunismu a západ je tady tabu.“
„Mám se obléct?“ ptal se Essaie. Ten už měl ale vedle gauče připravené operační pomůcky, z kterých se Elijahovi nedělalo dobře.
„Ne, ne,“ vrtěl hlavou Essai, „ať to máš z krku.“
Liam si sedl rozkročmo na židli a položil hlavu na složené ruce na opěradle.
„Máš tvrdý židle. Polštář!“ usmál se a Essai mu podal zelený polštář z gauče. Elijah pozoroval rychlé a jemné prsty Essaie, jak pravidelně rovnal stažené blány Liamových křídel. Opatrně kladl jednu na druhou a pevně je tiskl k sobě. Potom je lehce vsunul do uvolněného svalu mezi páteří a lopatkou. Vzal do ruky obdélník náhradní kůže, jehlu a nit. Elijah raději přešel k oknu.
Liam párkrát zasyčel a pak ho Essai plácl po rameni.
„Co syčíš! Jsem na tebe jak na miminko.“
„Miminko se krmí několikrát denně!“ protestoval Liam a vyvalil oči na dědu.
„Ty vaše kukadla, to mi rve srdce,“ s úsměvem prohlížel andělovo modro s nádhernou pravidelnou hvězdou uprostřed. Pak zkřivil rty, vzal lahvičku s kapátkem, nabral černou tekutinu a podržel Liamovi doširoka odevřená víčka.
„Jau! Sss... Štípe to!“
„Všechno tady štípe!“ brumlal si Essai.
„A nevrť se, nebo budeš mít tři panenky místo jedné,“ smál se Elijah a šel Liamovi podržet hlavu. Essai zamrkal na anděla.
„Tak, a máš lidský oči,“ kývl hlavou a jal se uklízet operační noční stolek.
„A něco na zub?! Třeba jako bolestné,“ sténal Liam.
„Dušenou mrkev?“ navrhnul Essai.
„Mám tě rád, Essai,“ usmál se Liam a srovnal židli ke stolu. Essai mu připravil jídlo na talíř, usedl na židli proti němu a krotil ho, když to do sebe hltavě ládoval. Elijah stál u okna se zkříženými nohami a s úsměvem Liama pozoroval.
Mlčky počkali, až dolízal talíř, rozkašlal se, a Essai mu podal další ampuli.
„Jsi miláček Existence,“ kývl na Elijaha Liam.
„Ne, to díky Rickovi jsem to tady zvládl.“
„Rick je s vámi?“ divil se Liam.
„Rick mě odchytil už v nemocnici a upozornil Essaie,“ vysvětlil Elijah.
„Je to zlý?“ zeptal se vzápětí na situaci jeho svěřenkyně. Elijah si povzdechl, semkl rty a rozhodil ruce.
„Mládeží cuká puberta jako všude. Disko, rock, pop… Alkohol, drogy, sex. Zájem o vnitřní hodnoty upadá. Materiální stránka vítězí, čím víc tím líp…“ mávl rukou Essai. „V pokoji máš připravené knihy, časopisy. Všechno, co se týká kapitalismu, vypusť z hlavy. O ní ti řekne Elijah. Nečekej zázrak, je pitomá doba,“ ukončil řeč. Elijah pak naznačil Liamovi, ať jde za ním.
Vpravo u kuchyně byl pokoj Essaie a chodbičkou za vestavěnými skříněmi byly další dveře. Dvě široké pohodlné postele proti sobě a mezi nimi dlouhá mahagonová komora. Otevřenými dvířky byla vidět dost dobrá elektronika - desky, pásky, kazety. Všechno bylo úhledně srovnané a popsané. Na koncích komody svítily dvě lampy s kulatým porcelánovým svítidlem. Nad komodou se bělel parapet, na němž se tyčily tři malované květináče s klíviemi. V rohu pokoje stála skříň s oblečením a potřebnými věcmi pro danou dobu. Hromada časopisů, nějaká lejstra různého původu a ostatní potřeby. Volejbalový míč a boty.
„Sportuješ?“ ukázal Liam na míč. Došel ke komodě, sklonil se ke kazetám a četl názvy. „To poslouchá?“
„Je jí jedno co poslouchá.“
„Francis, Forsyt, Austenová, Segal, King, Waltari, Werne, Simmel – čte to?“ citoval některé autory knih.
„Ne.“
Pak se vrátil zpět ke kazetám a pustil namátkou skupinu. Sedl si do křesla v rohu, aby se mu dobře poslouchalo.
„Tak spusť,“ opřel si hlavu a pak už ho nechal mluvit.
„Je na střední, protlouká se čtyřkami, je drzá, vzteklá, ironická – to mě zarazilo a šel jsem hlouběji. Je úplně někým jiným než tím, čím žije. Je plná zla, falše a nenávisti, přeplněná alkoholem, drogama, sexem. Utíká z domova - soulad s matkou ustal někdy okolo deseti let…“ Elijah sáhl do cukřenky pro čokoládový bonbon a chystal se pokračovat. „Rodiče spolu nežijí, nejsou ale rozvedení,“ naklonil hlavu, „otec byl vytěsněn společností do ústraní. Myslím, že mu to nevadí, pracuje v lese a má spolehlivé styky se západem, kam odmítl emigrovat kvůli ní. Byla malá,“ odmlčel se a povzdychl. „Šlo to, sem tam se bezhlavě pustila do vody, nebo do lesa, na pouti slítla z labutí,“ pokrčil rameny, „nenapadlo mě, že prostě jen tak skočí. Odevšad padá!“
„Jo, tím to začalo,“ usmál se Liam.
„Nemoci normální. Úrazy mnohočetné,“ mávl rukou. Pak ztlumil hlas. „Otrava prášky.“
„Kdy?“
„Půl roku zpátky,“ odvětil.
„Důvod?“
„Ten nebyl,“ zavrtěl Elijah hlavou.
„Hospitalizace?“
„Týden, bez problémů.“
„A základní škola?“
„Ehm, průser tekoucí proudem od druhého stupně. Dokonce jsem si chvilku zkusil učit přírodopis!“
„Oó,“ složil mu poklonu Liam.
„Jinak jsem byl většinou ve cloně. Když s ní ale mluvíš a ona pochopí, že s ní jednáš jako s člověkem, snaží se ti důvěřovat, je víc otevřená.“
„Dobrý znamení,“ uznal Liam.
„Prosedí hodiny v hospodě, nacamraná a zhulená, jde z ruky do ruky jako zákusek komukoliv, kdo projeví zájem.“
„Tys neprojevil?“ zazubil se Liam.
„Viděl jsi Livelin?“ zašeptal se sklopenou hlavou.
„Ano, čeká na tebe.“
„Ví o tom, že tu jsi?“
„Ano. Ví to,“ ujistil ho
„V životě jsem se ještě na nic a na nikoho takhle netěšil.“
„Brzo jí zase obejmeš,“ usmál se na něj a ptal se dál. „Co kolektiv?“
„Nemá kolektiv, namane se v partě, která projede lihem a skončí s chemií v krvi v jakékoliv posteli. Snad chvilkami patří jednomu – něco jako kápovi, je to floutek nějakých snobáků. Opije jí, dá jí namlsat trávy a užije si s ní. Neustálé rozcházení a scházení.
„Hm, nic víc?“ divil se Liam.
„Sem tam ji profackuje, když se baví s jiným bez jeho souhlasu, nebo neodmítne taneček.“
Liam protočil oči, sykl, jak ho ještě zapálila kůže a zhluboka se nadechl.
„Rodina nefunguje?“
„Ne, jsou odloučení, říkal jsem to. U otce je vždy jiná, schopnější existovat. Průsery ji míjí…“ odmlčel se a zvedl ruku. „Ale utíká!“
„Cože?“
„V noci se ztrácí.“
„Je nemocná?“ vstal.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Elijah. „Prostě někam z postele uteče.“
„A ví o tom?“
„Když se vzbudí, tak ano.“
„ Je náměsíčná?“
„No, to ne, je to spíš nějaká porucha.“
„Elijahu, jedno jediné kladné slovíčko o ní,“ zaprosil psíma očima. Elijah přemýšlel a pousmál se.
„Má nádherné oči?“
Anděl svraštil obočí a zazářil těmi svými.