Nešťastná cesta do neznáma

 „Tak spusťte, poslouchám. Jsem zvědav, co z vás vypadne za vysvětlení.“

„Byl jsem s kolegyní ve městě na nevydařený pracovní schůzce. Podle mě proběhla hladce. V hotelu na mě bohužel začala křičet, „Ale tuhle smlouvu sis zavinil sám! Mě do toho netahej!“ řekla a stála nehnutě s pokřiveným obličejem upřeným na mě. „Ale já, já jsem...“ „Nazdar!“ Třískla dveřma a byla fuč. Chvíli jsem s malou láhvičkou whiskey z hotelový skříňky postával před dveřma a čekal. Myslel jsem si, že se připlazí zpátky. Ale už nepřišla.

Tu noc jsem se vypařil z hotelu do města. Bloumal jsem ulicema tam a zpět, ale uklidnit se mi nepodařilo. Kapky deště mi drnkali o hlavu a každý to drnknutí bylo jako, kdyby mě někdo trefil kamenem. Chtěl jsem zpět a jít si lehnout, ale ne sám. Nechtěl jsem ležet na nepohodlný posteli pro dva vedle ustlanýho polštáře od pokojský. Spíš jsem chtěl zapomenout na to, co se stalo. Když jsem obcházel bar na dvacátýtřetí ulici, napadlo mě, že vlezu dovnitř. Skoro jsem vyrval dveře, než se konečně uráčili pootevřít. Právě  tam probíhala rvačka, nejspíš vážení hosti proti mladejm cápkům. Urychleně jsem vykráčel ven, protože jsem riskoval, že bych mohl dostat taky jednu ránu na uvítanou. Nevěděl jsem kam jít, tak jsem jen postával na chodníku a čekal.

Na protějším chodníku se objevil pán. Belhal se se dvěma taškami v ruce. Pospíchal jsem za ním. „Pane? Mám prosbu. Neukázal byste mi cestu do nějaký hospody, prosím?“ Pán na mě vykulil oči a chvíli se rozmýšlel. „Ale něco za něco. A vůbec mladíku to musíte jinam. Do starýho města. Tam najdete to, co hledáte. A vemte s sebou ty dvě tašky a vraťte je do tý hospody, je tam jen jedna. Nemůžete se splést.“ Vydal jsem se na cestu do neznáma.

Domy se zhasnutými okny mě míjeli a já pospíchal po silnici do starýho města. Samej pajzl a nikde žádná hospoda. Tašky byly lehounký, odhadoval jsem je na takový dobrý čtyři kila. V ulici jménem „La Groove!“, blikal nápis „Hospůdka“. Zabočil jsem a utíkal k nápisu.

Vešel jsem, byla to klidná a málo prostorná místnost. Sedl jsem si na židli a naznačil hospodskýmu, ať mi jedno přinese. Hned pochopil a už byl u mě. „Vás určitě posílá ten slizoun Krügl, že jo?“ Nechápavě jsem mu vejral do očí. „Dejte mi ty tašky, já už se o to postarám. Doufám, že už vám ten syčák zaplatil.“ řekl a odfrčel do skladu.  Seděl jsem tam jako přimraženej a popíjel pivo. Zvenku bylo slyšet tiché houkání policejního auta a bylo slyšet čím dál blíž. Mě to ale z míry nevyvedlo. Hosté se začali pakovat a nenápadně po jednom odcházet zadním východem. Já usrkával pivo, když jste tam najednou tam vletěli vy, řvali jste „Policie“ a sebrali jste mě a všechny ty, co tam zbyli.“

„A teď jsem bohužel tady. Já fakt nevěděl, co v těch taškách bylo. Jen jsem chtěl zajít na nějaký to pití a zahnat vztek a žal.“ Sklopil jsem hlavu. „V těch taškách byly neznámé omamné látky, takže jste zatčen. Máte právo nevypovídat. Cokoliv řeknete, může být použito proti vám.“