Cesta tajemství

† Cesta tajemství ¥

Na chvíli jsem se zastavil před dveřmi svého domu a zamyslel se.

Nevidím rozdíl, mezí smrtí a životem – snad jen, že smrt je až příliš jednoduchá. Jmenuji se Eric a můj život je nadmíru chmurný a smutný. Mám svoje záliby, do školy chodím rád a mám plno přátel, ale moje rodina… spíše to co z ní zbylo. Volného času nemám ani na to, abych si přečetl nějaký spis mích oblíbených knihy od různých lidí, jako Osho, nebo alespoň noviny.

            Ač nerad, tak se musím opakovat, můj život není vystřižený z romantických beletrií ani románů.

            Ze zamyšlení mne vyrušil silný a skřehotavý smích z domu. Vytáhnul jsem klíče ze svých roztrhaných jeanů a odemknul dveře.

            „Jsem doma mami, stalo se něco?“ tázal jsem se, ale odpovědí se mi nedostalo. Vešel jsem dál do přecíně svléknul jsem si boty, svetr položil na botník. Smích se ozýval z kuchyně, pomalím krokem a lehkým našlapováním jsem se blížil blíž a blíž ke dveřím.

            „Kde jsi?“ řekl jsem tichým hlasem, aby se mne nelekla. Opět neodpověděla a smích se linul celým domem dál. Ve dveřích kuchyně sem zaklepal na panty a lehce nakoukl. Máma seděla na židli u jídelního stolu a smála se tak strašně, že si mne ani nevšimla. Přišel sem k ní blíž a položil jí zlehka ruku na rameno.

„ Stalo se něco mami?“ řekl jsem dost chmurně – matka se nepřestala smát. Vůbec si mne nevšimla, to nebývalo časté, ale den ode dne se to zhoršovalo. V tu chvíli jsem spatřil její ruku – měla ji celou od krve, od konečků prstů až po loket. Nemělo cenu se jí ptát jak se jí to stalo, stejně by neodpověděla – a jestli to sama vůbec ví. Z rozbité skleničky a rozlitého džusu jsem si odvodil, že v důsledku nešikovnosti se pořezala. Vytáhl jsem lékárničku – kterou jsem měl v každém pokoji – a začal jsem jí dezinfikovat ruku. Menší nehody se jí stávali neustála, takže jsem věděl, co mám dělat. Když mi bylo 15 let, a věděl jsem, že to nebude dobré – udělal jsem si menší zdravotnický kurz. Ve chvíli, kdy jsem jí po několikáté stříknul na ruku dezinfekci – muselo to štípat – se přestala smát, a začala vřískat.

„ Běž pryč! Neubližuj mi!“ křičela, „on mne chce zabít!“

„ Maminko, jen ti chci pomoct, nech mne prosím, abych tě ošetřil, máš tu ruku ošklivě pořezanou – jen doufám, že sis nepřerušila tepnu.“

Její křik a klení nepřestávalo, opatrně sem jí vytáhl pár střepů které ji uvízli v ruce, všechno jsem jí to dezinfikoval a umyl a snažil jsem se zastavit krvácení.

Po dlouhém boji jsem jí vytahal všechny střepy a základně jí to ošetřil, ale byla tak moc pořezaná, že s tím musela do nemocnice. Rozhodnul jsem se počkat, až přijede táta z práce – dělal dělníka v přástavu – a dovozeme ji do fakultní nemocnice v Bonu. Otec dojel večer, dělal neustále přesčasy, aby nás dokázal uživit, a aby o matku a mne bylo dobře postaráno. Přesto, že přijel z práce unavený a celý zlomený, pověděl mi, ať jdu ven, nebo ať si odpočnu – v nemocnici nebudu potřeba – mám si užít. Tatínkovi jsem poděkoval, ale spíš si půjdu odpočinout, nebo rovnou spát.

Tatínek byl nad míru hodný, a slušný kus chlapa, dělal co mohl, dokonce i co nemohl, aby se o nás postaral a já jsem mu za to neuvěřitelně vděčný. Maminku přivezl až k ránu, když sem ležel v posteli a přemýšlel. Snažil jsem se si všechno uspořádat, přemýšlet do budoucnosti. Jaká krásná budoucnost mne může čekat, ale příštích pár let, to bude jako jezdit s pionírem po horách. Příjemné to rozhodně nebude, ale budu s tím, koho mám rád.

Vracel jsem se ze školy stejnou cestou jako každý den, kolem Šmeralky a přes Síkorák, cesta byla dlouhá a děsívá jak pád do nejhlubší rokle. Jakmile jsem došel do naší ulice, u našeho domu stálo plno policistů a dvě sanitky, zprva jsem si myslil, že to je u sousedů – potom jsem si všiml, že vychází z našeho domu. Rozběhl jsem se co my nohy stačili. Chtěl sem vběhnout do domu, ale nějaký strážník mne chytl.

„ Tam nemůžeš, synku,“ pověděl mi a pevně mne svíral, kopal jsem a mlátil aby mne pustil, ale byl - jako skála.

„ Pusťte mě!“ zakřičel jsem. Hned potom, záchranáři odváželi na vozíku dvě zahalená těla v černých pytlích - okamžitě jsem ztuhnul. Moje zlost a agrese upadla do zapomění a nastolil se klid a šok. Jenom jsem se díval – strážník svoje sevření zlehka uvolnil, aby mne nezlámal žabra a pověděl: „Ty tu bydlíš?“ neopověděl jsem.

To, že to byli jejich těla, se nedalo popřít – koho jiného by asi byla? Nebyl jsem sklíčený ani zničený, naopak, přepadl mě divný pocit, pocit svobody, pocit svěžesti, jako bych se podruhé narodil. Můj mozek to nemohl chápat, ale moje srdce nevnímalo tuto událost zle. „Máš novou šanci,“ šeptalo tichým hlasem srdce, „rozbreč se, a utíkej za tatínkem a maminou,“ křičel mozek. Já jsem jen tak stál.

„Synku, posloucháš mě? Ty tu bydlíš?“

Kdybych řekl, že tu bydlím, okamžitě by mě dali k sociálce, a to by byl konec.

„Ne, moje  teta s trýček, jdu jen na návštěvu. Co se jim stalo?“ vyhrkl jsem bez ladu a skladu. Strážník se odmlčel, těla s vozíky pomalu nakládali do sanitek, aby venku nestašila.

„Co bylo tvé tetě?“ zeptal se mne tichým a soucitným hlasem.

„Měla alzheimerovu chorobu, poslední dobou, to s ní bylo špatné,“ řekl jsem bez větších zármutků, až jsem si sám připadal jako kdybych ztratil veškeré citi, přestože jsem se dnes cítil jak už dlouho ne.

„Vypadá to, že tvůj střýček nejprve zastřelil tvou tetu, a potom sebe. Je mi to líto chlapče,“ řekl, a dal mi ruku na rameno.

Nechápal jsem to, jestli to byla pravda, proč to otec udělal? Jaký k tomu měl důvod? To mne tady nechá, bez kohokoli kdo by se o mne postaral? Měl jsem tolik otázek, které mi nikdo nejspíš nikdy nezodpoví. Sanitky s těly odjely a já jsem pořád stál jak socha na náměstí. Nevěděl jsem, kam teď půjdu, dovnitř mě nepustí, příbuzné nemám a ke kamarádům nemůžu. Rozhodl jsem se, že si nechám vychladnout hlavu a vrátím se večer.

Bylo už po setmění, policie u domu nebyla, ale pásky byli omotané kolem domu jako pavučina. Nenápadně sem se vkradl zadním oknem – které jsem nechával vždy pootevřené – a šel jsem se porozhlédnout. Nerožínal jsem, měl jsem malou baterku, kterou jsem si svítil pod nohy. Jen jsem vlezl do domu a uviděl jsem celí pokoj od krve. Sedačka byla nasáknuta krví a jednou za minutu ještě kapla kapka krve na zem. Vypadalo to tam, jako v hororovém filmu. Kapky krve byli na všech stěnách, louže krve u televize, na přepínátku ani nebyli vidět tlačítka. Přepadl mě pocit úzkosti, tolik krve - já v domě sám, vlastně na celém světě sám, nevěděl jsem co mám dělat.

Došel jsem do svého pokoje a lehl si na postel jako každý den, jako by se nic nestalo. Nepociťoval jsem smutek ani zášť, připadal jsem si jako bílá holubice na obloze. Kam se rozhodnu vydat, tam půjdu a nikdo mne v tom nebrání.

Pod polštářem cosi zašustilo. Byl to nějaký dopis, kde stálo:

Milí synu, je mi strašně líto, co jsem spáchal. Vím, že mne za to nejspíš budeš dlouho nenávidět, ale třeba to jednou pochopíš. Já, i tvoje maminka tě milujeme nadevše na světě, proto jsem udělal, co jsem udělal. Když jsme byli v nemocnici, udělalo se mi nevolno a zkolaboval jsem. Po několika vyšetřeních mi doktoři zjistili rakovinu a řekli, že mam nanejvíš pár měsíců plné bolesti a zvracení. Cestou domů se mamince udělalo dobře a vnímala, dokonce komunikovala jako zdravá. Prosila mne, ať ji zbavím utrpení a tím i tvoje. Byl jsi neuvěřitelně hodný, oddaný a odhodlaný, ale v tvém věku se nemůžeš starat a nemocné rodiče. Proto jsme se rozhodli to takhle skoncovat. Udělal jsem ti učet v bance a máš tam nějaké peníze které se ti otevřou až budeš mít 21 let, doufáme, že ti dají dobrou a hodnou rodinu, kde konečně budeš moct žít jako každý 16 letý mladý muž. Udělej vše pro to, abys sis splnil všechny tvé sny. Jak říká Srí Chinmoy ‎"Nikdy nikomu nedovol, aby přistřihnul stříbrná křídla tvých zlatých snů." A pamatuj, nikdy nejsi sám, já i tvoje maminka ti budeme pomáhat, budeme ti dodávat sílu a vést tě správnou cestou.

Milujeme tě.

Dopis mě tak strašně dojal a zároveň překvapil - přečetl jsem si ho snad stokrát, až jsem u toho usnul.

Začal zvonit zvonek, chvíli jsem se rozkoukával, na všechno jsem zapomněl, dopis jsem si automaticky strčil do kapsy a šel jsem otevřít dveře. Slyšel jsem, jak jsem roztrhl policejní pásku a ve dveřích stál muž. Muž ve středním věku, velice skromně oblečený a ve tváři velký a milí úsměv.

„Na sociálku nikdy nepůjdu!“ vykřikl jsem. Muž se ještě více usmál. Jako kdyby nepochopil co jsem mu říkal, nebo jako by mne vůbec neslyšel.

„Nikam s vámi nepůjdu!“ vykřikl jsem znovu, ale muž nereagoval. Chvíli jsme jen tak stáli a dívali se na sebe – on se usmíval.

„O co jde?“ zeptal jsem se, „jste od sociálky?“ dodal jsem hrubým hlasem.

„Jsi příliš zbrklý,“ řekl strašně milím hlasem, „zavři oči a řekni první co tě napadne.“

Muž působil velmi Stoicky a důvěřivě, tak jsem pomalu zavřel oči a řekl první co mne napadlo – jak řekl.

„Hledal jsem tě,“ sám sebe jsem zaskočil a zprudka otevřel oči, „já, já…“ nevydal jsem ze sebe už ani hlásku.

„Já to vím,“ řekl, „slyšel jsem tvoje volání.“

„Moje volání?“ zarazil jsem se a nechápavě zakroutil hlavou.

„Ptáš se správně, tvoje volání.“

„Já jsem spal, nemohl jsem na Vás volat,“ řekl jsem překvapivě.

„Ach synu, máš se toho mnoho co učit,“ řekl a otočil se, pomalu sešel schody, „jdeš se mnou?“

„Ale kam? A kdo vůbec jste?“ řekl jsem vyděšeně.

„To není podstatné,“ řekl, ani se neohlídl a šel dál.

Opět tu byl rozpor mozku a srdce.

„Nová cesta. Nový život, jen běž! Běž!“ říkalo srdce. „Jsi blázen? Nevíš kam jde, a viděl jsi ho 10 sekund! Nikam nechoď! Běž plakat za mámu a tátu, a přihlásíš se na policii ať se o tebe postarají! Jsi malé dítě,“ řval mozek.

„Znáš mne víc, než si myslíš,“ řekl muž, kráčející pryč.

Myslel jsem si to nahlas? Ptal jsem se sám sebe, bylo to divné. Ten muž byl celí divný – v tom nejlepším slova smyslu. Musel jsem se rozhodnout teď, nebo nikdy. Muž už byl dál, než bylo dobré na rozumné rozhodnutí.

„Počkejte chvíli!“ zakřičel jsem na něj, „musím se rozhodnout!“

„Život na tebe taky nečeká, příteli,“ řekl tichým hlasem, což nebylo zajímavé, ale byl slyšet. Byl tak daleko, že jsem si málem vyřval hlasivky, ale jeho hlas, mi doplul k uším jako proud řeky do oceánu. V hlavě mi to šrotovalo jako lodní šroub – jít – nejít – jít – nejít. Zhluboka sem vydechl a nechal se odvát tam, kam doopravdy chci. Moje tělo udělalo malý krok vpřed. Tím bylo rozhodnuto. Tady, začíná moje cesta.

Míle za mílí, město za městem. Šli jsme, tak jak to naše nohy dovolili a kam Mistra táhla jeho duše. Od příchodu Mistr ke mne domů, se mi změnil celý život, úplně celý – nezůstalo nic, jen matné vzpomínky na neurčité děje. Vizuální představa matky i otce se mi téměř vytratila z paměti, ale o to víc, jsem cítil jejich
pomoc -jejich Transcedenciální pomoc. Mistr mě učil, jak mam naslouchat jejich radám a jak pociťovat jejich božskou lásku, každým ušlím krokem.

„Mistře, ani nevíte, jak jsem rád, že jsem se tehdy rozhodl duší a srdcem, a neposlouchal co říká moje osobnost,“ řekl jsem mu.

„Ale vím Ericu, ale vím,“ pověděl, „tvoje duše to dává najevo, každým každou mílí, každou prospanou minutou. Já jsem rád, že jsi šel.“

„Mistře už jdeme mnoho týdnů, ušli jsme mnoho mil. Dozvím se kam jdeme?“

„Nic jsi ještě nepochopil – nic.“

„Tak mi to vysvětlete Mistře. Jste moudrý, já jsem ještě mladý, prosím Vás o to.“

„Není důležitý věk můj učedníku. Není důležité nic. Nemůžu ti všechno vysvětlovat, musíš k tomu dojít sám, já ti jen ukazuji cestu. Cestu, jako je ta, co jdeme,“ pověděl Mistr a zastavil se u velkého dubu u cesty. Opatrně k němu došel, lehce ho pohladil po kmeni a sedl si před něj. Neopíral se, ani mu nestínil, seděl tak, aby mu nemohl překážet.

„Co to děláte, Mistře?“ optal jsem se. Ale odpovědi se mi nedostalo, jen tam tak seděl a díval se na něj. Chvíli jsem nutkavě pošlapával a chodil tam a zpátky, už to byla hodina, co se Mistr posadil – byl jsem už nadmíru nervózní.

„Uvolni se můj učni a posaď se. Chtěl jsi moudrost, pojď si pro ni,“ řekl a lehce mávnul rukou.

Opatrně jsem si sedl naproti němu, aby mi pověděl, co chtěl – aby mi dodal moudrosti.

„Ach Ericu, jsi musíš se toho ještě hodně najít. Tvůj stín ten strom bolí, tvoje záda jenž se o něj opírají o jeho kmeni ho nadmíru škrtí. Posaď se vedle mne a naslouchej moudrosti.“

Opatrně jsem si sedl, abych nezavazel dubu, jak mi řekl Mistr. Chvíli jsem seděl se zavřenýma očima a čekal, že Mistr začne mluvit. Nezačal. Opatrně jsem jej chtěl pobídnout, „povíš mi, nějaké moudrosti, Mistře?“

„Já ti nepovím nic Ericu. Poslouchej ten dub. Je starý  a moudrý, stojí tu už desítky, možná stovky let. Jeho moudrost, je cennější než zlato. Naslouchej mu a sám uvidíš.“

            Mistr mě vždy učil, že meditace je základ všeho. Sedl jsem si vedle něj a začal naslouchat dubu u cesty. Absolutně jsem ztratil pojem o čase. Naslouchali jsme jeho šeptání, jeho krásné šumění listů a z meditace jsme procitli až druhý den ráno. Byli jsme velice čiří a spánek po tak dlouhé meditaci byl nad zbytečný. Poklonili jsme se krásnému košatému dubu u silnice a pokračovali jsme svoji cestou dál. Mistr z ničeho nic spadl na zem jako taška ze střechy. Rychle jsem doběhnul k němu se zděšením v tváři.

„Co je Vám Mistře?!“

            Bylo vidět, že mistr cítí strašně velkou bolest, jeho zuby skřípaly a drtili jeho sklovinu. Jeho oči byli sevřené, div mu nezamáčkli oči. Jeho dech nebyl slyšet, ač měl plíce nafouknuté k prasknutí, ale výdech nikde. Mistrova bolest byla obrovská. Jeho tělo se zmítalo jako ovládnuté ďáblem, snažil se ze všech sil tuto sílu ovládnout, převést ji na pozitivní – nešlo mu to.

            „Mistře, jak Vám mám pomoci?“ oči mi zaplavili slzy a beznaděj.

Mistr se snažil ze všech sil mi odpovědět, nešlo to. Jeho zuby byli bolestí tak sevřené, že nemohl ani špitnou.  Pěvně jsem ho sevřel, aby cítil, že tam s ním jsem.

            „Podě….. ….  mnou o t.. …..est,“ řekl. Skoro nic jsem mu nerozuměl.

            „Mistře, nerozuměl jsem Vám, zkuste prosím, prosím Vás ještě jednou povědět jak Vám mohu pomoci.“

            „Poděl se semnou o tu bolest Ericu,“ řekl nahlas – což u něj nebylo zvykem. Vlastně jsem ho tak hlubokým a hlasitým hlasem slyšel promluvit poprvé. Ale nechápal jsem ho - podělit se o tu bolest? Jak? Proč? Dyť vidím, jak strašně trpí, nemůžu. Bojím se.

            „Mistře, jak? Strašně se bojím,“ slzy mi stékali proudem po tváři.

            „Stejně jak jsi naslouchal dubu, poděl se semnou o ni, prosím.“

Pokusil jsem se o to, ale jen co jsem vstoupil mezi Mistra a bolest musel jsem utéct. Pocítil jsem tak strašnou bolest a to jsem si od něj nevzal ani špetku – jen se nahlédnul. Cítil jsem, že jsem Mistra zklamal, že můžu za jeho utrpení. Měl jsem hrozný pocit. Mistr se neustále zmítal ve strašných bolestech, občas zakřičel tak strašným hlasem, že mi to nahánělo mráz po zádech. Slyšeli jste někdy koně sténat když umírá, nebo je zraněn? Je to strašný křiklavý zvuk, který se rozlíhá kilometry daleko. Tohle bylo mnohem horší, jako by nekřičel Mistr, jako by to nebyl on – byl to někdo jiný který ním prostupoval.

            „Mistře, já nemůžu,“ křičel jsem beznadějným hlasem, „strašně se bojím!“ Nedokázal jsem to, položil jsem Mistrovu hlavu do svého klína a pevně ho držel. Mnoho hodin ho svírala silná bolest a nohy se mu neovladatelně kroutili a křeče dostával  do celého těla. Muselo to být nepředstavitelné, po mnoha hodinách bolest začala ustupovat. Mistr povolil čelist, a křeče ustupovali – oči neotevíral.

            „Je mi to strašně líto,“ řekl jsem a pohladil ho po tváři. „Strašně.“

Mohlo to trvat snad den, než bolesti z větší části odezněli a Mistr mohl stoicky promluvit. Jazyk se mu zamotával jak provázek do větráku, zprvu mu nebylo nic rozumět. Jakoby zapomněl mluvit, jako by to vůbec nikdy neuměl. Mohlo to trvat pár minut a Mistr promluvil.

            „Ach synu,“ řekl mile. Cítil jsem se strašně provinile, byl jsem tu s ním den v jeho hrozných bolestech a neodvážil jsem se mu pomoci. Nedokázal jsem se podělit o jeho bolest.

            „Mistře, já…“ ani jsem to nestačil dopovědět a zarazil mne v půlce věty.

            „Nebyl jsi povinen mi pomoci, rozdělit se o bolest. Nemáš proč se trápit, nemáš co si vyčítat. Já tu bolest sám přijal, a pouze jsem tě žádal, jestli by jsi se nerozdělil. Mohl si říci ano, či ne. Řekl jsi ne. To není špatně, žádná odpověď není špatná.“

            „Mistře, jste tak neskonale moudrý,“ pověděl jsem mu se slzamy v očích.

            „Ty jsi to ještě nepochopil? Já nejsem moudrý. Pamatuješ, ten dub?“

            „Jak bych nemohl, bylo to krásné.“

            „V tu chvíli jsi byl taky neskonale moudrý. Jediný rozdíl je, že ty jsi tomu dubu naslouchal den. Já naslouchám neustále. Trávu, každý strom který míjíme, každou myšku která nám proběhne pod nohama. Musíš umět naslouchat,“ řekl jemně a pomalu, abych mu každé slovo dobře porozuměl.

            „Dobře Mistře, ale co to bylo? Co byla ta bolest?“ zeptal jsem se zmateně.

            „Naslouchat moudrosti je krásné. Ale když nasloucháš jednomu, musíš naslouchat i druhému. Naslouchal jsem bolesti, cítil jsme, že tu je duše která trpní, strašně trpí. Vidíš tu myš na silnici?“ zeptal se mne.

            „Ano Mistře, jelo tu auto. Zemřela.“

            „Její myší duše volala o pomoc, když jí to auto přejelo. Nezabilo ji hned, ale strašně se trápila a její duše nemohla v takovém stavu opustit tělo. Vzal jsem její bolest na sebe, aby její duše v klidu mohla odejít do dalších světů. Tu bolest jsem mohl kdykoli odmítnout, ale nechtěl jsem. Její duše potřebovala moji pomoc,“ řekl a zcela vyčerpaný opatrně vstal – lehce sem ho podpíral.

            „Mistře, promiňte. Příště se s vámi o tu bolest podělím,“ řekl jsem mu tiše s hlasem plným výčitek.

            „Nemusíš synu, nemusíš. Je to tvoje rozhodnutí – tvoje volba. Ale zkus najít důvod, proč si se bál…“

            „Bál jsem se bolesti,“ řekl jsem to přesvědčivě, jako by to byla samozřejmost.

            „Ale proč si se bál bolesti?“

            „Bolest není příjemná Mistře,“ řekl jsem.

            „To určitě není, ale proč se jí bojíš když ji necítíš? A bojíš se jí, až ji cítíš. není to tak jednoduché a snadné jak si sám myslíš.“

            Opět mi Mistr nasadil brouka do hlavy, jak u něj bývalo zvykem. Moc jsme toho nenapovídali, ale po každém rozhovoru jsem měl hodně co dělat, a mnohokrát jsem nedošel jasného závěru.

            „Moc přemýšlíš, nech věci plynout…“ řekl.

            „To mi nedělejte Mistře,“ ohradil jsem se, „stejně by mě zajímalo, jak víte o čem přemýšlím.“

            „Mysl je strašně laciná věc,“ pověděl.

Mistr byl velice hodný, a moudrý muž, ač tvrdil, že jen naslouchá. Ale s ním bylo všechno jiné, všechno zvláštní. Nebyla tma ani šero, byli jen barevné a světlé místa, i když časy nebyli dobré. Kolikrát jsme na cestě měli ukrutný hlad, ale s ním to nebylo nepříjemné, nebo otravné – byl to hlad, který mne učil. I přesto, jsem si občas vzpoměl na můj život, před Mistrovím příchodem, ačkoli to bylo mnoho let. Ač to byli matné vzpomínky, na den, kdy moji rodiče zemřeli, jsem si pamatoval, především na svoje pocity, které nebyli chmurné  a šedé, ale plné svobody a nové příležitosti. Nechápal jsem to.

            „Mistře, když moje rodiče zemřeli a já viděl, jak jejich těla odvážejí necítil jsem zármutek. Cítil jsem novou příležitost a svobodu – cítím se trošku provinile.“

            „Nemáš proč, synu.“

            „Ale Mistře, moji rodiče zemřeli a já pro ně neurodil ani slzu, moje duše tančila a nebyla tím zarmoucena. Cítím se, jako někdo bezcitný,“ pověděl jsem, a sedl si na prašnou cestu.

            „Ach synu, není to s tebou lehké, ač se mnou to taky nebylo. To, že se to stalo, jak se to stalo mělo důvod a i přestože jejich těla vyhasla jejich duše tam byli s tebou. Proto jsi neurodil ani slzu, to že jsi neslyšel jejich slova a necítil jejich dotek, neznamená, že tam s tebou nebyli – ač si je mohl slyšet i cítit. Tvůj otec stál vedle tebe, zdráv a pln lásky a držel tvoji maminku za ruku. Nebyl důvod být chmurný.“

            „Já vím Mistře. Jejich duše tam byli se mnou…“ řekl jsem nejistě.

            „Ale ne Ericu, já to myslím doslova. Byli tam s tebou a stáli vedle tebe, ty jsi je jen neviděl.“

            Chvíli jsem se zarazil, nebyla to slova útěchy ani z mnoha Mistrových slov o duších které tu jsou - byla to upřímná a pravdivá slova, jeho oči mluvili nejvyšší pravdu.

            „Jak to víš, Mistře?“

            „Pamatuješ si na toho strážníka, který tě držel?“ zeptal se mne.

            „Jistě, pamatuji si, že tam byl strážník. Ale jeho tvář si nemůžu vybavit. Ani nevím jaké měl vlasy,“ pověděl jsem – opravdu jsem vůbec nevěděl, kdybych ho potkal na ulici a on na mne promluvil, nepoznal bych ho.

            „Chceš vidět pravdu? Chceš vidět, jak to ten den bylo…?“ tázal se mne Mistr.

            „Jistě, Mistře,“ řekl jsem a on mne dal pravou ruku do levé, a levou do pravé. Mezi námi se utvořilo strašně silné pouto. Mistr zavřel oči a já ho následoval.

            Začal jsem se vracet, den po dni, hodinu po hodině až jsem došel do onoho dne, když mne strážník vší silou držel. Nemohl jsem se pohybovat jinak než tehdy, jen jsem byl od Mistra obdařen větší pozorností. Těla vyvážela z domu a já se podíval na strážníkův obličej.

            „Poznáváš ho?“tázal se Mistr.

            Zastavilo se mi srdce, nedokázal jsem tomu uvěřit..

            „Už mi věříš?“ pokračoval, „byl jsem tam, vím, že stáli vedle tebe!“

            Mistra jsem poprvé uviděl před naším domem – to on byl ten strážník.

            „Jak jsi to udělal? Jak si to věděl?“

            „Tvoje duše mne volala, ale to už jsem ti říkal. Ale také duše tvých rodičů, mne hledali a žádali mne, abych tě vedl. Vtělil jsem se do strážníka, abych tvojí duši pomohl hned v prvních okamžicích,“ řekl Mistr a usmál se na mne.

            „Jak to, že jsem neviděl jejich duše i já Mistře?“

            „Vidět duše není jen tak synu. Nezapomeň, nic k tobě nepřijde jen tak.“

Mistr se tímto okamžikem stal někdo, za koho bych neváhal položit život ani desetinu sekundy. Někdo kdo pro mne byl víc, než cokoli na světě. Důvěřoval jsem mu víc než sobě, protože jak jsem cestou s ním zjistil, moje oči nemusí vidět co je. Moje uši nemusí slyšet, opravdové zvuky. Můj hmat nemusí cítit, to pravé. Mistrovi jsem věřil mnohonásobně více, než svému vlastnímu tělu. Kdyby řekl, že mám dvě hlavy – uvěřil bych. Protože i to je možné – to že to nikdo nevidí, neznamená- že to nevidí Mistr. A pokud by viděl, že mám dvě hlavy – pak má pravdu.

Šli jsme po prašné cestě směrem do nejbližšího města, jídla už jsme měli jen na jeden den, ačkoli město bylo alespoň dva dny vytrvalé chůze. Podnebí bylo příjemné, nebylo vedro, ale ani zima, krásně nám sluníčko zahřívalo naše holá záda a cesta ubíhala velice rychle. Mistr se rád někde jen tak zastavil a meditoval, naslouchal moudrostem přírody. Já jako jeho poctivý a aspirující žák vždy velice rád meditoval s ním.

Šli jsme po rozpálené louce uprostřed lesa – potřebovali jsme se napít z potůčku co tekl na okraji louky.

            Seděl tam nějaký žebrák, vypadal hrozně. Jeho kosti se mu proráželi přes jeho kůži a zdravě také nevypadal. Chtěl jsem se mu vyhnout velkým obloukem a vedl jsem Mistra dál od něho: „Mistře, napijeme se víš proti proudu potoku.“ Ale Mistr zásadně nesouhlasil, odmítl jít kamkoli jinam. Posadil se vedle žebráka a napil se z tůňky, kde si koupal jednu nohu.

            „Mistře, poďte jinam. Prosím,“ pověděl jsem bezradně, „vypadá nemocný.“

            Mistr neodpovídal a dále si dával doušky vody z malé tůňky.

            Žebrák hrozně chrčel a jeho tvář jako by se rozpadala – možná měl malomoc, možná něco horšího. Já jsem stál opodál a prosil jsem Boha ať tu vodu Mistr nepije – ať můžeme jít dál.

            „Nemáte něco k snědku?“ vyprskal žebrák.

            „Jistě, bratře,“ odpověděl Mistr, „dám ti vše, co máme – ty to potřebuješ víc než my,“ pověděl a došel za mnou. Sundal mi vak s naším jídlem a donesl mu ho.

            „Mistře, máme to dva dny cesty! Co budeme jíst?“

            „Neudržím to v ruce, pane,“ řekl žebrák se slzami v očích.

            „Neboj se bratře. Neopustím tě,“ řekl Mistr a ulomil malá kousek chleba, který lehce namočil do poslední zbytky sádla a pomalu ho vložil žebrákovi do úst. Nebylo toho moc pro dva, ale jeden se mohl ze syta najíst. Mistr mu dal všechno.

            „Děkuji vám pane. I tobě,“ řekl směrem ke mne, „nedivím se ti, že se mne štítíš. Ale především Je to tvoje volba.“

            Žebrák s plným žaludkem se z posledních sil usmál na mne i na Mistr. Několikrát hluboce vydechl – pohladil Mistra po tváři a v absolutním tichu a klidu zemřel. Mistr byl tak zasáhnut žebrákem jak jsem ho dosud neshledal.

            „Stalo se něco Mistře?“ tázal jsem se, „proč jsi tak sklíčený, smrt není přeci konec.“

            „To není, nesmutním odchodu duše z jeho těla. Smutním nad tím, že posledních několik let velice trpěl.“

            „Mistře, byl to žebrák,“ řekl jsem velice lhostejně – což byla chyba.

            „Nebyl to žebrák, byl to Mistr.“

Velice jsem se udivil. „Mistr?“

            „Když jsi ještě nebyl na světě tento Mistr složil přísahu, že se nikdy nevrátí do svého rodiště, že nikdy nebude mít dalšího žáka a chce po zbytek svého života strávit sám v chudobě a utrpení a zemřít. Byl to nejuznávanější Mistr široko daleko. Je dost možné, že jsme první s kým se od té doby bavil,“ řekl Mistr a hluboce se podíval do jeho očí.

            „Proč složil tu přísahu?“

            „Stalo se něco hrozného. Měl spoustu, možná stovky žáků. Jednoho dne vycítil, že jeden muž, který se chce stát jeho žákem má srdce plné zloby, tmy a nemá dobré úmysly – proto ho odmítl. Jenže ten muž, se za několik dní vrátil a zapálil chrám kde uhořeli všichni jeho žáci - ani jeden nepřežil.“

            „Kde byl on, když všichni byli v chrámu?“ zeptal jsem se.

            „Měl malý rybníček, plný zlatých kaprů na kraji vesnice o kterým snad nikdo nevěděl. Rád tam chodíval meditovat a krmit svoje milované ryby i okolní zvěř. Ač se to může zdát jako štěstí, tento Mistr ač byl velice moudrý – to nedokázal přijmout jako neštěstí a nechtěl, aby se to kdy opakovalo. Proto složil tuto přísahu.“

Byli jsme vyhládlí i žíznivý, Mistr velice kašlal a necítil se dobře a město nebylo v dohlednu. Každým krokem Mistr ztrácel síl a vypadal hůř a hůř. Za nedlouho se posadil a s těžkým dechem řekl: „Nadešel můj čas.“ Jeho nemoc se vyvíjela hrozně rychle, každou vteřinou bylo vidět jak Mistrovo tělo umírá. Pil vodu z tůňky kde si žebrák-Mistr umíval nohy, určitě se jeho nemoc přenesla na něj. V očích my vytryskla beznaděj jako láva ze chřtánu sopky.

            „Mistře, nemůžeš odejít. Nejsem duševně vyspělí jako ty, musíš mne nadále ukazovat cestu – je tu mnoho rozcestí,“ řekl jsem a padl k mu k nohám.

            „Ale Ericu. Každý se má co učit, ty se jen musíš snažit být moudřejší a citlivější než já – to je tvůj úkol. Tady moje cesta končí,“ pověděl strašně tichým hlasem.

            „Tohle byla ta cesta? Cesta tajemství. Cesta života a smrti?“

            „Vychoval jsem moudrého žáka,“ zasténal odcházejícím hlasem.

Moje oči zaplavila lavina slz a smutku.

            „Ale příteli, nemáš proč být smutný. Odcházím, protože chci. Kdybych nechtěl, nepil bych z té tůňky, kdybych nechtěl nešel bych tuto cestu. Moje životní cesta začala tisíce mil odsud a skončila tady. Vše má začátek i konec. Já jsem vedl tebe, jako můj Mistr vedl mne, a jeho - jeho Mistr. Doufám, že budeš mít stejně aspirujícího a milujícího žáka jako jsi byl ty. Vše co jsem mohl jsem ti ukázal a ty jsi to našel. Nemám o tebe strach. Nyní se musíš učit sám.“

            Mlčel jsem, slov nebylo třeba, jen jsem se na Mistra díval, posadil se vedle něho a zavřel oči – když jsem pronikl z meditace, Mistr už nedýchal a jeho srdce nebylo - přesto jsem cítil jeho duši poblíž.

„A toto je příběh mého Mistra,“ pověděl jsem.

„Měl jsi moudrého Mistra, Mistře,“ řekl mi pokorně můj žák.

„Musíme jít dál. Cestou tajemství, cestou života a smrti.“