Svět opic a jiných lidí

RISE OF THE PLANET OF THE APES

Zrození Planety opic

USA, 2011

Režie: Rupert Wyatt

Hrají: James Franco, Brian Cox, John Lithgow, Andy Serkis (jako Caesar) a další

...

Když chlapák Charlton Heston před téměř 45 lety bezmocně bušil pěstí do mořského písku, zaujal vpravdě příznačnou pózu. Klesl totiž na kolena. Kamera zvolna klouzala vlevo, aby odhalila zvláštní a povědomý monolit, který zde trůnil zpola zasypán nánosy eroze a pohřben neoblomnými vrstvami věků. Byl jsem naprosto ohromen. Tato drtivá pointa jedné z nejpůvabnějších adaptací klasické dobrodružné sci-fi působí i dnes skvostně svěže. Pierre Boulle, v onen čas šestapadesátiletý, mohl mít několik výtek vůči režisérovi Franklinu Schaffnerovi, že pojal jeho prózu snad až příliš volně, ale všechny námitky s radostí polkl. Ten film se prostě povedl na 100% a jeho reálie, postavy a umělecká geneze i stylizace si začaly žít vlastním životem.

A pokud nezemřely, žijí dosud.

Vznikly další celovečerní filmy (celkem čtyři během následujících 5 let), něco seriálů a televizních snímků, všechny pokusy bezcitně poměřovány oním původním blockbusterem. Byť nepatřím k většině fanoušků, kteří následná pokračování víceméně odzívali, je mi jasné, že hrdou a elegantní laťku již jen (víceméně se ctí) podlézaly.

___

Fenomén zvaný "prequel" je filmařský i scénáristický kousek, který ovšem jen pár vyvolených dokáže označit přídavným jménem - husarský. Je to však i fanouškovsky velmi vděčná disciplína, která zvládne obohatit původní předlohu o další kvalitu. Pohrává si s časem jako žonglér a v rámci umělecké stylizace tvoří vlastně fiktivní dějiny smyšlených, románových postav. Do rozpohybování jedné takové historie se pustil i anglický režisér Rupert Wyatt, který se narodil až čtyři roky po nezapomenutelné Hestonově kreaci ve filmu Planeta opic (1968). A to měl za sebou pouze pár, u nás nepříliš známých, snímků. Svatá prostota. Ale i sebevědomí jako hrom, neníliž pravda? To už může opravdu sahat na nedotknutelné dobrodružné relikvie každý absolvent filmové fakulty? A jsme u jádra věci. Může. Protože filmy se dnes nedělají "na place", ale na počítači. Filmy se netočí, ale generují.  Jako když pán Rumburak Jackson otočí Tolkienovým prstenem...

Je to samozřejmě podívaná jako hrom. A byť katastrofických filmů o vědeckých pokusech vymknutých z kloubů vzniklo víc než je zdrávo, zde má toto téma, takříkajíc, zvláštní povolení. Chceme přece vědět, jakým řízením osudu se z Planety lidí stala Planeta opic. A pokusy na opicích se nejen nabízely, ale přímo vnucovaly. Nejdříve se vyvíjí lék na Alzheimera, Parkinsona a bůhvíjakého ještě kmeta. Primáti poděšeně křepčí v laboratorních klecích, pořád nic a nic, až jednoho krásného dne orangutanní jedinec (říkejme mu třeba Vzorek číslo 12) doslova přes noc vykáže akceleraci inteligence. Děj hutní až k prvnímu vrcholu ve výběhu opic všech druhů, kde již Číslo 12 jako Caesar přirozeně uzurpuje vůdčí úlohu a jme se vést své podruhy jako Spartakus k razatní revoltě proti lidskému druhu. Samozřejmě, že to již máme za sebou jeho negativní zkušenosti s lidskými vládci i emotivní vztah s rodinou svého ochránce.  Přesvědčivý James Franco (jako vědec Rodman) a jeho otec v podání Johna Lithgowa jsou poslednímí zástupci lidského rodu, kvůli kterým by Caesar ještě zvažoval krvavou odplatu, volání rodné krve je ovšem přece jen silnější.

Osobně jsem se neubránil pocitu alegorie na vyděděnce a nezvance v etnických dějinách Země, rudá linka "Nejsem ani opice ani člověk, KDO vůbec jsem?" křičí vzdorným hlasem v průběhu celého snímku. A scéna, kdy Caesar poprvé promluví a hrdelním hlasem pronese ono logické slovo ("Ne!") je na hraně mezi dobrým vkusem a vrcholem fantasy fiction. Je to silné, je to mocné, je to fatální. Jen ve vás musí bít ono fanouškovské srdce.

...

Jestliže původní a nepřekonatelný film ohromil famózními maskami opic, zde se o masky vlastně nejedná, jen o počítačovou transponaci na samotného herce, tak jak to známe třeba z Cameronova Avatara. Andy Serkis v roli Caesara hraje naditý v přiléhávém overalu, pokrytý synchronickými biotransponery pro pozdější kompjuterizaci a když sleduji dokument z natáčení, skláním se před herci, že vše odehráli a nezemřeli smíchy. Naopak, vytvořili film, který sice není nezapomenutelný, ale s látkou nakládá s náležitou úctou a vážností. Možná až příliš. A na Caesarovu tvář a mimiku nelze jen tak zapomenout.

Když už jsme u "prequelů", nezbývá než čekat, jaký bude Prometheus Ridleyho Scotta. Wyatt už to má za sebou a stydět se rozhodně nemusí. Alespoň mezi ctiteli žánru.