Kterak Brutus vyháněl krále na oslavách prvního výročí založení francouzské republiky, část I.

Je typický zářijový den. Slunce se ještě nechce vzdát své letní vlády a žhaví své paprsky, jako by byl ještě pořád horký srpen. Zrovna jakoby naschvál svítí ze všeho nejvíce do primy A, k velké nelibosti třídního profesora, který se právě snaží žákům něco velmi důležitého sdělit, ale jak je vidět, všichni jsou duchem a myšlenkami úplně jinde a to venku. Žák Lévesque netrpělivě očekává zvonek a toužebně se dívá do prosluněné ulice.Žák Furnier se se zavřenýma očima blaženě nahřívá slunečními paprsky. Žák Hérbert netrpělivě poposedává na židli sem a tam. Žák Saint-Martine si čechrá vlasy brkem. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál – je to teprve první hodina a monsieur Lasquieu už ztrácí trpělivost. Počkat! Jeden chlapec v přední lavici na něm doslova visí očima. “Oliviere,” pokyne mu profesor, “mohl bys prosím oznámit svým spolužákům, aby se vzpamatovali?!”
“Ano prosím!” odpověděl Fréderic Oliviere,chlouba celé primy A, poslušně se zvedl, důležitě se rozhlédl po třídě a zvolal:
“Máte se vzpamatovat! Pan profesor říká že máte dávat pozor protože jinak dostanete rákoskou!”

Slova o rákosce okamžitě zafungovala – zvláště na Bastiaqua – a všichni najednou hleděli na profesora Lasquiea jako vojáci v pozoru.

“Jestlipak víte, co se nám pomalu ale jistě blíží?”

Všichni horečnatě přemýšlejí, až najednou vyskočí Gérard Bastiaque a bez vyvolání radostně zakřičí : “Podzim, pane profesore!”

Co má monsieur Lasquieu dělat? Tohle sice na mysli neměl, ale špatně to také nebylo.. 

“Dobrá, Bastiaku," řekl tedy a ale to je přece každému jasné. Myslím tím něco významnějšího než je podzim. Napovím vám – co se stalo 21. Září ?”

Ruce se začaly jedna po druhé zvedat, monsieur by mohl být spokojený, ale přece nebyl. Jeho pohled spočinul na Simonovi, který zasněně hleděl z okna.

Jak jinak, pomyslel si profesor Lasquieu,opět Simon.Kdy tomu klukovi už konečně dojde, že má přestat být tak líný a začít se učit? Propadl mi sem z minulého ročníku a já abych se s ním teď trápil a trpělivě mu vysvětloval, že jestli se neprobere, tak se nad ním nikdo nesmiluje a čeká ho vyloučení. Ten kluk vůbec není hloupý, není ani nijak zvlášť zlobivý - ale nikdy se zásadně na nic neučí a nedává pozor.Vím, neměl to doma jednoduché - jeho otce popravili bez řádného soudu ještě dva roky před revolucí, prý z úkladů proti králi,matku ztratil na náměstí, když švýcarští kavaleristé rozháněli ozbrojující se dav a strýc z něj chce mít lékaře, zatímco on o tom nechce ani slyšet. A ti mí primáni se v něm doslova vzhlížejí - on to byl, kdo je zasvětil do tajů chodeb školy, kterou už znal. Je jejich vzorem a já mám strach, že to povede k lenosti celé třídy. Ne, ne - přísnost musí být! Však já už si ho napravím, ať chce, nebo nechce!

“Lévesque!” 
Simon sebou trhnul. “A..ano pane profesore?”
“Jestlipak nám, milý Simone Lévesque povíš,” upřel na něj profesor pohled, “Co se stalo 21.Září!”

“To náhodou vím přesně, pane” řekl Simon a rozsvítily se mu oči. “Prosím, to byla vyhlášena naše francouzská republika!”
Aby si to Simon také nepamatoval – ne nadarmo se každému na potkání chlubí, že toho dne seděl v Konventu na galerii! 

Profesor byl tedy spokojen a konečně se mohl dostat k jádru věci.

“Souhlasíme s ním? Ano, souhlasíme. A jak určitě víte, budou se konat veliké oslavy na počest prvního výročí naší mladé republiky! Což by samo o sobě nepotřebovalo být vám sděleno, jelikož to je více než jasné ale naše škola – jako jedna z těch lepších – byla požádána samotným Výborem veřejného blaha, aby se zapojila do přípravy programu a vybrané třídy se tak staly součástí kulturního vystoupení – krátce řečeno, pan naše škola tam bude zpívat a ke své veliké radosti mohu říct, že tam bude také hrát divadelní scénku a pan direktor – jen si to představte – vybral zrovna vaši a vedlejší třídu!”

Celá třída propukla v jásot. “Sláva! Budeme reprezentovat školu!” volá Bastiaque. “Co školu,” přidává se Simon, “Celou naši republiku!”

Další den, když kluci vyřídili tuto radostnou novinu doma a nasadili tak rodičům brouka do hlavy, aby náhodou nezneuctili svým vystoupením pověst rodiny, vyhlásil pan direktor slavnostně v aule, že třídy prima.A a secunda B jsou tímto dnem osvobozeny od výuky, aby měly dostatek času na přípravu svých vystoupení, což se samozřejmě setkalo s jásotem obou tříd a rozzlobeným mručením žáků ostatních. 

Následující hodinu se celá třída sešla na nádvoří a profesor Lasquieu - poté co je důkladně seznámil s průběhem oslav a také s tím, jaká je to pro ně veliká čest a že se musí dát velice záležet, protože na ně bude hledět celá Paříž – položil velmi zapeklitou otázku, která zněla :

“Co budeme hrát?”

Více zničující téma nadhodit nemohl. Dobrou třičtvrtě hodinu musel nebohý monsieur Lasquieu snášet palbu naprosto neuvěřitelných a bláznivých nápadů a jeden za druhým je odmítat.

“Pane profesore!Pane profesore! Co takhle popravu Mařky Anto…pardón, Marie Antoinetty?” tleskal nadšeně Bastiaque.

“Ho hó,” vyskočil Damien Géroux “V hlavní roli s tebou!”
Co na tom, že tato osoba zatím teprve čekala na svou popravu ve vězení? 

“A monsieur!” přiběhl vzápětí Mathieu, “Nás s Arnauem a Théophilem támhle vzadu napadla senzační věc! Převlečeme se za poslance z Konventu!”

“Bravo! Bravo!” vypískl Francais Géroux “Já budu Robespierre!”
“Co-oó?!” zhrozil se Mathieu “Ty?! Jseš na to moc tlustej! Robespierre by byl Arnau.”
Zrzavý Arnau Furnier, syn významného důstojníka Národní gardy, pověstný tím, že téměř neodloží tátův vysloužilý třírohý klobouk a také tím, že je to pěkný mluvka, se přibližuje k hloučku.

“Tlustej?! Já?! Opakuj to!” rozzlobil se Francais a popadl Mathieua za límec. Mathieu si to nenechal líbit a praštil ho do nosu.

“Zbláznili jste se?!” zakoulel očima Francaisův bratr Damien “Pořád lepší když bude Robespierre trochu tlustší než aby měl zrzavou palici!”
“Kdo je u tebe zrzavá palice, ty nádivo?!” zakřičel Arnau a vrhl se na Damiena.

Přiběhl Théophile, aby se podíval jak pochodili. Marně se snažil říci, že by rád dělal Saint-Justa – ve rvačce schytal kopanec a už se všichni "poslanci Konventu" váleli na jedné hromadě.
Zasáhl až profesor Lasquieu, který je od sebe rozehnal a pořádně jim vyčinil a pak také dodal, že je to celé pěkná hloupost, protože by velmi nerad seděl u revolučního tribunálu pro zesměšňování státních činitelů, ať už by hrál Robespierra Damien Géroux nebo Arnau Furnier.

“Tak takhle tedy ne, chlapci!” utřel si zpocené čelo po té tři čtvrtě hodině, “Musíme si přece uvědomit, jak moc slavnostní ta chvíle bude. Žádné legrácky, žádné bláznivé kousky – musíme být vznešení a důstojní, tak jako má být celá naše škola!”
Přesvědčivé pokyvování hlavou a houf rukou čekajících na to, až je pan profesor pustí ke slovu utvrdil monsieura Lasquieua v tom, že bude třeba říci to jinak.

“Varuji vás.. Jestli ještě někdo přijde s takovým nápadem, který by tohle nesplňoval, dostane ode mne rákoskou – a já nežertuji!"

Les rukou se náhle proměnil v mýtinu. Jen Bastiaque se nějak zapoměl a když si to uvědomil, bylo už pozdě. “Nuže, Gérarde Bastiaku, co jsi vymyslel?”

“No..totiž..já..” koktá nešťastně Bastiaque, “vlastně..vlastně radši asi nic..”
“Jen to řekni, no, řekni to,” dloubl jej loktem Joseph.
Gérard Bastiaque. Kdo je ten poněkud obtloustlý kluk, který je v této škole jen pár týdnů a už svou svérázností a zmateností stihl proslout i u samotného direktora?
Jeho otec, čerstvě zvolený poslanec Konventu za jihofrancouzský department Haute-Garonne, se tímto samosebou musel přestěhovat do Paříže a to s celou svou rodinou, čítající manželku a dva syny - jedenáctiletého Gérarda a šestnáctiletého Césara, který už zde ale vlastně stejně bydlel, protože již druhým rokem studuje na lyceu Ludvíka Velikého. Protože je tedy malý Bastiaque původem z Toulouse, má podivný přízvuk a celý působí trochu komicky. Ne že by si však z toho něco dělal - co na tom, že si jej občas dobírají jako ,,Venkovánka" nebo dokonce ,,Gaskoňce"(což není pravda), malý Bastiaque je od přírody přátelská povaha a dokáže se všude procpat. Jen z rákosky pana profesora je pořád ještě trochu rozpačitý.
“No tak, Bastiaku, řekni to!” doráží na něj Simon.
Bastiaque se ocitá v úzkých, má strach před vidinou rákosky, ale nakonec ze sebe přece vypraví : “No..víte..já..napadlo mě..tady s Josephem.. že..možnákdyž je to k té republice…zkrátka že bychom mohli hrát o Brutovi!”

Profesoru Lasquiemu se ráze rozjasnila tvář. “Ale to je výborný nápad, milý Bastiaku! Dokonce tak vynikající, že bych jej považoval za schválený!” 

A protože většina kluků byla pro a Mathieu, který byl sice proti, ale bál se to říct nahlas, bylo rozhodnuto.

“Řeknu vám chlapci, jak bych si to představoval.” Řekl profesor, pokynul všem, aby se posadili na zdobenou dřevěnou lavici a začal. “Všichni jste jistě četli římské báje a pověsti- a jestli ne tak si mě nepřejte, máte je v povinné četbě – a obzvláště tuhle jistě znáte až příliš dobře. Bylo by dobré, kdybychom představení začali tím, že na scénu uvedeme krále Superba – Fréderiku, piš hlavní postavy – pak by ustoupil do pozadí a mohli by se objevit Brutus a Tarquinius Collatinus, kteří budou líčit všechny hrůzné skutky, které ten tyran spáchal…”
A mluvil a mluvil a to až do oběda. Poté žáky pustil domů.
Nutno ještě dodat, že si ve všech domácnostech všichni značně oddechli nad šťastně zvoleným tématem, protože si bláhově mysleli, že na takovém skvělém divadelním představení jako je "O Brutovi, který zbavil zemi krále-tyrana Tarquinia Superba" není co zkazit..

(pokračování v II. části)