Neunikneš!

Chtěla jsem se ohlédnout, ale strachem jsem se nemohla ani pohnout.

„Nech mě být, co jsem ti udělala?" zakřičela jsem do neproniknutelné tmy. Pouliční lampa ozářila černou siluetu, která se ke mně stále více blížila. Černé mokasíny klapaly do ticha. Rozběhla jsem se dál a doufala, že je to všechno jen zlý sen.

Na chvíli jsem tomu i uvěřila, ale zvuk tichého klapání mě vyvedl z omylu. Utíkala jsem, jak nejdéle to šlo. Ale každý metr mi připadal strašlivě dlouhý. Z trávy trčel veliký kámen, ale než jsem si ho stačila všimnout, zakopla jsem o něj. Seděla jsem na zemi a třela si odřený kotník.

Věděla jsem, že JEMU neuniknu. Bylo to marné, ale náznak života, mě lákal až moc. Černá postava se přiblížila až těsně ke mně. Natáhla svoji ruku.

„Pojď. Mně neutečeš, ty to víš," zazněl roztřesený hlas a ruku mi silueta natahovala stále blíže. Odstrčila jsem se a běžela dál.

„Já ne... nechci... Nemůžeš." Couvala jsem dozadu a nevšimla si sloupu. Narazila jsem do něj a silně se praštila do hlavy. Dolehla jsem na ledovou zem. Před tím, než jsem upadla do bezvědomí, viděla jsem nad sebou jen měsíc v úplňku. Měla jsem pocit, že se mi směje do tváře. Mohla jsem být svobodná, volná. Ale nebylo mi to přáno.

Tohle byly poslední myšlenky, které se mi prohnaly hlavou, věděla jsem, že teď už nemám šanci... Jediné, co mi dodávalo trochu naděje, bylo, že moje smrt bude možná rychlá a bezbolestná, ale jak jsem HO znala, ani to mi nehodlal dopřát. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem. Naproti mně stál krb. Jinak byla místnost úplně prázdná, až na jedno osamocené křeslo v rohu.

Vydala jsem se pomalými a nejistými kroky k němu. Rozhlédla jsem se a posadila se. V tu chvíli se otevřeli dveře a v černém plášti do místnosti „vplula" postava. Vmáčkla jsem se do křesla, co nejvíce to šlo.

„Já... udělám, vše, co chceš, jen mě nech být."

„Víš, že už je pozdě, prahnu jen po tvé krvi," odpověděl mi rázem stín klidným a vyrovnaným hlasem, „Nemáš mi kam utéct."

„Krvi? Ty... ty jsi upír?" zašeptala jsem zděšeně.

„Ale kdepak upír," zachechtala se postava. A přešla ještě o pár metrů blíž ke mně. Všimla jsem si, že schovává svoji tvář.

„Ukaž mi svoji tvář... Chci vědět, kdo mě připravil o všechno, co jsem měla."

„Chceš ji vážně vidět?" Stín se ke mně přihnal takovou rychlostí, že jsem nestačila ani mrknout. Nakonec, jsem viděla, lesknoucí se čepel, hrozivě vyhlížející dýky. Poslední myšlenka, poslední slza a poslední výdech.

„Tohle je moje tvář. Tvář smrti!"