Od ničeho k ničemu

Jako lana kolem těla, stahuje jí duši deprese. Neúnavná bestie co nereaguje na prosby ani semklý ruce. Každodenní strašák z její skříně. Nepochopená nenávist kolující v žilách místo krve. Zkřivená tvář, pod náporem všech těch hlasů. Je jich hodně, barvy nábytku a vůně každýho z nich. Otevřete sakra okna, nedá se tu dýchat, chce umět lítat a občas přejít na druhý břeh. Ticho tma a věčný klid. Nekončící vzpoura povahy, zaryté nehty do dlaní. Tupá bolest, cesty slaných potoků. Ne není chudák, ona v sobě chová stres. Tady není místo pro ní ani pro ty další ty kteří by měli její krev. Svíčky plamen zhasíná a ona chce odejít s ním. Unavená, zničená a pokřivená. Jejich bič rány dává rovnou jí za paty. Vzali jí zrcadlo, odraz v něm, mohla si s ním povídat. Zrcadlo leží na zemi, rozbité, střepy ale přináší štěstí, nebo ne? Prsty svírají spánky a v dáli tóny piana. Tón hladící její smysl ale zase jenom na chvíli. K čemu je jí pohled na slunce když všechna ta krása je za mřížema. Nemoct dotknout se ani plně vnímat. Ubíjející únava, jen lehnout si a zase na chvíli žít. Ve snech kde nic není nemožný. Není to radostný, otevírat ráno oči a cítit že touha zavřít je, je veliká. Tolik svobody a přitom okovy na rukou. Uzavřená sama v sobě bez klíče. Vítej v jejím světě. Malý náhled který objasní pocity aspoň ty více snesitelný.