Zeď

     Studená zeď chladí, stejně jako myšlenky. Jako myšlenky o světě, jak se v něm neztratit, jak v něm obstát, jak obstát sama před sebou. Proč je nebe modré, jako tvé oči? A proč ho někdy zakrývají mraky, které stejně zmizí a nikdy tam nebudou napořád? Proč z mraků padají na zem kapky deště, proč tobě stékají kapky po tváři – slzy? Moc myšlenek najednou, moc otázek na tebe, ale ty sama jsi jedna velká otázka pro mě.

     Nastavila jsi mi zrcadlo, abych viděl, kde dělám chyby. Teď je čas ho nastavit tobě. Říkáš, že ve skle vidíš sebe, ale jinou, než jaká jsi doopravdy. Já říkám, že vidím opak toho, co ty a nejsem sám. Celé okolí si toho všimlo, že máš propadlé tváře, hubené ručičky jako smutná postavička z tragédie, jako by jsi zmizela. Už to nejsi ty a přitom vím pořád, že tě vidím a ty mizíš.

     Uvnitř zlomená, ztracená v hlavě – pouze ve své hlavě. Chybí ti pevná zem pod nohama a stojíš pouze na iluzi, ve které se topíš, jako v bažině. Vždyť svět není černý, ani bílý, růžový, je pouze takový, jak na něj koukáš, jak ho žiješ. Neutíkej před ním, sesedni z té chladné zdi a porozhlídni se kolem sebe a řekni co vidíš?

     Lidi, co někam pospíchají? Domy, co tu stojí stovky let? Stromy co rostou do nebe, i když ví, že se ho nikdy nedotknou? Nedívej se pod sebe, nedívej se na zem, tam leží nebožtíci, dívej se před sebe, tam leží tvůj život, který chceš zahodit.

     Nevzdávej to. Nevstoupej na tu zeď. Nelez tam! Jsou rozhodnutí, která se nedají vzít zpět a tohle je jedno z nich! Tam dole nečeká spása, tam dole čeká pouze konec. Konec mladého života. Tancuješ na hraně, jako baletka na špičkách, jako malá tanečnice. Točí se ti hlava, všechno kolem tebe se točí. Netočí, zrychluje!

     Konec se blíží, happy ending se nekoná. Albumy s malou holčičkou, co se směje na klouzačce a sedí poprvé na kole bude to jediné, co zbyde. Vzpomínky! Jenom ty zůstanou. Vítej v ráji, pro nás zatracence!