Velké oči strachu

"Podívej, padá hvězda", vyjekl Vranka, "a rovnou doprostřed řeky".
   "Houby hvězda, to se jen utopila světluška", uvedl věci na pravou míru Sumec a hned pokáral Vranku výčitkou za tajnůstkářství, namísto aby se rozdělil s žíznivým. "Že ty tam chlastáš!"
   "Kdo, já?"
   "Je tu snad někdo jiný?"
   "Jsem na suchu. Přírodní pití se nekoná. Ty medicínu máš?"
   "Chraň Bůh", zděsil se dotázaný, "slíbil jsem nepít".
   "Blázne."
   Slůvka se rozlévala setmělým večerem jako převržené pivo; voněla trpělivostí Sumce i pěnila vzdorovitostí mladého Vranky. Lepila se do ticha jako na zeď mokré listy; navzdory vzájemnému popichování neměly výtky těch dvou nikdy ostré hrany. Ač ti dva byli sobě jako otec a syn, především zůstávali přáteli.
   Vlastně má pravdu, přemýšlel Sumec, proč lpět na zásadách, když se žízeň lepí v krku. Nikdo nic neuvidí a Vranka není z těch, kteří by žalovali. Pouhým jediným lokem se neproviní. Jen smočí rty a zbytek podrží si na jazyku...
   "Kapku bych přeci jen snesl", nevydržel déle svody svých představ, přestože věděl, že nezůstane jen u jedné. Dokonce koketoval s myšlenkou, že svůj slib zruší. Chuti se prostě poručit nedá, není to hlad, tu chlebem nezaženete.
   "Říkám, že nemám."
   Taky dobře, oddechl si Sumec. Zpěv Sirén utichl. Zrádný tanec na okraji cesty slibů skončil; už zase odhodlaně kráčí uprostřed. Ač před chvílí nad svým slibem pochyboval, slovo jednou dané chlapi zpátky přeci neberou!
   Konečně noc vydýchla den celý; už i hádě světlé linky obzoru se odplazilo. Tma těsně objala oba. Nezbylo jediného paprsku sneslého se k zemi. Koberec cukru fantazií strnule visel přes obzory přehozený v kraji. Prohýbal se nad zemí kupolí nebeské klenby. V sobě napětí bezuzdných dálav, jež se vymanily času. Pohled vysvlečený z šatu zemské tíže v prázdnu ohmatával stopy nekonečna. Za každým sluncem světů cizích našemu si lze vysnívati mnohé. Hodiny nechat našlapovat po špičkách, míjet šepot ticha s lhostejností toho, který se odpoutal létat. Darmo že pohříchu jen ve snu...?!
   Noc našlapovala strnule a mlčky. Vstřebala stíny kraje a hladově vpíjela se do všeho, co bralo jí tmu. Tu si ukousla ze svitu baterky, tam obrysy obzorů rozpila v skvrny. Svět nořil se do snů a nebyl sám. Pak ale Sumec zamrkal, to aby rozlepil únavou klížící se víčka.
   "Člověče, já tu málem usnul!" Tedy ne že by se tomu u Sumce někdo divil, nejspíše nejvíce on sám. Koneckonců, nic neobvyklého.
   "Žádný problém", ozvalo se ze tmy, "záběr ti ohlídám". Podle hlasu Vranka. Jakpak by také ne, vždyť si vyšli na noční lov spolu.
   Vlastně by se dalo o lovu jako takovém docela úspěšně pochybovat. Kdo vsadil by na úlovek, ten by pravděpodobně prohrál. Při lovu, jakým je tento, jsou ryby důvodem dobrým leda k výmluvě, kam se jde a kolik se času tam stráví; takový lov koná se pro dojmy. Na háčky nastražit fantazie a čekat. Pojmout noc sobě za milenku. Nechat se od ní obejmout celý, halit se do tmy. Do prázdna hledět a snít.
   "Soudím, že za to může vedro. Ještě i teď země hřeje, to je pak těžko nezavřít oči..."
   Ticho se prolévalo nocí jako závoj za větrem. Ten zdvíhaje z hlíny vůni Země ovíjel větve stromů, když na louce trávu pohladil. Mezi nádechy jeho vrásnění řeky svět vždy jen nakrátko utichl. Nocí naslouchali a proto spíše mlčeli. Byli přeci pořád ještě na lovu. I když svou pozornost zaměřovali jinam, než k prutům.
   Náhodný kolemjdoucí těžko by zahlédl víc, než slitý předěl oblohy se zemí. Možná by zachytil i pár slůvek občas šeptaných do noci. Prohlédnout sametem černi, zjevil by se Sumec polehávající s rukama založenýma pod hlavou a Vranka sedící s koleny u brady a zrakem zvráceným vzhůru. Tak se lovívají hvězdy. Na tmu.
   "Zkoušel jsi někdy počítat hvězdy?" tázavý šepot vznesl se tichem jako můra k poslednímu letu.
   "Před usnutím výhradně ryby. Proplouvají kolem mne a tak sčítám jejich míry."
   Závěs, co slunce zatáhlo, když opouštělo kraj, nebyl inkoustem rozlitým všude stejně. Napříč těm dvěma táhl se zrcadlový předěl dírkované oblohy. Lesk hladiny, nebyla-li by právě česána četnými závany větru z polí, rozsvěcel světélka vesmírných fantazií doslova pod nohama, na dosah ruky. Ač jakýkoliv pokus ji uchopit končíval rozbíhajícími se kruhy na hladině a poplašeným rozechvěním obrazu vtisknutého v řeku, přinášela blízkost oblohy zraku důvěrnějších tónů. Byla podobna na ledovou sochu, která pod doteky horkých dlaní taje. Možná chtěla být obdivována, avšak důvěrnějšího nesnesla nic.
   "Kolik je tam nahoře světů podobných tomu našemu", dumal Sumec dopřávající si ve tmě noci polehu "na ouško", čímž mínil své lovy na povolený naviják prokládané pospáváním. Jestli tím myslel, že si na ouško lehne, nebo že jím bude pečlivě naslouchat kraji, nikdy neupřesnil. Že se však mnohdy nad řekou rozléhalo jeho pochrupování, měli v tom druzí víceméně jasno.
   Jak říkával: po setmění brát noci u řeky tmu je svatokrádež. Ale dost možná jen nechtěl být spatřen jak spí...
   Že byli u vody s Vrankou na doslech, dnes neusnuli.
   "Kdyby jen zlomek z nich byl obydlený a na nich kraje jen zpola tak krásné, jako na Zemi, přál bych si letět ke hvězdám. Vědět pravdu, litoval bych každého mraku, který by zakryl mi výhled vzhůru."
   Jako Popelka přebírající hrách Sumec třídil sobě hvězdy podle svitu. Nebylo obtížné odhalit, že v cizí život věří.
   "Jestlipak tečou tam řeky", přemítal Vranka o světech nad oblaky. "Pakliže ano, to co v nich pluje, dalo by se chytit?" vloudil se do snů mu pud lovce. Kouzlo chvíle se zlomilo jako ztrouchnivělá větev a Jardovi se vrátila na jazyk slina.
   Propadali se do tmy. Co pak s prázdnem kraje, než obrátit pozornost k sobě. Jak snadno se v takové chvíli rodí nápady! Proč ale hned ty z nevěrnějších slibům? Slzu by upít přeci snesl, aniž by se čemukoliv provinil. Vždyť láhev by z něj vyprchala, než by došel domů. A kdyby se ohlídal, neměl by o tom ponětí ani Vranka.
   Na řece rybí tlamy mlaskaly sbíraje hmyzu, leč Sumec v tom slyšel pouze odvíčkovávání zátek. Pokaždé trhl sebou, jakoby ho bodlo. Však také že jo a rovnou u srdce.
   Ne, nejsem přeci tak slabý, aby mě zlomila první příležitost hřešit. Jenže jak se zbavit myšlenek dotěrnějších hmyzu? Čím vyplašit je tam, kde šepot je hlukem a prst svitu baterky bodlinou?
   Mlčel-li Sumec, Vranka se ztrácel v tichu.
   "Spíš?" doufal si ulevit Sumec od neodolatelné chuti pít odhodláním zapříst s Vrankou hovor.
   "Na to je noc až příliš kouzelná", pochvaloval si spolulovící, "přesto bych čekal víc hašteřivého hádání žab, či tlukotu ploutví o hladinu. Je příliš ticho, je to zvláštní."
   "To abychom se lépe slyšeli", pousmál se Sumec.
   "Nebo aby někdo lépe slyšel nás...", špitl Vranka.
   "Nestraš. Už beztak je tma jako v hrobě."
   "Připomíná mi to Noc nabroušených břitev", zmínil se Vranka o své nedávné návštěvě kina a snad mu i zatrnulo. Sumcovi rozhodně. Třel si dlaní zátylek a marně se ohlížel do tmy, neuslyší-li podezřelé kroky. Zatím mu ale hlava seděla na krku pevně.
   "Hloupost", konečně vzepřel se svému strachu Sumec. "Je to pohádka pro dospělé. Nic víc."
   "Možná...", nepřidal mu na klidu Vranka. Sumci tak nezbylo než hádat, myslel-li to opravdově, nebo zda si z něj jen pobaveně utahoval.
   Jenže pak zaslechl šustění trávy takové, jakoby se jí kdosi prodíral. Nebyl to závan větru, ostatně stromy ustrnuly a řeka nevydala jediného šplouchnutí o břeh.
   "Vranko", šeptl.
   Zjevně neslyšel. V odpověď dostalo se mu pouze táhle unaveného zívnutí ospalého. Hlasitěji se ovšem k němu promluvit nepřiměl. Veškerá odvaha už tak svírající žaludek mu rázem spadla do kalhot. Alespoň že ví, že ony kroky nejsou Vranky. Bohužel.
   Šustění sílilo a brzy bylo zřejmé, že nabralo Sumcův směr. Ten krčil se na břehu jako osamělá antilopa v buši. Rozklepaný šmátral kolem sebe, ale co hledat k obraně ve tmě tak, aby se neprozradil, když veškerý vercajk je zabalený v igelitce? Jak by se mu teď hodila alespoň skleněná láhev. Slib nepít teď stal se mu prokletím chvil příštích. A pak se do šumu vmísil uslintaný dech otevřené tlamy. Takže zvíře! Úlevu od břitev vystřídala představa hladově vyceněných tesáků. Občasné útoky lišek na slepice ve vsi nebyly rozhodně ojedinělé. Jenže tohle zvíře má do plachosti daleko. Copak jej necítí? Tedy ne že by se nemyl každý den. Co když má vzteklinu a kousne jej! Nebo co když je to zdivočelý pes? Ve tmě se nedalo rozeznat vůbec nic.
   Co teď? Má ztropit hluk, nebo dál nehybně sedět? A pak to chrochtlo. Na víc nečekal.
   "Prasééé", zařval Sumec do tmy a dlouhým skokem se vrhl do bezpečí řeky. O tom, zda štětináče zastaví břeh nebyl čas přemýšlet. S druhou vlnou šplouchu jeho dopadu do vody se hladina rozstříkla i o místo vedle. To Vranka učinil to stejné. S divočáky neměl z nich dobré zkušenosti nikdo.
   Že by se tudy zvěř chodila napít vody? Nebo že by to byl štěk???
   "Slime, no tak, kam jsi mi zmizel", ozýval se hlas nikoliv nepodobný Duhákovi.
   To už ale tmu pročesával svit baterky. Když došel až k řece, přeskakoval po nahozených prutech zjevně s rozpaky toho, kdo nechápe. Stín na břehu pobíhající se záhy ukázal býti psem. Ono světlo svými gesty promlouvalo jasně: kde jsou? Více méně náhodou sklouzlo i na řeku, kde ti dva nyní vyrůstali z vody, jako kůly pro přivazování pramic. Ještě že tma skryla překvapení obou. Tak z divočáka vyklubal se pes! A kdyby jen to. Stáli ve vodě jako dva půlnoční hastrmani. Vranka nevěděl, má-li se Sumcovi vysmát za úprk do řeky, anebo mu spílat, že tam skončil též. Neschopni jediného slova, překvapení událostmi, které je smetly sebou. A pak už jen záblesk oslnění a neskonalý nevěřícný údiv.
   "Jdu vás povzbudit a postarat se, abyste nezůstali žízniví a vy se namísto toho koupete. Ale proč jste se předtím nesvlékli?" žasl neznámý, nechápaje stav věcí.
   Pepa Duhák a jeho Slim. Takový divočák to tedy je! Uštěkaný ale zároveň i mazel. Jenže ve tmě jeho dech zdál se být mnohem hrozivější.
   Vranka nevěděl, má-li se smát Sumcovi a tím vlastně i sobě, nebo se obořit na Pepu, že takhle se po nocích za přáteli nechodí. Rozhodně ne se vkrádat k lovcům beze světla a se psem bez vodítka. To by příště snadno některý z nich mohl schytat ránu do tmy klackem v obavě z domnělého ohrožení.
   "Šli jsme za hvězdami, troubo...", ulevil si nakonec poznámkou tichou Sumec. Přece nebude Pepovi vykládat o svém strachu. V každém případě měli s lovem konec. Inu strach, ten někdy mívá přespříliš velké oči.
   Jak se záhy ukázalo, Duhák se přišel přesvědčit o Sumcově střízlivosti; totiž zda pod rouškou noci tajně neupíjí z lahváčů. O slibu později ale již nepadlo jediného slova. Jakoby Sumcova koupel byla vykoupením ze všech podezření. Jenže basa piv, která i nadále zůstávala motivací za měsíc bez alkoholu byla až příliš chutným požitkem, než aby jí Jesen Jardovi daroval jen tak beze všeho. Vždyť o nějakém tom zrušení slibu nikdy nepadlo jediného slova a po své nedobrovolné koupeli mohl mít právě Sumec nanejvýš oprávněný dojem, že si výhru zaslouží. Jenže kdo ví, zda tou největší z výher pro něj nakonec nebude vítězství vůle...