Moje chemická duše 1

Chtěl bych se postavit někde na kraj útesu a do uší si pustit Nine Inch Nails. Dívat se dlouho do moře...a pak skočit a už nikdy neotevřít oči. Těch slastnejch pár sekund letu... A pak už jenom nicota, sladká lehkost nebytí... Kéž bych na to měl odvahu. Proč vlastně vůbec existuju, jakej má sakra můj život smysl? Tuhle otázku si pokládám už od svejch jedenácti let, kdy jsem dost tvrdě zjistil fakt, že život je kurva. S odstupem let už pro mě není tak nadlidsky těžký o tom všem mluvit, ale někdy se mi fakt nedostává slov.

Bylo to v roce devatenáct set devadesát šest a mně bylo jedenáct. Byl jsem obyčejnej rozmazlenej jedináček, co má tři prdele prachů a žil jsem ve čtvrti La Défense v Paříži. Byl jsem frajírek, co mu kluci záviděj a holky ho žerou. Měl jsem, na co jsem si vzpomněl. Moji milí rodiče totiž vydělávali celkem balík a já jsem měl už vlastně taky svůj příjem coby dětskej model v reklamách, kromě toho jsem jezdil závodně voltiž.

Moje máma Claire Auroux pracovala jako učitelka klasickýho baletu a nevlastní otec Tobias Leroy jako neurochirurg v nemocnici. Bydleli jsme v mrakodrapu v sedmnáctým patře na Avenue Léonard de Vinci. Ve škole mi všechno šlo a neměl jsem žádný zvláštní problémy. I s rodiči jsem vycházel docela dobře, až na nějaký ty neshody s nevlastním otcem, ale bylo to všechno jakž takž v mezích...

Až do jednoho únorovýho dne. Pamatuju si na ten den úplně přesně. Máma byla v práci a my jsme s Tobiasem čuměli v obýváku na filmy. On u toho notně popíjel, ale to by nebylo nic divnýho - on a alkohol byli dobrý kamarádi. Najednou dal do přehrávače jinou kazetu. Bylo to nějaký porno. Nechtěl jsem se s ním na to dívat. Vstal jsem a řek jsem mu, že jdu spát. On mě ale odmítal kamkoli pustit. Chytil mě a začal mě ochmatávat mezi nohama. Nechápal jsem, co to má sakra bejt!                                                                                             

"Co děláš?!" Vyjel jsem na něho.  

Vůbec jsem nechápal, co se to děje. Tobias si mých protestů absolutně nevšímal a snažil se mi servat kalhoty. Pokoušel jsem se ho odstrčit, ale moje fyzická síla na něj ještě v tý době ani náhodou nestačila. Ani nevím, jak dlouho jsme se tam takhle přetahovali. Z jeho alkoholovýho dechu se mi dělalo šoufl, myslel jsem, ze se asi pozvracím. No, nakonec teda dosáhl svýho a normálně mě znásilnil. Vím, že to zní, jak z nějakýho ujetýho filmu. Jenže je to bohužel jenom krutá realita. Nebudu to detailněji rozebírat. Ještě teď po tý době mi dělá problémy  o tom psát.   

Když teda konečně bylo po všem, začal na mně řvát, že pokud někomu jenom něco ceknu, tak že mě zabije. Věřil jsem tomu. Po tomhle zážitku s ním bych už věřil úplně všemu... Pak se odebral do ložnice. Já jsem zůstal v šoku na gauči, celej zbitej a špinavej - fyzicky i psychicky. Nebyl jsem schopnej se ani pohnout. Za chvíli se mi udělalo tak zle, že jsem se pozvracel, nestihl jsem ani dojít na záchod, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno... Ležel jsem v poloze embrya a klepal se po celým těle, nešlo to zastavit. Až do rána jsem nezamhouřil oko. Nedokázal jsem si představit, jak mi bude ráno, až toho zmrda potkám u snídaně. Hnusilo se mi už jenom to pomyšlení, že ho kdy vůbec ještě uvidím. Celou dobu jsem přemejšlel proč - PROČ mi to udělal?! Bylo mi zle z něho i ze sebe samýho. Asi ve tři ráno jsem s námahou vstal a šel se důkladně osprchovat, přitom mě celou dobu jímal děs, abych ho nepotkal někde v setmělým bytě. Myšlenka, že teď s ním budu muset přežívat v jedný domácnosti, byla víc než nesnesitelná. Napadlo mě, že bych mohl utýct z domu, ale naštěstí moje jedenáctiletý mozkový buňky uznaly, že by to byla ta největší kravina - sám bych na ulici nepřežil.    

Nevěděl, jsem, co teď budu dělat. Nechtěl jsem v tom bytě bejt už ani minutu. Naházel jsem na sebe hadry a vyrazil směr škola. Byl jsem tam už od šesti hodin. Ospalá, zničená troska. Strašně se mi chtělo brečet, ale nebyl jsem schopnej spustit ani slzu. S nikým jsem ten den nepromluvil ani slovo. Nešlo to. Byl jsem úplně zaraženej. Všichni se mě ptali, co se mnou je, ale nedokázal jsem jakkoli reagovat. Nikdo to nechápal, protože jsem vždycky bejval veselý, až divoký dítě.      

Po škole jsem se skoro až do noci flákal po Paříži a přemejšlel jsem. Přemejšlel jsem o tom, že bych se nejradši zabil... Kolem desátý hodiny už mi ale začala bejt pořádná kosa, takže jsem to nakonec vzdal a jel jsem domů. Když jsem přijel, dostal jsem hned v předsíni hustej kartáč. Vrhli se na mě i s Tobiasem a začali mě zasypávat výčitkama, že se o mě báli a tak dále a tak dále... Ale já jsem ty jejich kecy ani nevnímal. Stačil mi jedinej pohled na toho zmrda a žaludek se mi zase začal převracet. Nabral jsem rychle směr záchod a vykosil se z podoby. Je zajímavý, jak může odpor vyvolávat až takový fyzický reakce. U mě to tak bejvá často.

Máma si teda vydedukovala, že jsem nemocnej a druhej den jsem měl jít k doktorce. V noci jsem zase nespal a když už se mi přecejen podařilo na pár minut zalomit, okamžitě mě vzbudily šílený noční můry. Zdálo se mi třeba, že mě pohřbili zaživa a nemoh jsem se dostat ze zakopaný rakve ven. Volal jsem o pomoc, úplně jsem řval, ale nikdo mě neslyšel. Sny podobnýho typu se mi pak od tý doby zdávaly celkem často…

Ráno jsem teda šel s mámou k tý doktorce. Obě se mě furt vyptávaly na různý věci, ale já jsem ze sebe pořád nedokázal dostat jediný slovo. Bylo to strašný. Doktorka prej, ať zůstanu tejden doma. Můj psychickej stav se tím ale ještě víc zhoršil. Byl jsem jako by vyhořelej, nic mě nebavilo. Nejhorší to bylo, když jsme byli s Tobiasem sami doma. To bylo peklo. Nejdřív jsem se před ním zamykal. Pak jsem se jednou zase chtěl zamknout, ale ve dveřích nebyl klíč... Ta svině mi ho sebrala. Neměl jsem ani sílu po něm chtít, ať mi ho vrátí, stejně by to byl marnej boj... Celej ten prokletej tejden jsem nepromluvil ani slovo, jenom jsem si čmáral šílený obrázky a poslouchal Sepulturu, nad čímž se máma furt pozastavovala: "Jak může jedenáctiletý dítě poslouchat něco takovýho...!"  

Nějak to nepobírala, ale mě to aspoň trochu uklidňovalo. Pak začala bejt poněkud nesvá i z tý mý ztráty řeči. Pořád dokola se mě vyptávala, co se mi stalo. 

"Chrisi, jsem přece tvoje máma, mně můžeš říct všechno..." Opakovala mi v jednom kuse. Ale já jsem věděl, že nemůžu a nesmím. Stejně by mi to v životě neuvěřila.