Moje chemická duše 2

Ve škole se na moji absenci jakýkoli komunikace s okolím už divně koukali. Začal jsem už kvůli tomu dostávat i špatný známky, protože při zkoušení u tabule pro mě bylo nemožný vypustit slovo. Za druhý se mi začal i z písemek zhoršovat prospěch, protože jsem se zaboha nedokázal soustředit na učení. Chodil jsem se učit ven do parku, nebo na jízdárnu, protože doma to už bylo úplně nemyslitelný. Snažil jsem se doma bejt co nejmíň.    

Nějakejch čtrnáct dní potom, co už jsem zase chodil do školy, to Tobias udělal znovu. Zase když jsme byli sami doma. Navíc mě začal i mlátit víc, než dřív. Nenáviděl jsem ho celým svým srdcem. Začal jsem ale stejně tak nenávidět i sebe a celej svět. Nedokázal jsem absolutně pochopit, jak může bejt život tak nesnesitelně krutej...

Poslali mě ke školnímu psychiatrovi. Bylo to po jenom takovým mým extempore, který už pro ně bylo asi poslední kapkou. To, že jsem byl čím dál tím agresivnější vůči ostatním, nad tím všichni zatím tak nějak přivírali oči, i když jsem skoro denně nosil poznámky, že jsem se rval. Pořád jsem ještě moc nemluvil, a když už jsem promluvil, tak to stálo za to. Posílal jsem v jednom kuse do prdele všechny, ředitelem konče. S učitelkama jsem si nebral nejmenší servítky. Máma nad tím kroutila hlavou, ale všechno to přičítala obyčejný pubertě...

Pak jsem začal bodat lidi kružítkem do rozličnejch částí těla a to už si teda pozvali rodiče do školy. Celý to vedlo k asi dvouhodinový výchovný přednášce na téma "už se uklidni".

Zvláště od Tobiase to velmi sedělo. Nemínil jsem se uklidňovat, a to ani náhodou. Vrcholem všeho byla tato příhoda: měli jsme zrovna přírodopis a probírali geologii. Měli jsme si donést různý kameny, že pak budem poznávat, co jsou zač. Pak byla přestávka. Zadíval jsem se na svoji sbírku a bez nejmenšího zaváhání jsem popad ten největší šutr, co jsem měl a mrštil s ním proti oknu. Ozvala se tříštivá rána a okno se rozletělo na střepy. Nastalo úplný ticho a všichni se zadívali mým směrem v očekávání toho, co bude. Myslím, že už v tý době ze mě měli tak trochu strach.

Pomalu jsem vstal a došel k místu, kde se na zemi válely střepy. A než stačil kdokli cokoli udělat, vzal jsem jeden z nich a řízl se s ním hluboko do ruky. Rána se rychle začala zaplňovat tmavě červenou krví. Srdce mi bušilo vzrušením, divže mi nevyskočilo z hrudního koše. Všichni byli chvíli úplně ticho.

Zaslechl jsem jenom takový “Panebože...!”

Krev začala kapat na zem. Musel jsem se nutně říznout znovu, ale to už tam byla učitelka, kterou někdo duchapřítomně zavolal. Hned mě odvedla pryč. 

"Proboha, Christophe co blázníš...?" Vypadala vyděšeně, ale mně bylo konečně aspoň trochu dobře. Zavedla mě do kabinetu. Podívala se na moji krvácející ruku. "Vždyť je to skoro na šití...," povzdechla si.

Nakonec mi to ale jenom vydesinfikovala a ovázala obvazem. Byl jsem až dojatej z toho, jak se o mě starala... Pak ale bohužel opět zavolala mejm rodičům a všechno jim vyslepičila. Máma z toho byla dost otřesená. Bylo mi jí líto. Z toho hňupa se mi akorát dělalo zle, jak se tam snažil hrát si na vzornýho taťku.

A tak se stalo, že jsem nastoupil ke školnímu psychiatrovi. Byla to taková celkem mladá buchta, která si se mnou vůbec nevěděla rady. Moc jsem jí toho teda o sobě neřek. Ale i z toho mála, co věděla, si nevyvodila vůbec nic, protože podle ní mohla za můj špatnej psychickej stav hlavně hudba, kterou jsem poslouchal, což byla teda hlavně Sepultura, Manson, Korn, Slipknot a tak dále... Uznávám, na jedenáct let trochu hard, ale ta holka byla teda úplně, ale úplně vedle. Ta hudba byla totiž jedna z mála věcí, který mi aspoň trochu pomáhaly...     

K hudbě se pak časem přidružily i další ingredience. Jednou jsem v Mennecy takhle babičce vykrad lékárničku a bylo mi hned veselejc… Hypnotika a analgetika jsem pak začal zobat jako lentilky. Jelikož jsem "syn" slavnýho neurochirurga Tobiase Leroye, nebyl problém občas zajít "za tátou" do nemocnice a jelikož jsem měl ty možnosti dostat se i tam, kam se běžnej smrtelník většinou nedostane, naskytlo se mi pár příležitostí čornout nejrůznější veselý prášečky a substance.   

Ještě si živě pamatuju, jak jsem úplně sjetej po klepkách fotil nějaký hardy pro jeden časák… Vím, že se mi furt zavíraly oči a nemohl jsem se pomalu ani hejbat. Ostrý světlo z reflektorů mi při focení ve studiu vypalovalo sítnici.                        

Z blesku jsem už byl skoro slepej. Vrávoral jsem a přidržoval se umělý oprýskaný zdi a starožitný židle, která tam byla coby uměleckej artefakt. Všude jsem viděl jenom fosforově rudou barvu, nic víc…

Fotograf si mě nemohl vynachválit: “Konečně se tváříme jako profík!” Pokřikoval nadšeně.

Ale já jsem byl mrtvej. Mrtvá dětská duše v mrtvým dětským těle. Ještě že jsem tenkrát o svý budoucnosti vůbec nic netušil…                          

Za chvíli jsem si na těch podělanejch prášcích vytvořil solidní závislost, stejně jako na cigárech. Kouřil jsem jednu Gauloisku za druhou.

Ve čtnácti jsem si taky na školním vejletě poprvý zakouřil travku. Byla to docela prdel. Zkouřil jsem se s o rok starší kámoškou u ní v chatce, jenom my dva. Nemohli jsme se přestat smát. Skončilo to mým prvním líbáním a skoro taky mým prvním sexem, ale neklaplo to.

S nikým se mi vlastně moc sexovat nechtělo, protože bohužel pokaždý, když už mělo k něčemu dojít, okamžitě jsem si vzpomněl na Tobiase a měl jsem rázem po náladě… Ten zmrd už si na mě pomalu přestával dovolovat. Bohužel pro něj jsem se totiž začínal dostávat do docela dobrý fyzický kondice. Ubránit se pro mě bylo čím dál tím jednodušší, i když Tobias vážil skoro sto kilo. Míval jsem sto chutí ho porazit na zem a zkopat ho tak, až by z něho stříkaly litry krve, ale to jsem se neodvážil. Bál jsem se, že by mě mohl třeba i zabít, ale v koutku duše jsem věděl, že by to přecejenom nikdy neudělal… A to z jednoho jedinýho důvodu: choval totiž zvláštní náklonnost k mojí mámě a tý by jeblo, kdybych byl mrtvej. Určitě už jí stačilo to, že umřel můj otec.