Vánoční příběh

Procházím tichým městem a do duše mi padá sníh. Jako by se snažil zavát ten zmatek, co v sobě nosím. A jako by se snažil zchladit žár mých myšlenek. Víří hlavou jako hejna včel a bodají do hlavy žihadly. Ať už je po všem, pomyslím si. Tedy po Vánocích, samozřejmě. Ne, že bych je neměla ráda, ale to, co jim každoročně předchází, můj dojem poněkud kazí. A místo toho, abych přijela domů ve sváteční náladě, nevím si rady sama se sebou, bloumám městem ponořená do vlastní hlavy a snažím se z toho marastu vyplavat.

Nakopnu kamínek, který mi leží v cestě a říkám si, jestli bych toho konečně neměla nechat. Dát sbohem všem \"proč\" a \"jak\" a \"ach jo\" a sebrat se. Sbalit si všechny věci a odjet. Ajet třeba domů a třeba uklízet a třeba i vařit. No a? Aspoň pak na Štědrý večer bude všechno zase tak, jak má být. Jako vždycky bývalo a snad i bude. Teplo, klid a vůně domova. Žádná šedá ulice, zmatek v hlavě a smutek.

Shýbnu se pro červenou rukavici, která leží přede mnou na chodníku a pověsím ji na ceduli na zastávce. Ať je jí taky tepleji a veseleji.