Jsou to zatím jenom dvě kapitoly :D

Terry Stanley a změna tátova názoru

Znáte definici pojmu „zděšení“? Vsadím se, že už jste ten pocit někdy zažili, protože je v tomto světe zcela nemožné, aby se vám alespoň jednou denně nestalo něco, co by ve vás zděšení vyvolalo.

Ono je to poměrně těžké se všem těm nástrahám kolem nás vyhnout, protože jsou často dosti zákeřné. Tak například budík – obyčejný, nevinně vypadající budík. Říkáte si, co je to za hloupost, že? Kdo by se mohl zděsit při pohledu na budík? Já bych řekla, že úplně každý. Každý, kdo se v pondělí probudí v deset hodin dopoledne, když má pracovní dobu od osmi. Anebo peněženka. Úplně obyčejná věc. Ale jen si představte, že stojíte u pokladny v supermarketu, kde jste právě provedli velký páteční nákup, za vámi je dlouhá fronta nedočkavých zákazníků, před vámi prodavačka s nastavenou dlaní. Úplně klidní otevřete peněženku. A najednou se vám naskytne ten hrůzostrašný pohled – kromě jedné dvoudolarovky zeje celá vaše peněženka prázdnotou. Když vám pak dojde, že jste všechny peníze, které v ní byly, dali ráno sestře, a kreditní kartu nechali po nákupech přes internet na stole u počítače, je už poměrně pozdě. Nevyděsilo by vás to?

Když se nad tím tak zamýšlím, je vlastně úplně jedno, jestli jste sralbotka, anebo hrdina. Podle slovníku je „zděšení“: Silný pocit šoku nebo strachu, nebo něčeho, co ve vás strach či šok vyvolalo. A jelikož jsme všichni jenom lidi, zdaleka nedokonalí tvorové, myslím si, že nikdo z nás není proti šoku ani strachu úplně odolný. Vlastně bych to řekla tak, že nikdo nejsme proti nim odolní. Každý se bez rozdílu bojíme a lekáme. Muži i ženy, děti i dospělí. Jde spíš o to, kdo jak ovládá umění skrývat své vnitřní pocity před okolím.

Někdo je na tom lépe a za každých okolností dokáže zachovat kamenný výraz ve tváři. Když ho něco vyděsí, jen trochu se zachvěje, ale bez soustředěného pozorování všech jeho pohybů byste na něm nic nepoznali. Co se děje uvnitř jeho těla, je však věc druhá. Vsadím se, že i ti nejstatečnější ze statečných vědí, jaký je to pocit, když vám srdce buší jako zběsilé.

Někdo je na tom naopak hůře. Přiznávám otevřeně, že spadám to této skupinky. Když by mě něco pořádně vyděsilo, poznal by to i slepec, věřte mi. I když by neviděl moje vytřeštěné oči a mávající ruce, můj hlasitý řev, který obvykle slyší lidé i ze sousedního města, by mluvil za vše.

Ale víte, připadá mi nesmyslné se za tohle stydět. To, že prožíváme nějaké emoce je přirozené, nač si tedy hrát na důstojné mramorové sochy? Na strnulý výraz budeme mít dost času v bedně, nemyslíte? Neberte to ale tak, že se teď jen snažím samu sebe ospravedlňovat za to, jak nepřiměřeně se tvářím a křičím pokaždé, když na mě někdo vybafne. Uznávám, že je obdivuhodné mít tu vlastnost zachovávat chladnou mysl i tvář, ale když to nezachází do extrémů, proč se bát dát najevo, co prožíváme uvnitř? Vsadím se, že i kdyby se nezlomný Chuck Norris jednou něčeho polekal (nepředpokládám, že by se to stalo), dostalo by se mu pochopení od mnoha lidí.

Existuje několik pohnutek, které v nás zděšení podněcují. Třeba ty ohavná malá zvířátka, myslím tím pavouky, hady, myši, žáby a další netvory z řad říše Animalia, kteří se jsou ve strašení lidí tak dokonalí, že se kvůli tomu ustanovili dokonce nové druhy fobií nesoucí jejich latinská jména, která ostatně vypadají stejně děsivě, zejména jsou-li na seznamu pojmů, které se musíte naučit do školy. (Tak například batrachofobie – fobie z žab). Když už jsme u té školy, dobře si vzpomínám, jak vyděšená jsem byla, když mě například znenadání vyvolal fyzikář k tabuli. Hrůza děs. Záhy totiž pochopil, že si se mnou příliš nepohovoří, a mě nezbylo nic jiného, než se navrátit na své místo a rozdýchávat další zděšení – pomyšlení na to, kolik času a nervů mě bude stát zase si svou reputaci opravit. Ale zděsit vás může také úplně něco jiného, například nějaká zpráva týkající se vám blízké osoby. I filmy jsou občas děsivé. Je toho hodně. Nemůžu samozřejmě pominout ani tu směšnou situaci, kdy se k vám po špičkách připlíží váš bratranec Matthew Colishane a ze zadu vás polechtá na žebrech. Zatímco já chytám pokaždé samým úděsem dech, on se může na místě počůrat smíchy.

Myslím, že nastal čas říct, proč tu o zděšení vůbec mluvím. Ano, je to tak. Právě jsem se něčeho strašlivě lekla. To nebylo těžké uhádnout. Ale kdybyste jen věděli čeho! Nemůžu to ani vyslovit, nemůžu na to ani zpětně pomyslet. Asi to neřeknu. Dobře, nebudu si hrát na to, že v sobě dokážu něco udržet, aniž bych to nepověděla alespoň jedné osobě. Ale tohle byla taková hrůza, že teď vážně nejsem schopná najít jediné slova, kterým bych danou situaci mohla nějak rozumně okomentovat.

Když jsem je dole viděla, jediné, na co jsem se zmohla, bylo nadskočit, zařvat, vyběhnout po schodech do svého pokoje a zabouchnout za sebou dveře. Teď o ně stojím opřená a snažím se nespáchat sebevraždu.

Chucku Norrisi, tohle bys neustál ani ty, věř mi. Ufff. Tak jo, teď se vzchopím a uklidním se.

VIDĚLA JSEM TÁTU, JAK SE OBJÍMÁ S TERRYM STANLEYM!!!

Ne, nebylo to jen obyčejné chlapské objetí, to vážně nebylo. Nejsem slepá a ve dvaceti si nebudu hrát na nezkušenou, cudnou bledulku. Netvrdím ani, že jsem nikdy předtím neviděla, jak se dva mužský na ulici zamilovaně objímají. Překvapivě jsem je neodsuzovala. Ale tohle?! Jde přece o mého tátu, kruci! To je přece zvrhlý, zvrácený… nenormální! Je to strašný. Najednou je všechno jinak. Jako když zjistíte, že to, co jste právě jedli nebyla čokoláda, ale… Chápete? Když pominu to, že je mu padesát… Ne, to se pominout nedá. Je mu padesát! Krucipísek, co se to s ním stalo?!

Těžce se mi dýchá, hlava mi drnčí. Civím na zeď před sebou a říkám si, jestli jsem nenormální já nebo oni. Buď jsem měla příšernou halucinaci, anebo jim dvěma přeskočilo.

Za dveřmi, o které se stále opírám, protože bez opory bych už sebou dávno flákla o zem, jsou na schodech slyšet něčí kroky. Zděsila jsem se při pomyšlení, že by to mohl být můj táta. Ale kdo jiný, že? Terry? Ten by se, doufám, neodvážil. K němu mně žádné rodinné pouto zatím (Zatím? Je možné si vůbec připustit, že bych měla dva otce? Dobrý Bože, to je úchylný.) neváže, takže bych se nezdráhala vzít tu keramickou vázu po babičce Mildred a hezky přes temeno mu s ní narovnat jeho šišatou šedivou hlavu.

Jsem klidný a vyrovnaný člověk, nezlobím se často, nejsem žádná hysterka, ale tohle je moc. Mozek se mi vaří vztekem. Bouchla jsem pěstí do dveří a doufala, že se táta před mým pokojem jen zastaví, obrátí se a půjde pryč. Nechci ho vidět, nechci ho slyšet. Ne teď.

Prosba bohužel nebyla vyslyšena. Nestihla jsem se ani vydechnout a táta už zlehounka klepal na mé dveře.

„Betty?“ mírně zavolal z chodby.

Všechny chlupy na rukou se mi rázem zježily. Nejspíš začínám mít první příznaky vztekliny. Každým okamžikem se mi začne pěnit od pusy.

Nejenže to poslední, co bych teď chtěla, je mluvit s ním o té trapné věci, která se přihodila a z které teď budu mít dozajista do konce života trauma, ale on mi ještě řekl Betty! Betty! Výslovně jsem mu zakázala říkat mi Betty. Je to jako ta ošklivka z televize. Nesnáším to.

Samým rozzuřením jsem začala poskakovat na špičkách, abych to ze sebe nějakým způsobem dostala. Nejde to. Jsem v koncích sama se sebou. Zapřísáhla jsem se, že se nikdy nebudu chovat jako hysterka, ale tímhle neustávajícím hněvem už vážně zacházím za hranice. Jenže prostě nemůžu přestat. Nejde to jen tak vypnout. Mám najednou takový vztek, že nebýt tak sentimentální vůči věcem, které jsou součástí mého pokojíku, začala bych řvát a házet se vším, co by mi přišlo pod ruku. O to víc, když to teď táta s tou Betty tak vylepšil.

„Bess, zlatíčko.“ ozvalo se znova láskyplně zpoza dveří.

„Tati, běž pryč.“ zavolala jsem. Napůl rozzuřeně, napůl prosebně.

Znovu se mi v hlavě přehrávalo všechno, co jsem dole viděla. Jako by mě můj mozek chtěl dokola a dokola trápit. Stále od začátku mi to pouštěl před zavřené oči. To, jak stáli proti sobě a jednou rukou se objímali. To, jak se se sklenkou šampaňského, slamákem na hlavě a havajským věncem kolem krku ladně pohupovali do rytmu saxofonových melodií znějících z gramofonu. To, jak se hlavou opírali jeden o druhého a v očích měli to, čemu by se u dvou chlápků jejich věku, podivoval snad úplně každý – lásku! Opravdickou! O to víc to bylo všechno zvrhlejší. Nebyl to jen hloupý chlapský úlet nebo následek opilství, naopak, bylo to vážné. Oni to myslí úplně vážně! Do hajz… Krucipísek!

„Dceruško, pusť mě dovnitř. Měl bych ti asi něco říct.“ zaprosil.

Dnes vybírá opravdu ta nejnevhodnější oslovení. „Dceruško“ mi neřekl od mých pěti let a opakuje to právě teď a tady. V téhle situaci. To je směšné! Nechci být hnusná, ale jinak než jako za „postavené na hlavu“ se to považovat nedá!

„Ty mi chceš něco říct?!“ zařvala jsem. „Viděla jsem dost a pochopila všechno! Není už co říct.“

„Nevěděl jsem, že přijdeš tak brzy. Říkala jsi, že přijdeš až po devátý večer a není ani půl osmý.“

„A to má být omluva?!“ rozzuřila jsem se ještě víc. Opřela jsem se do kliky a prudce otevřela dveře, abych si na něj svůj vztek mohla pořádně vylít. Jenže potom, co jsem ho spatřila ve stejné béžové košili, TŘEMI ROZEPATÝMI KNOFLÍKY!, stejným růžovým věncem a se zachmuřelým výrazem ve tváři, znovu jsem si uvědomila, jak příšerné to všechno je, a shledala jsem nemožné dívat se mu do očí. Znova jsem chytla okraj dveří a stejně prudce je zase zabouchla.

„Bess, prosím. Přece teď nemůžu jít jen tak pryč. Musím ti k tomu něco říct.“ řekl po chvíli, když se vzpamatoval z mé náhlé změny rozhodnutí.

„Ne, teď ne. Nemám na to s tebou mluvit, tati. Nejde to. Běž prosím pryč. Běž pryč.“ řekla jsem tlumenějším hlasem.

Za dveřmi se rozhostilo ticho. Ozvalo se jen dlouhé povzdechnutí a potom křupání schodů, když táta scházel zpátky dolů.

Najednou mě začínají protivně pálit oči. Nějak mě můj vztek začíná opouštět. Srdce, které před pár chvílemi bilo vztekem ostošest, začíná nepříjemně bolet. Stále opřená o dveře jsem klesla na kolena k zemi. Hlava mi spadla do dlaní.

Ač jsem s tím vůbec nepočítala, je mi teď táty trochu líto. Byla jsem na něj příliš ostrá. Ale musí pochopit, že prostě nejde, abych po tom všem, co jsem viděla (a nemyslete si, že to vypadalo nevinně), sešla za ním a za Terrym dolů, sedla si do křesla a u mísy křupek si s nimi o tom problému pokecala. Vydržím hodně, ale být s nimi v tuhle chvíli v obýváku a dívat se, jak sedí vedle sebe… To bych neustála.

Bože, je to tak šílený pocit! V několika pár minutách se můj svět obrátil úplně naruby! Hrůůůůza!

Vstala jsem a plácla sebou o postel. Nejdřív jsem zamýšlela tak zůstat a jako inteligentní, vyrovnaná osoba si o všem v klidu popřemýšlet. Jenže záhy jsem zjistila, že to sama nezvládnu. Musím si o tom s někým promluvit, prostě musím.

Připlazila jsem se k nočnímu stolku a vzala si ze stojánku svůj mobil. Napadla mě jediná osoba, která by mi dokázala pomoct. V kontaktech jsem spěšně hledala její jméno. Ca…Car…Carol…Caroline Warrenová, to je ono.

Stiskla jsem tlačítko s telefonkem a modlila se, aby mi to vzala. Znám ji už dlouho a řekněme, že patří k těm několika málo lidem, kterým opravdu důvěřuju. A to je v případě, že se jí chystám svěřit něco tak delikátního jako náhlá změna sexuální orientace mého táty, naprosto nezbytné. I když… o té náhlosti by se dalo možná polemizovat.

„Bess?“ ozvalo se z mobilu.

„A-Ahoj, Ca-Carrie.“ vykoktala jsem. Mám totiž větší menší problém začínat konverzaci, když mi to ten na druhé straně drátu tak rychle vezme. Nestačím si ještě připravit, co dotyčnému vlastně řeknu, a proto, když pak spěchám, abych ze sebe něco rychle vypravila, vždycky mumlám a koktám.

„Ahoj, copak potřebuješ?“ zeptala se svým typicky starostlivým tónem. Trochu mě to povzbudilo. Vypadalo to, jako že nemá nic zvláštního na práci, což se mi nesmírně hodilo. Nejspíš si zase lakuje nehty. Ne, že by byla fintilka, spíš ráda experimentuje. Tak třeba na minulý Halloween měla na nehtech dýně, duchy i pavouky. Obdivuhodné, že?

„Já vlastně… no... Co děláš?“

„Nic zvláštního. Lakuju si nehty.“

Ha! Co jsem říkala? Třeba mám šestý smysl…

„Vážně?“ podivila jsem se. Tedy pokusila jsem se, aby to tak vyznělo.

„Jo, na netu jsem našla nějaký vzory a tak to teď zkouším. Nejspíš si vyberu dva a nalakuju si to zase ob jeden prst. Nebo si mám udělat každej jinej?“

Ach, jak jí závidím starosti tohohle typu. Kdyby jen věděla, s čím si lámu hlavu já.

„Já nevím…jak chceš.“ odpověděla jsem nezaujatě.

„Zníš nějak zkroušeně. Nestalo se ti něco?“

Konečně. Otázka, kterou jsem potřebovala.

„No… stalo se toho poměrně hodně. A je to dost strašný.“ odpověděla jsem sklesle. I když to nebude lehké se s tím někomu svěřovat, držet to v sobě by bylo o mnoho těžší. Není to tím, že jsem kecal, což nepopírám, spíš jde o to, že dusit v sobě něco takového by bylo jako zakazovat si jít na záchod. Tedy alespoň pro mě. Jsem spíš extrovertního rázu, než abych sama sebe mučila a své problémy držela v sobě.

„Jéžišmarja, co se stalo?“

„Já… Já bych se radši ani neviděla.“

„Bess, ty mi naháníš hrůzu.“ zasmála se. „Povídej.“

„Tohle nejde říct jen tak přes telefon. Je to fakt… víš… taková choulostivá záležitost.“

„Aha… něco s Harrym?“

Harry – můj snoubenec. To je ta poslední osoba, na kterou bych teď pomyslela. No jo, co Harry? Rázem mám další břichobol… Zajímalo by mě, jak to řeknu jemu. Nedokážu si ani představit, jak se na to bude tvářit. No... Nakonec proč mu to říkat, že? Asi mu to nepovím. Jo, to bude nejlepší.

„Ne, Harryho se to netýká. Ten je přeci v Dallasu.“

„No jo, no jo.“ uvědomila si. „Tak koho potom?“

„Táty.“

„Jéžiš, není doufám nemocnej, nebo tak něco?“

Váhala jsem nad odpovědí. Je to nemoc, postižení anebo ztráta zdravého rozumu čím táta trpí? „Drobátko.“ řekla jsem nakonec.

„A co se mu přihodilo?“

„To špatný se mu přihodilo už dávno. Potkal Terryho Stanleyho.“

„Co má, prosimtě, nějakej chlápek do činění s tátovou nemocí?“

„Víc než si myslíš.“ uchechtla jsem se.

„Hele, trochu se v tom začínám ztrácet.“ poznamenala Caroline zmateně. „Stejně mi to do telefonu asi neřekneš. Tak já sednu do auta a přijedu za tebou, chceš?“

Chvalte Boha, chvalte svatou Caroline!

„Dobrej nápad. To by mi moc pomohlo. Jseš zlatá.“

„Já vím.“ zasmála se. „Tak se uvidíme, zatím.“

„Počkej, počkej,“ zahulákala jsem ještě. „radši přijď zadním vchodem. Přes obývák nechoď, nevím, jestli už Terry odešel a nechtěla bych, abys utrpěla srdeční příhodu, kdyby tam ještě s tátou byli.“

„Jo, jo, jasně. Sice ti teď vůbec nerozumím, ale dobře. Přijdu zadem. Pa.“

Na to zavěsila. Hodila jsem mobil zpátky na noční stolek a znovu sebou plácla o polštář.
Ještě, že tu Caroline mám. Co bych si bez ní počala? Jsem si téměř jistá, že do rána bych to v sobě neudržela. Nejspíš bych vybuchla. Vážně, tohle je něco, s čím bych si bez pomoci neporadila. Já ne. Potřebuju své pocity s někým sdílet, převést jich trochu na někoho druhého, abych neměla ten příšerně sužující dojem, že jsem na to úplně sama. A teď mám jistotu, že nebudu. Carrie mi vždycky pomůže.

Nemusela jsem čekat kdovíjak dlouho a Caroline si už parkovala auto před naším domem. Zanedlouho potom se v džínách, oranžovém tričku, hnědou kabelkou a flaškou červeného vína v ruce objevila ve dveřích mého pokoje. Nejspíš si před tím myla vlasy, protože jsou místo obvyklé špinavé blond mokré a zhnědlé. I tak jí to ale sekne, ostatně jako vždycky. Není divu, že se můj šíleně střelený bratránek (na ty přívlastky, co mu dávám, neberte ohledy – ve skutečnosti ho mám docela ráda) zakoukal právě do ní. Ano, je to pravda. Moje nejlepší kamarádka Caroline Warrenová a můj drahý bratranec Matthew Colishane spolu chodí. Vlastně chodí a nechodí. Je to poměrně složitý vztah a, abych pravdu řekla, vůbec se v něm nevyznám. Ale pochybuju, že se v něm vyznají oni sami.

Seznámili se na střední a od té doby jsou oficiálně spolu. Oficiálně spolu mají i byt (taky tady v Abilene), auto a kočku. To zní skvěle, že jo? Jenže ono to bohužel není tak úžasné a jednoduché, jak se zdá.

Caroline je živá, veselá a temperamentní holka, čirá optimistka, kdežto Matt je mírnější, náladovější a někdy až extrémně pesimistický. Postrádá chuť do života, kterou Caroline doslova překypuje, a tím sám sebe odsuzuje k životu v jejím stínu. Neříkám, že je bez nálady vždycky, někdy mě dokáže rozesmát tak, že řvu a brečím smíchy dohromady, ale některé jeho postoje rozhodně neodpovídají osobě, která se z života raduje. Někdy, když je potkám v parku nebo supermarketu, jsou jejich rozpoložení v takovém kontrastu, že by se jim dalo říkat Slunce a Soumrak. Carrie se směje a její šťastný pohled hřeje jako letní sluníčko, zatímco Matt je zkroušený a nemluvný a jeho kverulantské řeči, kterými komentuje vše kolem sebe, působí stejně chmurně, jako chladný, šerý podzimní večer.

Já vím, říká se, že se protiklady přitahují, ale ono to není pravidlo. Pravda, někdy spolu vypadají jako dokonalý pár a ve spoustě lidí budí dojem, že byli stvořeni jeden pro druhého. Ale na druhou stranu bývají dny, kdy se nemůžou vystát. Caroline mu nadává za jeho věčné mrmlání a sarkastické vtipy, on na ní pak vybuchne s tím, ať ho nechá být takovým, jaký je, a navrch ještě přidá uštěpačnou poznámku, že se omlouvá, že nedokáže být tak naivně veselý jako ona. Tak na sebe dovedou štěkat celý týden, až to nakonec vyústí v to, že se Caroline sebere a odjede i s Maureen (to je ta kočka) v kabelce k rodičům. Warrenovi bydlí naštěstí v sousední ulici, takže netrvá dlouho, než se ti dva znovu potkají, omluví a navrátí k sobě.

Období klidu zbraní však nikdy netrvá víc než dva měsíce. Po té době jsou totiž už dostatečně usmíření a opět je začne něco na svém protějšku provokovat. Jeden z nich se pak jednoho krásného dne neudrží a všechny své nashromážděné výtky na toho druhého vyvalí. Ten samozřejmě ihned odpoví stejnou zásobou stížností a všechno jede nanovo. Sem tam padne facka (Caroline), sem tam někdo nakopne i nevinnou Maureen (Matthew). Občas se hádají tak děsivě, že mi připadá neuvěřitelné, že jsou už tak dlouho spolu.

Stejně překvapená jsem však i z toho, že ač spolu mají desetitisíce (upřímně bych řekla miliony) problémů, jeden bez druhého jsou jako kytky bez vláhy. Když se „rozejdou“, Matthew se do sebe uzavře ještě více a okolní svět už ho vůbec nezajímá, Caroline se z tváře vytratí její zářivý úsměv, a jako kdyby jí někdo uskřípnul jazyk, promění se v nemluvnou, zakřiknutou osůbku, postrádající veškerou životní sílu a odhodlání, pro které ji lze za normálních okolností neomylně na první pohled poznat. Ovšem to, že vlastně postrádají jeden druhého, by v té chvíli nikdy nepřiznali.

Zajímavé, že ano? Je to jeden z hlavních důvodů, proč se v nich vůbec nevyznám. Zdá se mi, že je jejich vztah jako jeden velký paradox. Mají až příliš odlišné hodnoty a postoje, pravidelně se hádají jako staří manželé, ale i přesto jsem po všech zkušenostech přesvědčená, že si svůj život v objetí jiné osoby nedokáží představit. Vážně mě udivují.

„Ty jsi přinesla i víno?“ zeptala jsem se s úsměvem, když Carrie vešla dovnitř.

„No samozřejmě.“ kývla hlavou a také se pousmála. „Teď už stačí jen objednat pizzu a můžeme si začít vylejvat srdce.“

Proti tomu jsem nemohla nic namítat. Za prvé jsem si pizzu neobjednala už dobrý rok, za druhé mám neuvěřitelný hlad, protože mi strach bránil v tom, abych se šla do kuchyně navečeřet, a za třetí budu na zopakování celého toho šíleného incidentu potřebovat hodně energie, takže něco na zub přijde vhod. Proto jsem okamžitě šáhla po telefonu a objednala pizzy hned dvě.

„Takže tu přespíš?“ zeptala jsem se potom. Jestli chce to víno vážně otevřít (což bude stejně nezbytné, protože mluvit o randění táty a Terryho nepůjde jen tak na sucho), nebylo by rozumné pak znova sedat za volant.

„Jestli ti to nebude vadit…“

„Ne, samozřejmě, že ne.“ řekla jsem okamžitě. „Nespala jsi tu už od sedmnácti, bude to super.“

Na to se Caroline znovu vesele usmála. Sedla si vedle mě na postel, kabelku si položila do klína a tichounce a láskyplně do ní zavolala:

„Maureen, vylez ven.“

Z kabelky pak pomalinku vykoukla bílá modrooká kočička. Když se z ní dostala ven, nejdříve si protáhla packy, pak se rozvážně rozhlédla kolem sebe. Bylo vidět, že se v neznámém prostředí necítí dvakrát sebevědomě. Proto se nakonec uvelebila na ruce své „mámy“ a začala spokojeně vrnět.

„Ty jsi vzala Maureen s sebou?“ zeptala jsem se udiveně.

„Jo, nechtěla jsem ji u rodičů nechávat samotnou. Táta je totiž na kočky alergickej a máma zase nedokáže pochopit, že kadit je pro kočky přirozená věc. Stejně jsem radši, když ji mám po ruce.“ řekla a pohladila kočičku přes ouška.

„Cože?“ vykulila jsem na ni oči. „Ty jsi už zase u rodičů?“

„Jo, zase.“ přikývla. „Ty si snad myslíš, že je možný bydlet s tím tvým debilním bratrancem v klidu na jednom místě?“

„Nikdy jsem to nezkoušela.“ zasmála jsem se. „Ale když se tak ptáš, asi to jednoduchý není.“

„Ne, není.“ řekla stručně a vypadala čím dál více rozzlobeně.

„Zase jste se pohádali?“

„Jo, jak jinak? Opět měl hloupý přísery.“

„Aha.“

„Nedá se to s ním vydržet. Chová se jako dědek v menopauze. Pořád mu něco vadí a pořád je s něčím nespokojenej.“

„Koukám, že se od minula vůbec nezměnil.“

„No právě. To je to nejhorší. Slibovat umí, ale chtít po něm, aby ty sliby i dodržel, by bylo nejspíš už příliš. Už by ale kruci mohl přestat.“

Tázavě jsem se na ni podívala. „To myslíš vážně? Já bych si bejt tebou začala zvykat.“

„Zvykat?!“ zhrozila se. „Podívej, Bess, na tohle si nejde zvyknout. Je strašný ho furt poslouchat. Nejradši bych si odřízla uši, když jsem s ním.“

„Doufám, že jste se aspoň zase nervali.“

„Ne, ani na tohle už nemám. I když bych ho nejradši zmlátila, stejně by to bylo prd platný, takže jsem si vzala jen kabelku s Maureen a bouchla dveřma.“

Tomu „zmlácení“ jsem se v duchu zasmála.

„Divím se, že ty vaše dveře ještě furt přežívají, když s nimi každý dva měsíce takhle třískáš.“

„Mám na výběr? Kdyby mě někdo nutil zůstat tam, musela bych se oběsit.“

„Až takhle?“

„Ne, beru zpět. Nasral by mě tak, že bych oběsila jeho.“

„Hm, to je zlý.“

„Pak bych s ním na tom provazu houpala a schválně se ho ptala, jestli by si nechtěl postěžovat ještě na něco,“ pronesla sarkasticky.

„Fuj. Vždyť by mu lezly oči z důlků, prosimtě.“ zasmála jsem se.

„No, a ty si myslíš, že mu normálně nelezou, když na mě s něčím huláká? Tak to jsi ho asi neviděla.“

Na chvíli jsem se zamyslela a představila si ho. Hned na to jsem vybuchla smíchy. „Tak to ti nezávidím.“

„Já sobě taky ne.“ řekla Carrie a na tváři se jí objevil pobavený úsměv. Ještě pořád ale byla na Matta hodně naštvaná. „Aspoň, že zas nenakopnul Maureen, protože to by už byla jeho smrt.“

Znovu jsem se zamyslela a představila si, jak se na něj Caroline rudá vzteky vrhá s baseballovou pálkou. Věru nevím, jestli by z toho chlapec vyšel zdráv.

„Ani si nedokážeš představit, co bych s ním udělala,“ znovu začala. „Ten by dostal takovou, že by se mu obě uši sklopily na jednu stranu.“

„Chudák Matthew.“

„Chudák?“ zavřískla Carrie. „On a chudák? Já jsem chudák, že s ním musím takhle trpět.“

„Dobře, dobře. Máš pravdu.“

„Nesnaž se ho zastávat. On je beztak jenom člen tvý rodiny. Já jsem tvoje nejlepší kamarádka.“ řekla a koutky se jí opět zkřivily do úsměvu.

„Pravda, je to jenom bratranec. Co na tom, že naši rodiče jsou sourozenci? Pche, vždyť je to jen drobná formalita.“

Caroline se dala do hlasitého smíchu. I já se musím smát.

Cítím, jak ze mě všechny starosti začínají opadávat. Pár chvil s kamarádkou a je mi o mnoho lépe. Z počátku jsem si myslela, že se mi zboří celý svět, ale když teď vidím, že si můžu normálně povídat a smát se, i když jsem dnes večer zjistila, že můj táta vůbec není tím, za koho jsem ho dlouhá léta považovala, už mi má situace nepřipadá tak hrůzostrašná.

V tlachání o všech příšerných vlastnostech mladých kluků v dnešní době (nebudu zastírat, že nejvíc tu padalo jméno Matthew) nás o pár minut později vyrušil domovní zvonek.

„Pizza, zdá se.“ Vstala jsem a doběhla pro donášku.

Vonělo to tak nádherně, že i když už bylo skoro deset a já právě držela dietu s přísným zákazem jíst cokoliv po páté hodině odpolední, vzala jsem si celou šunkovou pizzu, v mžiku ji do sebe  kousek po kousku naházela a Caroline z ní nezbylo ani kousek.

„Nevadí, stejně mi chutná víc tahle s olivama.“ mávla rukou, když jsem se jí za tu neomalenost chtěla omluvit.

„Já…víš, nějak mi po tom všem dneska strašlivě vyhládlo.“ utrousila jsem a myšlenky se mi opět stočily na tátu a Terryho.

„No jo!“ zvolala Carrie s plnou pusou vlažné pizzy. „Já jsem úplně zapomněla, žes mi něco chtěla říct. Tak povídej, co se stalo?“

„Když já nevím, jak začít.“ povzdychla jsem si. Přemýšlela jsem, ale žádný vhodný způsob mě nenapadal. Rozhodla jsem se tomu ještě na chvíli vyhnout: „Neměli bychom nejdřív otevřít to víno?“

Caroline přikývla na souhlas. Odhodily jsme stranou prázdné krabice od pizzy a přisunuly její láhev červeného. Obě jsme se shodly na tom, že skleničky pranic nepotřebujeme. Prostě jsme vyrvaly korek a napily se rovnou z flašky. Když jsme vínem spláchly všechnu pizzu, nastala ta správná chvíle se se vším svěřit. Carrie na mě upřela zraky a nastalo ticho.

„Takže…“ začala jsem. „Jde o mého tátu.“

„To už jsem se dozvěděla. Copak provedl?“

„On…. V určitým směru změnil názor.“

„Aha.“ řekla Caroline. „Doufám, že ti nechce zakázat, aby sis vzala Harryho.“

„Ne, to ne. To by se musel zbláznit.“ ušklíbla jsem se. „Dobře ví, že Harry je pro mě až moc dobrá partie. Je tak zazobanej, že by mi ho táta schvaloval, i kdyby to byl Angličan.“

„Prosimtě, tvůj táta nemá rád Angličany?“ podivila se Carrie.

„Jo.“

„A od kdy?“

„Od tý doby, co nás porazili na mistrovství světa ve fotbale.“

„Aha.“

„Ale zpět… S Harrym to nemá nic společnýho. Jde o tátu a pak o Terryho od vedle.“

„Počkej. Terry… To je ten váš soused, co se k vám chodí dívat na golf?“

„Jo, přesně ten.“

Nějak mi začíná docházet, proč sem vlastně chodil tak často, když má vlastní televizi doma. Zvláštní, nikdy předtím jsem se nad tím nepozastavila.

„Víš… bude to znít asi šíleně, ale… asi spolu něco mají.“ začala jsem opatrně.

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě Caroline.

„No, vypadá to, že se asi nějak hodně skamarádili.“

„Ale kamarádili se odvždycky přeci.“ pokrčila rameny.

„Já vím, já vím. Ale dneska jsem je viděla a… nevypadali, že by se JENOM kamarádili.“

Caroline zmlkla. Vrhla na mě zděšený pohled a po chvíli řekla: „Co se mi tím snažíš naznačit?“

Nejspíš už něco tuší. Božínku, a mě začíná opět bolet břicho.

„Říkala jsem ti, že nejspíš v něčem změnil názor.“

Carrie otřeseně vykulila oči. „Cože?!“ vypískla.

„Jo, je to příšerný.“ zavzlykla jsem a překryla si obličej dlaněmi.

„To myslíš vážně?!“

„Smrtelně. Viděla jsem je na vlastní oči.“

„Nebesa!“ spráskla rukama. „Myslíš ale to samý co já?“

„Přijde ti to šíleně úchylný?“

„Strašně moc.“

„Tak si to myslíš správně.“

„Fjúúúúú.“ Caroline zčervenala překvapením ještě víc a rychle si přikryla dlaní pusu, která se jí tak ohromným udivením najednou otevřela. „A co dělali, když jsi je viděla?“

Její otázka mě překvapila. Proč jí tolik zajímá právě tohle?

„Vážně to chceš vědět?“ podívala jsem se na ni se svraštělým čelem.

Caroline odvrátila pohled, na chvíli nad tím zauvažovala a pak se se znechuceným pohledem otřepala a řekla: „Ne, radši nechci. Vypadá to, že si vystačím se svojí bujnou fantazií.“

„Božínku!“ zvolala jsem ztrápeně a hlavu si vsedě u postele opřela o kolena. „Co mám teď dělat? Co si počnu?“

Cítím se tak trapně. Tak trapně, jak jsem se už dlouhá léta necítila. Naposledy mi takhle bylo v sedmé třídě. Tenkrát jsem si ve školní jídelně v době oběda odskočila na záchod, a když jsem si umývala ruce, jeden pitomec z pátého ročníku mi nenápadně vsunul kousek toaleťáku vzadu za opasek, takže, když jsem se vracela do té místností narvané dalšími lidmi ze školy, nevědomky jsem za sebou táhla i proužek nechutného šedivého toaleťáku, což muselo vypadat opravdu „báječně“, zejména když jsem právě vycházela z WC. Všichni, kolem kterých jsem procházela, se zajíkali smíchem. Nakonec to byla celá jídelna. Hrůůůza. Když jsem to pak zjistila, o vysvětlení jsem se ani nepokoušela. Až do odchodu na střední jsem se hold musela smířit s tím, že nosím přezdívku „Pokaděná Betty“. (Asi si všichni dokážete domyslet, jak mi ti sprosťáci říkali ve skutečnosti, ale já si myslím, že není třeba to sem vypisovat tak přesně…)

Tak takhle trapně mi je. Právě v tuhle chvíli.

Caroline se dlouho neozývá. Nejspíš nad tím přemýšlí. Možná její bujná fantazie právě pracuje.

„Prosím, řekni něco. Jsem rudá až na zadku.“

„Ale, Bess…,“ začala potom chlácholivě. „Ty se přeci nemusíš cejtit nějak zle. Když se nad tím zamyslíš, je to vcelku úplně normální.“

„Cože?“ prudce jsem zvedla hlavu. „Pak nejspíš nesdílíme stejnej názor na to, co je a není normální. Tohle je totiž to poslední, co by kdy mohlo bejt normální.“

„Ale no tak. Víš kolik je na světě homosexuálních lidí? A nikdy si je neodsuzovala.“

„To ne. Ani teď mi nevadí. Nevadí mi ostatní, ale můj táta? U něj mi to přijde jako zvrhlost.“

„Ale proč?“

„Protože je mu padesát.“

„A v padesáti se člověk nemůže zamilovat?“

„No… já nevím. Tedy normální člověk určitě, ale…“

„A tvůj táta není normální?“

„Není! Kdybys viděla, co dělali, tvrdila bys to samý co já, věř mi.“

„No… nesouložili snad, ne?“

Krev se mi vmžiku zas nahrnula do obličeje.

„Fuj, ještě toho trochu. Co tebe nenapadne…“

„Tak to nemohlo být nic hroznýho.“

„Tancovali ploužáka, to ti přijde normální?“

Caroline se nad tím na vteřinku pozastavila a bylo vidět, jak jí koutky skáčkou a jak se snaží zadržet, aby nevyprskla smíchy, pak ale znovu zvážněla a opět začala obhajovat svůj názor:

„Naprosto normální.“

Nechápavě jsem se plácla přes čelo.

„Ty jseš zamilovaná do Harryho a taky spolu občas někde tancujete, ne?“ přesvědčovala mě Carrie.

„To jo. Vždyť já neříkám, že mi ploužák přijde nenormální. Jen prostě… Dovedeš ty si je vůbec představit?“

„No jasně, že dovedu.“

„A tobě to vážně přijde jako všední věc?“

„Všední zrovna ne, ale nevidím důvod, proč je odsuzovat. Na tom, že spolu dva zamilovaný lidi tancovali, není nic špatnýho.“
Její postoj k celé té věci mě překvapil takovým způsobem, že teď nejsem schopna vydat ani slůvka. Člověk by čekal, že mě bude litovat, utěšovat, v nejhorším případě se mi vysmívat, ale to, že mi bude domlouvat, protože je odsuzuju, bych snad ani ve snu nečekala.

„No, teď ještě navrch přidej, že zvrhlý představy tu mám ze všech jenom já a…“

„Ale nemáš, nemáš, Bess. To jsem nechtěla říct.“ přerušila moje lamentování mírným hlasem.

„Jen se ti snažím naznačit to, že ačkoliv se to na první pohled celý může zdát, jako ta nejpříšernější věc, která tě mohla potkat, na druhou stranu jde jenom o to, že se tvůj táta po dvaceti letech znova zamiloval. Měla bys mu to přát.“

Vážně jsem ztracená. Dělá si ze mě srandu, nebo ne? Jestli jo, tak to kapánek přehnala s ironií, protože si teď opravdu nejsem jistá.

„Asi jsi mě špatně pochopila, mě nejde o to, že se táta zamiloval, mě jde o to, do koho se zamiloval, víš?“

„No tak se zabouchnul do chlapa, jéžišmarja. Kolem a kolem je to dneska celkem moderní.“

„Ale jemu už raší pleška, Caroline!“

„Ta je dneska taky celkem moderní.“

„Tak jo… vzdávám to.“ máchla jsem bezmocně rukama. Nejspíš se dneska všichni zbláznili.

Caroline se nicméně nenechala nijak odradit:

„Je to jeho volba a ty jsi jeho dcera, takže bys ho měla podporovat.“

„Já bych ho ráda podporovala. Klidně bych ho podporovala, i kdyby to byla nejtlustší ženská na světě, do který by se zamiloval. Hlavně, že by to byla ženská. Když jde ale o Terryho, nemůže po mě nikdo chtít, abych skákala radostí do nebe, protože ano, přijde mi to jako ta nejpříšernější věc, která mě kdy mohla potkat.“

„To je od tebe sobecký. Copak ti ho není vůbec líto?“

„Líto?“ podivila jsem se.

„Ano, líto. Víš, jak se teď chudák musí cejtit?“

To mě umlčelo. Takhle se na to dívat mě za celý večer nenapadlo.

„Nejspíš je mu mizerně a myslí si, jak moc tě zklamal.“

„Taky zklamal. Od dětství jsem v něm viděla tvrdýho mužskýho, na kterého jsem spoléhala, že mě bude opatrovat, jenže teď…“

„Ale to on je a vždycky bude, Bess.“

„Jak by mohl být? Jen se podívej, co se s ním stalo.“

„Vcelku nic. Rozhodně to nezměnilo jeho vnitřní stránku. Teda až na jednu věc. Jinak je to pořád stejnej Henry Carpenter.“

„Ne, není.“

„Má tě pořád stejně rád a ty bys měla mít pořád stejně ráda jeho.“ řekla Carrie s láskyplným úsměvem.

„Ale…“

Caroline mi nechtěla dát prostor k dalšímu namítání a tak mě opět přerušila a sama se chopila slova: „Podívej, tvůj táta tě hrozně moc miluje a jsem přesvědčená, že pro tebe bude chtít pořád jen to nejlepší. Neměla bys mu teď tu situaci komplikovat, naopak mu s tím musíš trochu pomoct. Je zřejmý, že to bude něco, na čem se svezou všichni okolo, jestli se to dozvědí. Musíš být na jeho straně, Bess.“ řekla a objala mě.

„Jak bych mohla být na jeho straně, když se mu teď nedokážu podívat ani do očí.“ povzdychla jsem si.

„Když to překonáš, uvidíš, že všechno bude jako dřív. Jen s tím rozdílem, že tvůj táta bude o něco šťastnější než předtím. Jen to hold budeš muset překonat.“

„Jak?“

„Nesmíš se furt proti nim stavět do opozice. Nech je být spolu a ber to tak, jak to je. Za chvíli se ti to bude zdát normální, uvidíš.“

„O tom silně pochybuju.“

„Vážně, věř mi. Jen to prostě zkus.“

Nejspíš má Carrie pravdu. To, že bych se stavěla proti nim, by mi nijak neprospělo. A tátovi ubližovat nechci. Třeba se mi podaří se s tím sžít a potom to bude o moc jednodušší. Je to asi nejlepší řešení.

Kývla jsem hlavou na souhlas a pustila jsem se jí.

„Dobře, dobře. Pokusím se o to.“

„Tvůj táta bude tvou podporu moc potřebovat a uvidíš, že ti za ni bude neskonale vděčnej.“

„Jestli se mi podaří to překousnout…“

„Určitě podaří. Vždyť ho máš ráda.“

 „To mám, ale stejně to bude těžký.“

„To nejspíš jo, ale když se budeš pečlivě vyvarovat toho, abys je zas někde načapala, myslím, že si zvykneš rychle.“

„Tak to pro jistotu vůbec nebudu scházet dolů. Jestli ještě jednou uvidím slamáky a havajský klobouky, raní mě mrtvice.“

Caroline se rozesmála. „Cože?“

„Nebudu už otvírat starý rány. Kdybych ti tu měla popsat, co všechno jsem tam dole viděla, náš plán by nejspíš neklapnul, protože bych se musela hanbou zastřelit.“

„Tak dobře. Radši změníme téma, nebo si ten náš plán ještě rozmyslíš.“

Pousmála jsem se, vzala do ruky už poloprázdnou flašku vína a pár velkými loky ji do sebe celou vyklopila.

„Teď už jsem na půl ožralá, takže se nemusí bát.“

Milá návštěva Virginie Stanleyové

Když jsme se včerejší noci dostatečně vykecaly, dostatečně si postěžovaly na náš stávající život a dostatečně zdrbly všechny známé okolo (ne nijak nepřátelsky, to jen tak pro zábavu), bylo už kolem dvou hodin ráno a to už nám oční víčka (zčásti i kvůli tomu vínu) ztěžkly tak, že jsme musely jít bez prodlení spát.

Dnešní ráno odjela Caroline ještě před snídaní. Dohodly jsme se tak kvůli tomu, že jsem si při ní chtěla s tátou vše důležité vyříkat, k čemuž mi dala Carrie i svoje požehnání. Bylo jí jasné, že v takové chvíli bych chtěla být s tátou o samotě a seznala, že je úplně zbytečné, aby nám při tom asistovala, takže se sama rozhodla odjet hned potom, co se ráno převlékne, a to také udělala.

Ještě před tím jsme si stačily slíbit, že když já půjdu a o všem si s tátou promluvím, ona sama pak zajde za Mattem a promluví si o všem s ním. Tak abychom za jednu válečnou poradu vyřešily hned dva problémy.

Nicméně si myslím, že ta moje věc je o hodně závažnější a těžší na provedení. Tedy netvrdím, že by bylo těžké sejít po schodech dolů do kuchyně a začít mluvit, spíš pro moje nervy je to zápřah. Strachy se mi klepou ruce a mám svůj typický břichobol. Vím, že je na mě, abych začala, a o to je to všechno horší. Ale je nutné, abych to udělala, protože táta musí vědět, že se na něj už nezlobím a že budu na jeho straně vždycky, když mě bude potřebovat. Určitě se nám potom oběma uleví.

Přes noc se mi všechen vztek rozležel v hlavě. Mám dnes ráno o dost jasnější mysl a jsem přesvědčená, že stát za tátou je ta nerozumnější a nejsprávnější věc, kterou bych mohla udělat. Proč ho odsuzovat a dělat mu to ještě těžší? To by bylo zlý a já na něj taková být nechci. Udělal sice něco, co bych do něj v životě neřekla a možná, že mě tím i trochu zklamal, ale je to jeho život a jeho rozhodnutí a i kdybych s ním sebevíc nesouhlasila, určitě bych tím to, co chce, nezměnila. Navíc měla Carrie pravdu. Asi na tom není nic zas tak špatného. Musím ho respektovat a podle toho s ním také jednat. S Terrym nebo bez, pořád je to můj táta.

Tak jo. Plán zní: Vyjít z koupelny, sejít po schodech, vejít do kuchyně, zvládnout tátův pohled, pozdravit, dojít si pro křupky a mléko a netvářit se při tom jako mamlas, zasednout ke stolu a spustit. Doufám, že něco nezkazím.

Už při scházení schodů mi bylo útěchou, že zezdola nebyl slyšet žádný rámus ani nic podobného. Modlila jsem se, aby tu tak časně už nebyl Terry, protože jeho přítomnost by mi celou situaci silně zkomplikovala a na to jsem rozhodně nebyla připravená. Nejspíš by to potom proběhlo podobně jako včerejšího večera. Možná by se mi to ale dneska už podařilo s menší dávkou hysterie. Už jsem se se stavem vztahu táty a Terryho tak trošku vyrovnala, takže nepředpokládám, že další pohled na ně by ve mně vzbudil natolik silné emoce, abych ječela, klepala se a bůhví co ještě.

Když jsem dorazila do kuchyně, nebyl v ní pro jistotu vůbec nikdo. Trochu mě to zklamalo, protože vydat se na cestu z koupelny nahoře mě stálo strašného spoustu úsilí, a teď jsem zjistila, že vlastně pro nic. Také mě to trochu vyděsilo, protože se mi jaktěživ nestalo, aby tu táta o sobotním ránu neseděl a nečetl si čerstvé noviny, jež měly obvykle velmi zajímavou přílohu, která tady tátu zdržela déle než obvykle. Snad jsem ho tou svojí včerejší reakcí příliš nevystrašila. Doufám, že se kvůli tomu nerozhodl podniknout nějaký politováníhodný krok… – Ne, můj táta by sebevraždu rozhodně nespáchal, tím jsem si jistá. Každého, kdo se to byť jen pokusil takhle předčasně vzdát, tvrdě odsuzoval, takže jak by se potom sám mohl rozhodnout udělat stejnou věc? To je holý nesmysl.

Ale kde tedy je? Terryho jsem tu nechtěla, ale aspoň on tu být mohl… Znamená to snad, že jsou spolu? Možná už odešel včera večer. Přespal tedy u něj? To, doufám, ne. Ke Stanleymu jít nehodlám. Na něj se už tuplem dívat nechci. Budu muset nejspíš počkat, až se vrátí. Snad už si převléknul tu košili…

Bylo tedy nutné plán trochu pozměnit. Nejspíš nezvládnu tátu pozdravit ještě předtím, než se nasnídám, takže se najím teď. Kdoví, kdy se vrátí.

Vzala jsem si křupky a mléko a zapila je posléze šálkem černé kávy. Ani po půl hodině se ale táta nevrátil. To už mi začínalo být podezřelé, protože moc dobře vím, jak má táta rád klidná sobotní rána strávená ve svém křesle ve své kuchyni, na které si nedá nikým šáhnout, nicméně jsem si stále zakazovala uvažovat o tom, abych ho šla hledat ke Stanleymu, přestože se mi to zdálo jako nejpravděpodobnější možnost, kde by teď mohl být.

Došla jsem si tedy na verandu pro noviny a rozhodla se na něj počkat tam. Sedla jsem si na židli, nohy dala nahoru na zábradlí a dala se do čtení.

Jak dlouho jsem si už nepročítala noviny! Nikdy mě dění ve městě a okolí moc nezajímalo, natož pak zprávy o sportovních událostech nebo o počasí. Jediné, u čeho jsem se dokázala pozastavit, byly drby o tom, jaká hvězda z jakého seriálu zase skončila ve vězení nebo na odvykací kúře od drog či alkoholu. Nechci tvrdit, že by mě zprávy tohoto typu kdovíjak poutaly, spíš mě vždycky pobaví a pak přimějí se zamyslet nad tím, kde to vlastně žijeme. Lidi, kteří se dostanou do telky, můžou mít mozek velký jako pecku od třešně, stejně ale vydělávají takové jmění, o kterém se může poctivému pracujícímu člověku jenom zdát. A za co? Za to, že se narodili s hezkým nosem a že se dokážou na povel rozbrečet. Kdyby se aspoň daly tyhle soap opery považovat za umění…

Nic jiného mě ale obvykle na novinách nezaujme. Většinou se tam totiž omílá pořád to samé. Nedostatek peněz, korupce, násilná vloupání, bankroty firem… Někdy tam nějaký kandidující papaláš slíbí opravu budov ve městě nebo vystavění nového zábavního střediska, ale většinou všechny idey podobného rázu zaniknou hnedle po volbách, ať už byl onen člověk zvolen nebo ne, v tom lepším případě práce začnou, ale celý projekt trvá roky, takže se nakonec se zakončením už vůbec nepočítá. Proč si tedy kazit den hned ráno zprávami o tomhle?

Ani dnes jsem neudělala výjimku a všechny zprávy o politickém dění jsem přeskočila. Stejně tak i ekonomiku, sport a počasí. Stanula jsem tedy až na straně 17, kde už se konečně začaly objevovat zprávy, které jsem hledala. Nemohl mi tam uniknout velký tmavě modrý nadpis přes čtvrt strany:

„Yosha Makaco, thajská kráska z oblíbené kriminálky, přistižena! Kradla spodní prádlo na tržnici!“

Rozchechtala jsem se, div jsem nespadla ze židle. Taková ironie! Hraje drsňačku, která se vrhá na zločince všeho druhu, a přesto si dovolí jít a na tržnici skřípnout spodky. No není to k smíchu?

„Yosha Makaco, nádherná černovlasá kráska s šikmýma očima, která svou účastí v oblíbeném kriminálním seriálu ‚Stůj, mám pouta!‘ dosáhla překvapivého věhlasu mezi Američany všech věkových kategorií a ras, byla přistižena, jak krade. Pod tričko si u kiosku se spodním prádlem snažila nenápadně vstrčit komplet černé push-up podprsenky a krajkových kalhotek v přepočtu za dva dollary a padesát centů… Při činu ji přistihla jiná nakupující a okamžitě na ni zavolala ochranku. Tvrdá Yosha Makaco se pak sama musela vyzpovídat policii...  

Můj selský rozum mě však po chvíli čtení přinutil nad celou aférou, kterou ten novinář rozpoutal, zapochybovat. Yosha Makaco? Co ta by dělala na tržnici někde v zapadákově? Takoví úspěšní herci snad nenakupují nikde jinde, než v pětihvězdičkových obchodních domech v New Yorku nebo Los Angeles, ne? Navíc mi přijde vysoce nepravděpodobné, aby tak slavná a bohatá ženská měla zapotřebí krást spodní prádlo někde u stánků. Vždyť ta by si mohla koupit celou tržnici i s prodavači, kdyby chtěla. Je to nějaké podezřelé. A že by se jí zachtělo sebrat prádlo za dva dollary? Jak by se v tak levném hadru mohla vůbec ukázat na ulici? To je ale pitomost.

Nevěřícně jsem zakývala hlavou, noviny složila a hodila je tátovi na křeslo. Po hodině mě čekání omrzelo a tak jsem se rozhodla nějak zabavit a zavolat Matthewovi a vyzvědět od něj pár věcí ohledně té hádky s Caroline. A taky ho duševně připravit na to, že se k němu chystá a že bude chtít, aby se jí omluvil.

Jenže ještě než jsem stihla vůbec začít přemýšlet, kde jsem naposledy viděla svůj mobil, uslyšela jsem, jak venku před domem zastavilo nějaké auto. Vyběhla jsem zpátky na verandu a uviděla, že je to naše auto. Jenže bohužel v něm neseděl pouze můj táta, byl s ním i Terry a ještě nějaká mladá dívčina smějící se na celé kolo s cigaretou v ruce. Když vystoupili, v kozačkách na dlouhé jehle plynule přešla ke kufru auta, odkud jí Terry i táta pomohli vyndat dva obrovské loďáky.

Upoutali mě na ní její zářivé zrzavé vlasy, které měla volně spletené do dlouhého copu ladně hozeného přes rameno. Díky nim byla velice atraktivní, vlastně nejenom díky nim. Celkově vypadala velice přitažlivě. Stačil mi jeden jediný pohled a bylo mi jasné, že je to lamačka mužských srdcí.

Navíc vypadala obzvlášť sebevědomě a odvážně. Kráčela si to k našemu domu spolu s tátou a Terrym, jako by jí to tu už patřilo. Svým zjevem mě upoutala natolik, že jsem úplně zapomněla, že v závěsu za ní jdou hlavní aktéři minulého večera. Úplně mi z hlavy na chvíli vymazala všechen odpor, který jsem k nim chovala, a který mi zabraňoval na ně pohlížet normálně. Své chování jsem postřehla až potom, co jsem se na ně nepřítomně zazubila, zamávala jim a pozdravila je. Až potom jsem se probudila.

Táta, nesoucí jeden z těch obrovských kufrů návštěvnice, se na můj pozdrav tvářil trochu nedůvěřivě a zmateně. O Terrym ani nemluvě. Ten byl tak otřesen, že ani když stál až úplně vzadu, nevydal pro jistotu ani hlásku. Raději se díval do země. Nejodvážnější ze všech byla ta mladá zrzka. Zahodila cigaretu a ladným krokem ke mně přicupitala.

„Bonjour, drahoušku,“ pozdravila se zářivým úsměvem. „Ty musíš být Elisabeth Carpenterová, pas vrai?“ Podala mi ruku na seznámení.

Netuším, proč na mě ta holka mluví francouzsky. Nejspíš se snaží vypadat ještě více zajímavě.

I když ve mně takový zjev vzbudil trochu závisti, nechtěla jsem se chovat namyšleně, a tak jsem jí tu ruku, ač mi bylo od první chvíle jasné, že náš pohled na život bude až příliš odlišný, abychom mohly být přítelkyně, s úsměvem stiskla.

„Ano, to jsem já. Jak se vede?“

„Skvěle, á merveille. A tobě?“

Než jsem stihla odpovědět, táta, který na mě ještě před pár vteřinami nechápavě zíral, se vložil do naší započaté konverzace:

„Bess, zlatíčko, tohle je Virginia. Virginia Stanleyová.“

Když zaznělo jméno Stanleyová, nadskočil mi v břiše žaludek. Vyvalila jsem na tátu oči a ten, protože mu záhy došlo, co se mi honí v myšlenkách, znervózněl.

„N-neteř Terrence,“ dodal a sklopil zraky.

Terry vzadu ani nepípnul.

Nepříjemné ticho, které nastalo hned potom, co jsem zjistila, kdo to přede mnou vlastně stojí, narušila až poznámka samotné Terryho neteřinky, která se mi příčila každou sekundou víc a víc. Nejenže má tělo jako modelka, vlasy jako jezerní víla, obličej, jako by ho vytesali andělé a všemožné další přednosti, ona taky kouří, což na lidech nesnáším, a nejspíš má nos hodně nahoru, což ještě víc nesnáším. Jenže to není všechno, ona je to také spřízněnkyně Terrence Stanleyho. To je vrchol všeho.

„Nesnáším, když mi někdo říká Virginia bez francouzského přízvuku,“ zamračila se nepatrně. „Zní to tak suše, že ano? Radši mi říkej Gin.“

„Gin?“ podivila jsem se. „To ti vážně vyhovuje?“

Nechápu, jak může být někdo spokojený s přezdívkou, která zní jako ta oblíbená značka líhu.

„Oui,“ přikývla sebevědomě.

„Pro mě za mě. Můžu ti říkat třeba i Whiskey, jestli budeš chtít.“

Na to se podivně zazubila a vydala zvláštní zvuk. Nejspíš se smála. Chytla mě kolem ramene a vykročila směrem k vchodu do našeho domu. Trochu mě to zarazilo, nechápala jsem, proč nejdou ke Stanleymu, když je z jeho famílie. Ale nejspíš si chtěla jít obhlédnout dům svého nového strýčka Henryho.

Hryže mě to, být v její společnosti, a nevědět, jestli o nich něco tuší, nebo ne. Musím to nějak zjistit.

„Takže, Betty, ty budeš moje nová spolubydlící,“ řekla nadšeně.

Žaludek mi nadskočil podruhé. Co to má, pro všechno na světě, znamenat?!

Vrhla jsem zlostný tázavý pohled na tátu, ale ten spolu s Terrym dělal, jakože mě nevidí. Nenápadně.

„Copak?“ ohlédla se po mně, když pod rukou pocítila, jak jsem sebou trhla. „Tobě to Henry neřekl?“

„Ne, neřekl.“

„Quoi? Jak je to možné, Henry?“ otočila se dozadu a pohlédla překvapeně na tátu, který znervóznil ještě více.

„Já… Měl jsem to v plánu včera večer.“

Tím se to vysvětluje. Včera večer jsem po tom všem byla tak nepříčetná, že by se mohl snažit sebe víc, ale stejně bych od něj nic nevyslechla.

Nechápu ale, proč mi tak důležitou věc, což přistěhování nové osoby do domu bezpochyby je, neřekl s větším předstihem. Snad se mě to týká taky, když tu bydlím s ním, ne? A proč se vlastně hodlá nastěhovat k nám, když má vedle barák svého strýčka? Panebože, co si to zase vymysleli!

„Jo takže vy jste to naplánovali teprve včera?“ obořila jsem se na něj nevrle. Začíná se mi vracet ta vzteklina od včerejška.

„Ne, bien sûr. Samozřejmě, že ne. To stěhování jsme se strejdou a Henrym plánovali už dlouho. Myslím…Tak tři měsíce předem,“ vysvětlovala Virginia. To, jakým tónem se mnou mluvila, mě začínalo už pořádně dopalovat. Avšak všechen vztek jsem soustřeďovala na tátu. Jí si nemá cenu znepřátelovat, bůhví, kdy odtud zase odjede. Proto nehodlám řvát ani na Stanleyho.

„Ó, tak tři měsíce předem, jak slyším! No to je bezva. Teď si teda nejsem jistá, jestli mě ještě vůbec považuješ za člena rodiny! Tahle osoba ví všechno, ale já nevím zhola nic. To je vážně výborný!“ vybuchla jsem.

„En repos, drahoušku, en…“ začala mě uklidňovat Virginia. Já jsem na ni však jen prudce mávla rukou, abych ji tím umlčela, a sama jsem si vzala slovo:

„Přijde ti normální, že o tomhle nic nevím? A co ještě vlastně nevím? Jaké další překvápko pro mě máš? Chystá se Terry prodat celej dům a nakvartýrovat se k nám taky? Pověz, co ještě nevím!“ rozezleně jsem pronesla s kapkou ironie.

Rozhostilo se ticho. Po malou chvilinku se ani odvážná Virginia neozývala, aby mi všechno vypodobnila. Ale to trvalo jen malou chvilinku. Pak se mi uši opět zatřepaly z jejího nepříjemného americko-francouzského přízvuku:

„Mon Dieu, to jsem netušila, že máš až takhle ostrej jazýček,“ zachichotala se. Potom ale znova zvážněla. „Víš, nevěděla jsem, že kolem toho budou takové zmatky, ale ano, Terry se sem stěhuje. Rozhodli jsme se dům Stanleyů prodat a za nashromážděné peníze podniknout něco s tímhle – naším novým. Ce que vous dites? Co ty na to?“

Držte mě někdo, nebo mě z toho klepne pepka. Držte mě někdo za tu ruku, nebo tady na někoho vyběhnu a uškrtím ho na jeho vlastním jazyku!

„Tati, tohle myslíš vážně? Tohle myslíš smrtelně vážně?!“ zabořila jsem se do něj zlostným pohledem.

Táta se najednou tvářil tak provinile, že by se ho muselo komukoliv jinému zželet. Komukoliv, kromě mě. Já jsem se sotva držela, abych se na něj nevrhla.

Terry jeho pohled také zahlédl a jemu ho bylo opravdu líto. Neuvědomil si situaci a vzal ho láskyplně kolem ramene. To už jsem se neovládla a zavrčela tak, že to trhlo i s tím zrzatým vševědem vedle mě. Vteřinu na to, jsem se dala zpátky do klidu. Uvědomila jsem si, že vrčením a ceněním tesáků si tu asi nepomůžu. Ještě by si pomysleli, že mi šiblo.

Sama si teď svým duševním stavem nejsem jistá. Nejsem si jistá vůbec ničím. Myslela jsem, že po tom zjištění, že se k nám najednou nastěhuje nějaký pofrancouzštělý šílenec, se už nic směšnějšího stát nemůže. A ejhle. On se sem stěhuje i ten druhý šílenec. Světe! Dobrý Bože! Co jste si to na mě šmarjápano vymysleli!

„Jo, já vím. Měl jsem ti to říct, Bess. Ale s tím včerejším večerem jsem vážně nepočítal, já…“

„Tohle jsi mi měl říct snad ještě dřív, než padlo poslední slovo! Co teď já? Mám z toho být radostí bez sebe, když mi to jen tak beze všeho plivneš do obličeje? Zajímalo tebe vůbec, co na to řeknu?“

Virginia, když pochopila, že se právě chystám tátu za všechno sjet a že to nebude jen tak hotové, hodila očima a zvolala:

„No, chéries, já si půjdu vybalit. Pojď mi pomoct s kuframa, strejdo.“

To byla pro Terryho slova spásy. Urychleně se chopil loďáku, který měl pod rukou doposud můj táta, a pelášil za Virginií, která už svými deseticentimetrovými podpatky klapala po dřevěné verandě k síťkovým dveřím do našeho domu. Ačkoliv se mi příčilo pomyslet na to, že se mnou vážně hodlá sdílet dům, byla jsem vděčná, že ji napadlo udělat něco tak, abych na tátu nemusela ječet v její a Stanleyho přítomnosti.

„Jistě, že mě zajímalo, co řekneš. Ale v poslední době…nebyl jsem úplně ve své kůži.“

„To zřejmě nebyl, jinak si nedovedu vysvětlit, že na mě takhle kašleš.“

„Ale já na tebe nekašlu, jen prostě asi nebyla vhodná chvíle.“

„Možná by se nějaká našla, kdyby tu u nás každý den necivěl Terrence.“

Táta se opět zatvářil provinile a sklopil oči. V tu chvíli, když jsem se dotkla toho choulostivého tématu, mi došlo, že plánem dnešního dne vlastně mělo být usmíření a ne nová hádka. Ale tohle se prostě nedalo jen tak přejít a pousmát se nad tím. Může si za to sám, že jsem na něj opět naštvaná. Já to v plánu neměla.

„Není to jeho vina.“

„Není. Je to vina vás obou. Víš co? Dneska jsem ti chtěla říct, že v tom, co mezi váma je, vám nechci být překážkou. A ty pak přijdeš s tímhle. Nějak už nemám chuť se ti za nic omlouvat, protože jsi mi dal okázale najevo, že to, co řeknu já, je pro tebe stejně nepodstatný. Nejspíš proto ses nikdy neuráčil se mi o Terrencovi zmínit, že?“

„Ne, tak to není. Neřekl jsem ti to, protože jsem se bál, že tě zklamu, nebo že budeš zmatená, ne protože bych si myslel, že to není důležitý. Ovšem, že je to důležitý, ale… byl jsem prostě srab,“ řekl a sklesle se opřel o popelnici.

„Kdybys mi to řekl ty, možná by to pro mě bylo lepší, než když jsem vás nachytala a málem utrpěla srdeční příhodu. Třeba bych se s tím lépe vyrovnala.“

„To asi jo,“ zakýval.

„Měl jsi mi to říct. A měl jsi mi taky říct, co se Stanleym plánuješ. Můj život to zasáhne taky, víš?“

„Já vím. Promiň. Omlouvám se, Bess. Chtěl jsem ti to říct obojí, jedno po druhém, ale vážně jsem neměl dostatek odvahy. Jen jsem čekal, co se bude dít dál a…“

„A to byla chyba. Příště mi všechny své záměry říkej s dvouměsíčním předstihem. A jestli budou až takhle šílený tak s půlročním předstihem, abych měla čas se na to duševně připravit. Teď už to kvůli tobě nejspíš nestihnu.“

„Dobře, slibuju, že už nikdy svý plány nebudu tajit. Jen mi tohle všechno prosím odpusť. Choval jsem se jako blbec, ale nebuď na mě takhle naštvaná, prosím. Nemohl bych spát,“ podíval se na mě smutnýma očima a prosebně sepnul ruce.

A já nemohla nekývnout. Ano, vím, že všechno, co jsem teď po ránu nečekaně zjistila, je více jak ztřeštěné, ale s tátou být na nože nechci. Naštval mě dost, ale zachovám se velkoryse a nechám to teď být. Nějak se mi to určitě podaří rozdýchat, a když to překousnu, jak říkala Caroline, třeba si brzo zvyknu. Při nejhorším půjdu zas já spát k Warrenovým.

„Tati, ale co jsi to proboha naplánoval? Jak to, že tady najednou bydlí Terrence i nějaká jeho příbuzná? Proč chcete prodat ten jejich dům? Nemůžou si oni hospodařit v tom svým a my zase v tom našem?“

„No, byl to vlastně nápad Ginny. Volali jsme si přes skype.“

„Cože? Takže ona o vás ví?“

„Jo, poznala to sama. Jednou jsme nevěděli, že máme zapnutou webkameru a tak…“

„Aha.“

Podstatně se mi ulevilo, protože bych v žádném případě nechtěla být u toho, jak to zjišťuje ještě nějaká druhá osoba. Můj vlastní případ mi bohatě stačil.

„Ona vám to navrhla?“ zeptala jsem se.

„Jo, řekla, že bychom měli bydlet spolu. A pak řekla, že když se nastěhujeme jeden k druhýmu, mohli bychom ten druhý barák prodat a peníze nějak zužitkovat. Připadalo nám to jako dobrý nápad. Chceme pořídit bazén a kulečník. A taky novou televizi, samozřejmě.“

„A proč tu bydlí ona?“

„Přistěhovala se zpátky z Paříže a rodiče už nemá, takže je Terry jediný, kdo by se o ni mohl postarat.“

„Vždyť jí je už přes dvacet. Mohla by se o sebe starat sama.“

„Mohla, ale to víš. Terry a jeho přívaly starostlivosti. Přesně takové jako mívala tvoje má…“

Žaludek mi opět nadskočil a střeva se zamotaly. Modlila jsem se, ať to slovo nedořekne. Doufám, že jeho záměrem není srovnávat Terryho s mámou.

Táta si uvědomil, jak nevhodnou věc se chystal vypustit z úst. Odkašlal si a raději začal znovu:

„No prostě ji nabídnul, aby se ubytovala u nás a ona přijala. Takže teď bude bydlet u nás.“

„Z toho mám vážně ohromnou radost.“

„Nějak to přežijeme, Bess. Třeba se s Virginií skamarádíš. Nevykročily jste dnes špatnou nohou.“

„Tati, vím, že nikdy neříkej nikdy, ale jsou určité věci, o kterých to můžeš říct ihned a s dvěstěprocentní jistotou. Tohle je jedna z nich. Já a Virginie budeme jen těžko přítelkyně, to mi věř.“

„Moc extravagantní?“

„Ne, moc frankofilní a moc nafintěná. Jo a kouří. A to se mi hnusí. Doufám, že ji nenapadne si u nás doma zapálit.“

„Rozumím.“

„A tati? Nezapomeň, co jsi mi tu slíbil. Jsem ochotná to všechno kvůli tobě překousnout, ale příště už pro tebe nechci být jen záložní hráč. Příště budeme plánovat spolu.“

„Budeme, to ti slibuju. A děkuju, že to chápeš. Víš, já a Terry…“

„Ne,“ přerušila jsem ho. „Teď tu jméno Terry ještě chvíli nechci slyšet.“ Zatlačila jsem na chvíli všechny ty děsivé myšlenky o Stanleym a tátovi do pozadí a obejmula ho. Ani jsem si nemyslela, jak velkou úlevu mi to poskytne. K tomu i přesvědčení, že dělám správnou věc. A to jsem potřebovala jako sůl.

Jen těžko se budu se Stanleyovými u nás doma smiřovat, ale asi nemám na výběr. Nějak to přežít budu muset. Třeba, až se vrátí Harry, to bude snazší.

Pustila jsem se táty, zhluboka se nadechla a vydechla a přes verandu jsem i já, v závěsu s ním, vešla do domu.

Čeho jsem se obávala, se naplnilo. Jen co jsme přešli práh, už jsem viděla, jak se naše milá Virginie Stanleyová promenáduje po kuchyni a obýváku s cigaretou v ruce. Páchlo to po celém baráku a mně se vmžiku udělalo na zvracení. Terry seděl spokojeně v křesle, kde u nás sedává pokaždé, a četl si noviny. Nic jí na to neříkal. Ani táta se zpoza mě neozýval, což mě trochu štvalo, ale k projevení nelibosti člověka nikdo nutit nemůže. Proto bylo na mě zjednat pořádek:

„Mohla bys, prosím, típnout tu cigaretu? Tady nekouříme. Je tu smradu, že by se z toho jeden pozvracel,“ řekla jsem jí a časopisem, který jsem tuhle nechala na jídelním stolku, se snažila odehnat ten hnusný kouř pryč od sebe.

Virginia se ve svých kozačkách, černé minisukni a pruhovaném červeno-bílém tričku zaraženě zastavila a zamračeně si mě chvíli prohlížela. Pak to ale vzdala, obrátila se směrem ke dveřím a vyšla zase ven. Přivřela za sebou a řekla:

„Bon, budu teda kouřit venku. Ještě byste mohli chytit tu rakovinu plic, že jo?“ uchechtla se.

„Jo, s takovýma věcma se nemá zahrávat,“ odpověděla jsem stejně ironicky.

Opět se zazubila a zmizela mi z dohledu. Nejspíš se šla poohlédnout po čtvrti, když už musí být venku.

Překvapilo mě, že jsem Virginii neurazila a že se tak rychle poddala, ale nejspíš je to dobře. Její kamarádka být sice nechci, ale nepřítelkyně taky ne. A koneckonců je tohle pořád hlavně můj dům a ona je tu dnes nová, takže by chtě nechtě měla poslouchat.

Po jejím odchodu jsem se octla v domě jenom s tátou a Terrym, kteří z toho byli více než nervózní, a když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se radši taky zmizet.

O tom příšerném stěhování si promluvím s tátou, až budeme sami, mezi čtyřma očima. Doufám, že se nějakého soukromí v našem domě ještě někdy vůbec dobudeme. Stanleyho názory ohledně té věci poslouchat nemusím.

Právě teď vlastně nechci poslouchat ani jednoho z nich. Odejít bude nejlepší nápad. Půjdu nahoru zavolat Mattovi. A taky Harrymu. A možná ještě Carrie.

Vyšla jsem nahoru do poschodí a před bývalou máminou pracovnou (byla to švadlena, měla tam svůj vlastní šicí koutek) jsem viděla opřené ony dva loďáky, které sem přiletěly z Paříže s Virginií. Došlo mi, že si nejspíš Terrencova neteřinka plánuje udělat si z máminy nejoblíbenější místnosti v domě svoje sídlo. Ten nápad, ostatně jako všechny, které ke mně dnes doputovaly, se mi ani trochu nelíbil, ale bohužel jí v tom nemůžu nijak zabránit. Ledaže…Ne, ani to nepůjde. Klíč od toho pokoje má táta u sebe.

Povzdychla jsem si ještě jednou nad vším, co mě potkalo, v duchu jsem se zeptala, za co mě ti nahoře tak příšerně trestají, ale pak jsem se všemi svými protestujícími myšlenkami kapitulovala a šla se radši před těmi šílenými stvořeními dole schovat do svého úkrytu. 

Práskla jsem dveřmi a začala se v pokoji poohlížet po svém telefonu. Třeba už Caroline byla za Matthewem a třeba už je mezi nimi všechno urovnané. Byla by to alespoň nějaká dobrá zpráva po ránu.

Nakonec jsem ho našla pod polštářem. Vytočila jsem Mattovo číslo a čekala, až mi to zvedne. Pípalo to dlouho, ale nic se nedělo. Zkoušela jsem to znova a znova po každých deseti minutách, jenže vždycky bez úspěchu. Přemýšlela jsem, co asi dělá, když neslyší telefon, a pak se mi v hlavě vynořila ta legrační myšlenka na Caroline, jak Matta tluče vzteky baseballovou pálkou. Jestli on je vůbec ještě živ a zdráv… Pak se zezdola ozval hlas mého táty:

„Bess! Máš tady Matthewa!“

To je překvapení! On přišel osobně a zdá se, že i bez fyzické újmy! Doufám, že mi přišel oznámit tu šťastnou novinu, že nic nepodělal a s Caroline jsou zase spolu. Moc by se mi ulevilo.

Rychle jsem seběhla schody do obýváku, tam jsem měla oči radši směrem do země, protože jsem zahlédla, že jsou táta s Terrym spolu na gauči a to poslední, co jsem chtěla vidět, bylo to, co tam spolu dělají. Přeběhla jsem do kuchyně a z ní k našim průhledným dveřím k verandě. U nich jsem se zastavila a vyhlédla ven. Když jsem tam uviděla Matta, opřeného o naše auto, srdce mi vmžiku vklouzlo až do krku. Představte si to! Postává tam namáčknutý na Virginii a hledí na ni, jako by snad nikdy v životě neviděl ženskou! Šklebí se jak omámený a nic jiného nevnímá. Visí na ní tak očarovaným pohledem, že bych dala krk za to, že kdyby teď za ním vybuchla sopka, nejspíš by to vůbec nepostřehnul. A Virginia je také ve svém živlu. Rozesmátá na celé kolo rozvášněně mává rukou s cigaretou a provokativně rozhazuje svými rozpuštěnými vlasy, aby ukázala jejich krásu. Kouř z cigarety mu fouká do obličeje a chytá záchvaty smíchu. Být já na jeho místě, musela bych hodit šavli, protože cigaretový kouř je pro mě jedna z nejodpornějších věcí na světě, ale Matt? Ten tu smradlavou hnusotu se zálibou vdechuje a tváří se, jako by byl v sedmém nebi. Pro něj je kouření spíše předností než lidským zlozvykem. I když sám nekouří. Myslím, že nezačal zčásti i kvůli Caroline, protože ta kuřáky snáší stejně špatně, jako já. A možná i kvůli své matce, protože teta má nad ním ještě stále velkou moc a kdyby začal s kouřením, nejspíš by mu dala pěkných pár facek.

Hlavy mají na první potkání až příliš blízko u sebe a to se mi vůbec nelíbí. Ani trochu. Matthew se musel dočista zbláznit. Co je tohle prokristapána za chování? Má se přece usmiřovat s Caroline a ne čmuchat to, jak kouří Virginie! To je tu ve městě nějaká nákaza, že mají dneska všichni v hlavě takhle vymetáno? Ale ne, tomuhle se musí udělat přítrž. Ať si jede Virginie balit kluky do Paříže, můj bratranec chodí s mojí nejlepší kamarádkou, a tak to taky zůstane. Už mám naplánované, že jim jednou půjdu za svědka. Co si ta holka myslí, že mi do mých plánů takhle drze vstupuje?

Odhodlaně jsem vyšla ze dveří, seběhla schůdky z verandy a zamračeně přistoupila až k Matthewovi.

Ten mě ale pranic nevnímal a stále si zaujatě prohlížel Virginii. Rukou si projížděl své tmavě hnědé krátké vlasy a zubil se na celé kolo.

Slečna Stanleyová si mě ale všimla a všimla si i mého výrazu, který jasně vyjadřoval moji nelibost s tím, co tu předvádějí, a protože si mého nesouhlasu byla vědoma, cítila se být na koni. Přimáčkla se k Mattovi ještě blíže a provokativně na mě mrkla:

„Copak se tak mračíš, cherie? Přišel tvůj bratranec, nejsi ráda?“

V tom okamžiku na můj příchod zareagoval i Matthew. Konečně se probral:

„Čau blonďáku, tohle je tvoje nová nejlepší kamarádka?“ zeptal se s šibalským úsměvem, s kterým se záhy obrátil zpět na Virginii. Ta se opět rozchechtala.

Co to má za přihlouplé připomínky? Zdá se, že se mě dnes rozhodli všichni příbuzní hned po ránu vytočit.

„Ne, ještě nejsem,“ zakroutila hlavou. „Prozatím. Teprve jsem přijela. Ale určitě brzo budu.“

Připadá mi jako holý nesmysl, že by z nás dvou mohly být jednou kamarádky, natož nejlepší kamarádky, takže jestli si to vážně myslí, je vedle jak ta jedle.

„Ne, já už jednu nejlepší kamarádku mám, víš? Jmenuje se Caroline Warrenová. Taková hezká holka, světlehnědé vlasy. Chodila s náma do třídy, pamatuješ?“ řekla jsem mu na to ostře. Snažila jsem se mu naznačit, z jakého důvodu se mi jeho počínání vůbec nelíbí. On totiž vypadal, jako by mu všechen ten flirt připadal naprosto nevinný. Jestli si z té zaslepenosti vůbec uvědomil, že flirtuje.

Naštěstí mu to záhy došlo. Pochopil, z čeho ho podezírám, a zatvářil se popuzeně:

„Samozřejmě, že ji znám. Chodím s ní už od střední, víš?“ opáčil.

V tom momentě pochopila i Virginia. Sklopila hlavu, odklepala popel z cigarety a snažila se vypadat, jako by se jí to netýkalo. Nakonec si začala upravovat lem svých kozaček a nás přestala „jakoby“ vnímat.

Mě ale hlavně zajímal Matthew. Nepřestávala jsem ho přejíždět podezřívavým pohledem.

„Jé, vážně? A já myslela, že jsi na to už zapomněl.“

„No, určitě. Určitě jsem zapomněl,“ zavrčel ironicky. „Na to její komandování a hysterický práskání dveřma se zapomenout nedá.“

Virginia opět pochopila, že se schyluje k dlouhé debatě, a proto se opět rozhodla radši se jí nezúčastňovat. Zakroutila hlavou, zahodila cigaretu a vyšla směrem k domu.

„Jdu si vybalit,“ utrousila, když kráčela pryč.

Matthew nezahálel a při jejím odchodu využil příležitosti, aby si ji mohl prohlédnout i ze zadu, což jsem samozřejmě ihned postřehla, a proto mu s rukama v bok a zamračeným obličejem okamžitě vstoupila do výhledu.

„Máš tlustý sklo,“ vybafnul na mě naštvaně.

„Ne, nemám,“ zvýšila jsem hlas a drobně ho strkla do ramene. „Za to ty máš v hlavě asi zatemníno.“

„A jako proč?“

„Čumíš na ni jak na obrázek Boží!“

„Prosimtě nečumím.“

„Jo, čumíš. Viděla jsem tě.“

„No tak jsi asi viděla špatně.“

„Jo aha. Takže to, že jste měli prdele namáčknutý na sobě, ti přijde úplně normální, jo?“

„Ježiši, ty vyvádíš, jako bysme si tady dávali francouzáka!“

„Přijít o trochu pozdějc, možná by se k tomu už začalo schylovat!“

„No jasně. Prosimtě hleď si svýho, lezeš mi na nervy,“ zabručel a začal se napřimovat k odchodu.

„Já ti lezu na nervy? Ty mi lezeš na nervy, nabaluješ tady neteř toho dědka, co mi…“ zastavila jsem se uprostřed věty a uvědomila si, že pokračovat by dvakrát moudré nebylo.

„Jakýho dědka?“ zeptal se zvědavě Matt.

„Terrence. Terrence Stanleyho.“

„Vašeho souseda?“

„Bývalého.“

„Proč bývalého? On se na stará kolena stěhuje?“

„Jo,“ kývla jsem, ne příliš nadšeně. „Rovnou k nám.“

Matthewovi se překvapením otevřela pusa.

„Cože? Co je to za kravinu?“

„Prosimtě neptej se radši proč. Jo, je to kravina, ale hlavně se mě neptej proč.“

Chvíli byl potichu, ale zvědavost mu nakonec nedala:

„Proč?“

Povzdychla jsem si a zakroutila hlavou:

„Nemůžu ti to říct, je to strašně choulostivá věc. Ani se mi o tom mluvit nechce. Ale už je to domluvený. Bude tady bydlet s náma a ten jeho barák se prodá.“

„Aha…“

„Ale nic to nemění na tom, že s cizíma holkama bys flirtovat neměl,“ napomenula jsem ho znovu.

„Panebože já jsem neflirtoval. To, že chodím s Caroline, neznamená, že si ostatní holky budu držet na dva metry od těla. Choval jsem se jenom... mile.“

„Až moc, řekla bych. Ale dobře, dobře. Když teda tvrdíš, že jsi žádný nepravý úmysly neměl… Hlavně, že už jste s Carrie v pohodě.“

„Jsme?“ zeptal se udiveně.

„No a né snad?“

„Samozřejmě, že nejsme. Předvčerejškem zase zdrhla a od tý doby jsem ji neviděl.“

„Pro všechno na světě kdy už s tímhle přestanete!“

„Neřvi na mě, není to jenom moje vina.“

„Ale taky ne jenom její.“

„S tím, že je se mnou nespokojená, já nic neudělám.“

„No, se založenýma rukama určitě ne. Asi by ses o to měl aspoň pokusit.“

„A jako proč?“

„Protože. Buď se změň tak, aby jí to vyhovovalo, anebo to ukonči. Jedno nebo druhý. Jinak to zřejmě do budoucna nepůjde.“

Matthew byl z té mé rady, z toho pomyšlení, že by měl dát Caroline kopačky, trochu vedle. Ztichnul a zamračil se v přemýšlení.

„Jde jenom o kompromis. A hlavně spolu musíte mluvit,“ snažila jsem se mu vysvětlit.

„Jo, no… Já jí zavolám,“ řekl nakonec.

Jeho reakce mě překvapila. Že by se náš milý Matthew konečně pochlapil a rozhodl se nějak zasáhnout? Obvykle totiž čeká, až začnou z nebe padat čokoládové bonbóny. Měla jsem radost, že chce tu věc s Carrie vzít do vlastních rukou a sám ji vyřešit.

„To by bylo nejlepší,“ kývla jsem na to s úsměvem. „A nezapomeň, že musíš zlehka. A jemně.“

„To říkáš vždycky a stejně to nikdy nepomůže.“

Z toho mi bylo do smíchu: „Dokážu si představit, co u tebe znamená zlehka…“

Matthew se pousmál, hodil si s kamínkem, s kterým si doposud v dlani hrál, a potom se rozhodl, že už půjde. Prý má ještě něco v práci. Nedávno vzal místo v kamarádově SCI-FI HORROR nebo HORROR SCI-FI SHOPu, kde prodává různé „úchylárničky“ pro fanoušky fantasmagorických filmů a knížek, a s ním se prý dohodli, že udělají v něčem pořádek.

Ta práce mu nevadí, naopak. Jelikož je jedním z těch fandů, má to tam docela rád. A peníze nejsou špatné, protože zákazníků je poměrně dost. Navíc, poněvadž se s Carrie ještě za období klidu a míru dohodli, že si začnou spořit na nové bydlení (teď bydlí v jakémsi činžáku a sousedi jsou prý každý den ožralí), vzal ještě brigádu v nějaké restauraci a třikrát týdně musí rozvážet v poledne obědy důchodcům. To ho prý dnes také čeká, takže má vážně napilno.

Jen co mi Matt zmizel z očí, vrátila jsem se zpět do domu. Spadla mi čelist, když jsem viděla, že táta dělá v kuchyni po patnácti letech znova oběd. Oháněl se u plotny vařečkou a snažil se dát něco do kupy.

„Co to děláš, tati?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Zeleninovou polívku a lasagne, zlatíčko,“ usmál se vřele a v jeho očích jsem přitom viděla, jak moc je šťastný. Asi se mu dost ulevilo, když jsem mu řekla, že na něj naštvaná nebudu. Nechci tvrdit, že bych se na něj nejradši nezlobila, ale co můžu dělat? V tomhle doupěti je to jediná osoba, která by mohla být mým spojencem… A lasagne? Panebože, tak dobré teplé jídlo jsem neměla už… dávno! Když se teď táta tolik snaží, možná že bude vařit každý den. Alespoň nějakou kladnou stránku tohle stěhování má.

Terry prostíral stůl. Rovnal vidličky, nože a lžíce, čistil ubrus. Pohled na něj mi veškerý dobrý pocit úplně zhatil. Tohle totiž normálně dělávala máma. Každou neděli, když se táta rozhodl vařit, protože jinak obvykle vyvářela ona. Vidět Stanleyho dělat máminu práci je vážně něco příšerného. Doufám, že po mě nakonec nebudou chtít, abych mu říkala „mami“.

---