Sno-reality

Bloudím svou krajinou srdeční, svou krajinou snovou, krajinou bdění a fantazie. Krajinou přílivu všech mých jemnocitů poschovávaných ve všech malých buňkách a buněčkách, jako vodní vážky vážíc nad hladinou tíhu svých okřídlených duší. Oblečená jen do bílé hadí kůže perleťově poblikávající v odrazech světla, jen za pomocí boků prorážím si cestu ostružiním a chtivě posykávám. Slyším Tě v každém zaševelení penízků rostoucích mezi plevelem a piju Tě v každém lesním jezírku, co po mém doteku zbarvuje se nachově. Stočím se na noc do listí a poslouchám tlukot země pod mým dechem jak pod kopyty. Z polospánku tupá bolest trhá mě po kouskách, jak slepecká hůl s nevídanou přesností, zmítá mnou a vnitřnosti mi obrací div má tenká kůžička na bříšku nepraskne pod tím náporem. Obtočím se kolem ní co nejpevněji – terapie pevným objetím. Tlumím nárazy a transformuji hmotu. Až zatřepotám křídly a jako supice vrhám se střemhlav na slepce, klovajíc do prázdných očních důlků, kde se místo bulev usadily červotoči, hloubící si cestičky masem skrz zubožené tělo zlého mrzáka. S urputností sobě vlastní klovu a ze zobáku line se mi čistým tónem krutá romance. To jak myslím na Tebe. Supí oči vždycky zjemní ve dva lesklé obsidiány. Chvíli kroužím nad zbytkem z mršiny a pak, nad smaragdovým jezerem, pomalu padám, krk se mi natahuje, peří tmavne a rysy spějí do krásy, černá labuť dopadá na hladinu plujíc k jasnému cíli. Cítím Tě v každém leknínu a vím že jsi blízko. Čechrám si peří aby mi to slušelo i když vím, že nemusím….

…Měsíční diadém, tvou nejkrásnější hádankou, paní duhy. Růže předurčené k trnům. Vytvoř myšlenku a pošli vzdušným polibkem. Bakchantky, dionýsovy děvky…