Rutinní návštěva psychologa

 Jistě to všichni znáte. Napřed vám začnou přátelé a spolupracovníci říkat, že chodě po čtyřech vypadáte opravdu daleko majestátněji. „Já se přeci nesnažím o majestátnost, jen nechci, aby mě ten medvěd támhle v rohu uviděl.“, říkáte si. Potom Vás zaměstnavatel či rodinná autorita přesvědčí, že taková „rutinní vyšetření u psychologa“ jsou přeci zcela běžnou součástí života.

 Nejdřív psycholog, potom psychiatr… Nakonec skončíte v místnosti plné matrací s blikající zářivkou vysoko na stropě. Ale to už trochu předbíhám.

 Na naléhání svých blízkých jsem tedy psychologa nejednou navštívil. Pokaždé jsem chodil k panu Churavému. Starší hubený pán s brýlemi. Docela příjemný mládenec. Pokaždé jsme se dohodli, že budu zvířata na pracovišti přehlížet, i kdyby mne třebas kousala do nohy.

 Tentokráte však vše dopadlo zcela jinak. Ze zvyku, že hned za dveřmi stojí dvě gorily v bílých košilích a kalhotách, čekající na chvíli kdy otevřu dveře, aby se mě mohly chopit, rozrazil jsem dveře a rychle skrčen proběhl, vraziv při tom do psychologova stolu. 

 Churavý se netvářil zrovna šťastně, s hlasitým lupnutím si hodil zpátky rameno, podal mi pomocnou ruku a vytáhl mne z trosek pracovního stolu. Jakmile mne zvedl, gorily přiskočivše okamžitě popadly mne za ramena a hodily mne nevybíravým způsobem na tvrdé kovové křeslo. Jako vždy mi k němu připoutaly ruce a nohy, abych se k doktorovi při snaze vyhnout se nepříjemným otázkám nemohl otočiti zády.

 Doktor si smetl ze své židle třísky a piliny a sedl naproti mně.

„Nuže, nuže, nuže“, byl jeho tradiční začátek. Posléze mě uvědomil, že příště mám před příchodem zaklepat. Následoval velmi prudký rozhovor, ze kterého jsem vyčenichal, že domluva asi nepostačí. Byla mi do žíly vpravena jakási zvláštní tekutina, po níž se mi chtělo se smát i brečet zároveň. Když doktor viděl, jak se směji vlastním slzám smutku, něco si s pozvednutým obočím rychle zapsal, papír zabalil do obálky, načmáral adresu, připlácl známku. Potom ještě olízl obálku a přilepil mi ji na čelo, jako bankovku houslistovi.

 Vzbudil jsem se přivázán v leže na posteli. Místnost, v níž jsem se nacházel, nebyla příliš velká, vedle mne byl jen malý stůl, na něm sklenice se zvláštně vzhlížející tekutinou, snad až kapalinou. Bohužel jsem byl svázán, a nemohl jsem se tudíž sám obsloužit.

 Svědila mne noha, alespoň jsem s ní zavrtěl. Z nohavice mi vyběhla menší marškumpačka mravenců. To už však do dveří vcházel doktor v ruce nesoucí terárium plné mravenců. Na tváři mu seděl křečovitý úsměv bláznů. Když zpozoroval, že jsem vzhůru, vztekle se s odfrknutím otočil na podpatku a nesl terárium zase zpátky. Když přišel znovu, tentokrát bez jakéhokoli výrazu v obličeji, sedl si na stůl vedle mé postele. Podíval se na mě a trochu se zavrtěl. Tím na mě převrhl sklenici s onou látkou. Trochu to zaprskalo, zvedl se oblak kouře. Když kouř opadl a mě odtekly slzy bolesti z očí, doktor byl pryč. Na stole namísto něho stálo terárium. Mravenci z něj měli zbudovanou dálnici v podobě tenké trubičky, vedoucí mi přímo do nohavice. Ucítil jsem svědění a hned po něm štípání, které čím dál více nabíralo na síle až přešlo v palčivou bolest. 

 Asi po hodině mého rozjímání o světlých stránkách nesnesitelné bolesti do dveří opět vešel ďábelsky se šklebící doktor. V ruce měl injekci. S trhnutím si ji z ruky vyškubl, čímž odstartoval menší vodotrysk krve. Chvíli se rozpačitě rozhlížel a  posléze se patrně snažil otevřenou žílu ucpat hlínou z mravenčího terária. Kupodivu byla hlína plná mravenců. Když se zdálo, že se brzy skácí, upřel na mě zrak, pozvedl pravé obočí, padl k mé posteli a vší silou, co v něm ještě zbyla, mi vrazil svou, patrně morfia plnou, injekci do nohy, bolest napověděla, že zlomil jehlu o stehenní kost. Usínal jsem.

 Když jsem se probudil, byl jsem trochu dezorientován. Všude kolem mě bylo bílo. Po chvíli rozkoukávání jsem shledal, že nemám nohu. Respektive nohu jsem měl, ale nebyla mi nasazena. Ležela kousek ode mě. Natáhl jsem se pro ni a objal ji. Nebýt toho brtníka v rohu místnosti, byl bych se rozplakal, ale nechtěl jsem dávat najevo slabost.