Jen tak

Když zdi padají pomalu k zemi
a stromy rostou dovnitř
já v kůži města
maso z pachů
stojím uvnitř
stávám se

a sníh za předjaří
taje pod rukama
jako to
co jsem si myslel
že je důležité
a s tím
všechen strach
a všechno co si o mě řeknou
a všechny věci

uvědomil jsem si
že vesmír
ani Bůh
toho strachu
toho, co o kom kdo říká
a těch všech věci
a můžeš toho přidat mnohem
mnohem víc
není příčinou
ale jsme to my

neboť vesmír je jen tělo
a Bůh jeho duše

pohlédni sám na sebe
jako na zázrak
to stačí
protože jako stejně nejméně ze všeho
potřebuješ rakev
je to stejné
s tím čeho se kdo bojí
s tím co o tobě říkají
a co kdo má
a přitom se nemusíš stydět
za pláč
až na to přijdeš

jak mi můžeš rozumět
když nehovoříš k nebi
jazykem svítání
a neptáš se sám sebe
a nejvíc dítěte
říkám si

třeba je nejvíc pravdy
v páchnoucím bezdomovci
ztraceném opilci
nebo mladém slepci
jenž ještě věří ve zvuk
když ráno
archandělé troubí na polnice
a sirény vlaků
ztracených daleko v polích
protože jsou tím
co v jakémsi zrcadle
opravdu vidíme

a i kdyby měla být odpověď otázkou
stojí za to
se ptát

protože jen tak
se odevzdáváme

aniž bychom
ztratili

a dověděli se víc
než je nám souzeno
znát