Kapitola 1.

-

A zase ta škola!

,,Jenny, rychle! Přijdeš pozdě do školy!“ volala na mě máma, když jsem byla teprve v koupelně a čistila si zuby. Garo na mě přitiskl svou hlavu a čekal na pohlazení. Já jsem však byla moc zaneprázdněná pletením copů, zatím co mamka zuřila, že mě bude muset vézt do školy. Aha, promiňte, Gara asi ještě neznáte. Je to karamelově hnědý labrador, který je moc roztomilý, i když občas roztrhá pár bot. Cop jsem dopletla a utíkala po schodech. Máma mi do ruky strčila svačinu a jablko, které jsem ještě nestačila při snídani sníst. Bylo 1. září. V autobuse jsem přemýšlela, co asi bude říkat pan Jones, až zjistí,že si Ally o prázdninách zlomila ruku a Lou se odstěhoval do Skotska. Pan Jones je náš třídní a bydlí ve Warvick Avenue 1723. To je asi jen 7 bloků od mého domu. Autobus zastavil a začala tlačenice u dveří. Vešla jsem do naší školy – přesněji do East London Secondary School, kde byli učitelé přísnější a byli posedlí svým předmětem. Ve škole zůstalo všechno tak, jak jsem to opustila 29. června s vysvědčením v ruce. Holky se nezměnili, kluci se nezměnili, akorát já jsem se změnila. Už jsem nebyla ta malá jedenáctiletá holka z 6. třídy. Teď jsem byla sedmačka. Byla jsem na sebe hrdá. Už sedm let jsem chodila do školy. Sedm let s učiteli a učitelkami. Sedm let se spolužáky a spolužačkami, kteří jsou sice starší, ale nikdy se nezměnili. Až na tu nafoukanou Sussie, se kterou se ještě v 1. třídě dalo celkem promluvit. Ve 2. třídě se však začala kamarádit s Ferry a Luisou a stala se z ní fiflena první třídy. Sussie, Ferry i Luisa jsou hodné holky, ale spolu to jsou nafoukané drbny, které vždycky vletí do chodby a dělají drby o našich spolužačkách. Ale dost o tom, co bylo. Procházela jsem kolem skříněk a najednou mě nádherná vůně unášela, že jsem si ani nevšimla, že jsem svoji skříňku právě minula. Ta vůně pocházela z druhého konce chodby. Přesněji od Petera, který si do školy přinesl lívance na svačinu. Zvonek zazvonil a já utíkala na hodinu biologie.  Probírali jsme stavbu rostlinné buňky. Biologie mě moc baví. Učí nás paní Irvingová. Je to milá učitelka biologie a chemie, posedlá pokusy se sloučeninami zinku a oceli. Doma má prý sbírku motýlů, na kterou je samozřejmě velmi pyšná. Pak následovala matematika, ve které jsme probírali zlomky a další racionální čísla. Matematika mi nevadí, zvlášť když máme našeho třídního, pana Jonese , ale nejsem moc velkým milovníkem počtů. Konečně je přestávka, čas na probírání zážitků z prázdnin. ,,Ahoj!“ vykřikla na mě Katie přes celou chodbu. ,,Zdarec Katie!“ řekla jsem jí nadšeně. Katie Summersová je moje kamarádka, která byla o prázdninách za rodinou v New Yorku, zatímco já jsem musela jet na pitomý tábor, na který jsem se však dostala jen náhodou. Mamka uviděla v novinách reklamu na úžasně zábavný tábor (ha ha, to je i dívání se do stropu zábavnější) a na poslední den tam zavolala, jestli není volno. Naštěstí nebylo a já jsem byla štěstím bez sebe. Na druhý den však zavolali zpět a mamce oznámili, že jedna holka onemocněla a uvolnilo se místo. A tak začalo mé dvoutýdenní trápení. Na táboře na mě byli všichni zlí, nutili mě koupat se v rybníku a vstávat ráno v sedm hodin. Ty dva týdny šly hodně pomalu, ale nakonec přece jen uběhly a já jsem se vracela zpět do našeho domu a hlavně do mé postele, která mi chyběla asi ze všeho nejvíc. Den celkem rychle uběhl a já se vracela domů. Cestou jsem viděla pana Jonese, jak jede na kole domů. Bydlí asi 2 bloky od školy. Tvářil se celkem šťastně a spokojeně, i když byl před ním velký kopec, který musel ještě vyjet. Autobus zastavil před naším domem a z dálky jsem slyšela Garův štěkot. Přiběhl ze zahrady, kde si s ním hrála moje mladší sestra, Izzie. Garo mě přivítal svým vrtícím ocáskem a za to si vysloužil kousek šunky, kterou jsem nestačila o přestávce sníst. Šla jsem do pokoje, udělat si úkoly. Pomalu se stmívalo a na Gara už šel zase hlad. Granulky a pamlsek za povel ho zasytily tak, že se schoulel do klubíčka a spokojeně usnul na mé posteli.

V tom mě zavolala máma na večeři. Byla ryba s bramborami, kterou mám vcelku ráda. Po večeři jsem mámě pomohla sklidit nádobí ze stolu, zatímco Izzie a táta se spolu dívali na televizi a zároveň hráli Člověče, nezlob se.

Máma si mě zavolala do kuchyně a ptala se mě, jak se mi líbilo ve škole. Vykládala jsem jí, že se mi vcelku líbilo, nic se přes prázdniny nezměnilo, ale pořád jsem jí vyčítala, že mě poslala na ten příšerný dvoutýdenní tábor. Šla jsem si vyčistit zuby a spát.

Večer jsem však uslyšela podivné zvuky. Někdo nebo něco vydávalo podivně chrnící zvuk a ozývalo se to v mém pokoji. Nakonec ten podivný zvuk přestal a za chvíli jsem usnula. Asi po pět minutách se to odehrálo znovu. Já jsem ale se vzmužila a šla jsem rožnout světlo. Viděla jsem Gara, jak vedle mě chrápe jako starý dřevorubec. Já jsem se jen usmála, zhasla, šťouchla do Gara, aby nechrápal a spala jsem dál. Ráno jsem se vzbudila. Garo už byl dávno na zahradě a žužlal svou oblíbenou kostičku. Já jsem se na něho dívala z okna. Byl tak roztomilý, stejně roztomilý, jako před 3 lety, kdy byl ještě docela malinkaté štěňátko a ta kostička byla větší, než on. Jak jsem se na něho tak zasněně koukala, ztratila jsem pojem o čase.

,,Jenny!“ volala na mě máma. ,,Jo! Už jdu“ odpověděla jsem jí, i když jsem byla ještě celá v pyžamu. Po schodech jsem seběhla do kuchyně, kde už máma dělala toasty se sýrem a kečupem. Sedla jsem si ke stolu a nalila si džus, zatímco máma lítala kolem kuchyňské linky jako zběsilá. To víte, obsloužit 5 lidí i se psem dá docela zabrat. Snědla jsem si svoje jídlo a utíkala jsem před dům, kde na mě už troubil autobus. Zastavil před školou. Šla jsem ke své skřínce,sundala jsem si věci a vzala si učebnice. První hodina byl dějepis. Vcelku nuda, ale ještě že vedle mě sedí Katie, takže jsme si dějepis celkem užily. Den uběhl hodně rychle, takže jsem se ani nevzpamatovala a byl konec. V autobuse jsem poslouchala písničky z mého iPodu. Katy Perry tam zabírá většinu paměti. Vešla jsem domů, ale neměla jsem žádné nutkání dělat si úkoly. Snědla jsem večeři a šla jsem si lehnout. Ráno jsme vstala celkem brzo, hrála jsem si s Garem, najedla jsem se a jela do školy. Tentokrát mě do školy zavezl můj starší brácha Jamie. Jamie je vysoký, hnědovlasý a má holku, která se jmenuje Danielle.

Jak jsem tak vystupovala, pomalu mi docházelo, že jsem něco zapomněla, ale co? Při hodině matematiky nám pan Jones řekl, ať si vytáhneme sešity s domácí úlohou. A sakra! Já jsem věděla,že jsem něco zapomněla! Katie nebyla ve škole, takže jsem to neměla od koho opsat. Navíc, kdo nemá úkol, dostane pětku. Pan Jones se ptal spolužáků, kdo nemá úkol.

Přihlásili se asi 3 lidé, kromě mě. Mamka by mě zabila, kdybych dostala pětku. Najednou se ozval jeden kluk, kterého jsem ani neznala : ,,Promiň, viděl jsem, jak jsi nešťastná, tak nechceš si ten úkol opsat ode mě?“ Na to jsem mu řekla : ,,Nejsem nešťastná!“ podíval se na mě překvapený pohledem. ,,OK! Jsem nešťastná! Včera jsem na něho zapomněla a byla jsem… a co tu vůbec děláš?“ odpověděla jsem mu. Podíval se na mě, jako bych byla blázen. ,,Ehm, já sem chodím do školy!“ řekl. ,,Aha, že jsem tě tu ještě nepotkala.“ odpověděla jsem. ,,Hele vy dva! Klidněte se!“ zakřičel na nás pan Jones. Podívali jsme se na sebe a potichu jsme se zahihňali. A tak jsem poznala Olivera. Přesněji Olivera Callona z Brazílie –

mého prvního kamaráda na této škole.

Kapitola 2.

-

 Ztráty a nálezy

Přišla jsem domů. Garo mě přivítal svým nehorázným štěkotem. Bude si asi muset zvyknout, že vždy ráno odejdu a odpoledne zase přijdu. Je to normální. Máma ještě krmila malou Iz, které zapečená brokolice moc nechutnala. Garo si přinesl vodítko, tak jsem se donutila k tomu, abych s ním šla na procházku. Šli jsme kolem domu pana Jonese. Právě sázel květiny. Škoda, že tu nebyla Katie. Určitě by se smála. Jak jsem tak šla kolem jejího domu, rozhodla jsem se, že ji půjdu zkontrolovat. Gara jsem uvázala u plotu a zazvonila jsem na zvonek. Otevřela mi její máma, Rose, která právě držela v náručí sestřičku Katie  – Sarah.

Má roztomilý nosánek, malinkaté modré očička a hrozně se Katie podobá. Její mamka mi řekla, že už není tak nemocná a že ji můžu navštívit. Šla jsem tedy do jejího pokoje. Zaklepala jsem na dveře, ale nikdo se neozýval. Vešla jsem do pokoje. Kde je Katie? ,,Katie! Kde jsi?“ volala jsem. Vynořila hlavu z koupelny, už jí bylo o něco lépe. ,,Jé! Jenny! Co tu děláš?“ řekla a pak se překvapeně usmála. ,,No byla jsem venku s Garem a napadlo mě, že se tady stavím a zkontroluji tě“ odpověděla jsem. Chvíli jsme si povídaly. Došla řada i na dnešní neudělaný domácí úkol, na Olivera i na naštvaného pana Jonese, který dneska sázel kytky. Katie se smála, jak jsem předpokládala. Paní Summersová nám donesla sušenky a mléko. Poděkovala jsem, odvázala jsem Gara a šla jsem domů. Doma na mě už čekala mamka, abych jí pomohla s večeří. Na večeři byl smažený sýr s bramborami. Nalila jsem si colu a šla jsem si dělat úkoly, aby mě zase málem nepostihla zbytečná pětka. Úkoly byly hotovy a Garo se ke mně přitulil. Podíval se na mě svýma krémově hnědýma očima a já věděla, že mě má rád. Podrbala jsem ho na bříšku, otočil se, usnul a já za chvilku taky. Ráno jsem se probudila, byla sobota. V kuchyni voněly lívance a Garo už měl hlad, takže jsme sešli dolů a najedli jsme se. Garovi jsem nasypala granulky značky Brit, které mu tak chutnají. Hlavně, když mu na ně dám jahodový jogurt. Jamie ráno odjel na skútru, měl si ještě něco zařídit. Jasně, že si měl ještě něco zařídit, když mám za tři dny narozeniny. Řekl mi, že ještě nemá dárek.

Teda vycítila jsem to. No jo, ženský instinkt. Po snídani jsem se dívala na televizi a vytiskla pozvánky na narozeniny. Pak jsem si vzala kolo a jela jsem je rozeslat. Na chvíli jsem se zastavila u Katie, byla už zdravá. Sedly jsme si na její postel, pohladila jsem její bílou perskou kočičku Sisi, ta zavrněla a já si vzpomněla, že už musím jít domů. Vzala jsem svoje fialové kolo a jela jsem. Doma se mě mamka ptala : ,,Jenny, co si přeješ k narozeninám?“ ,,Mami!

Já nevím!“ řekla jsem já. Mamka se na mě usmála a pak řekla : ,,Tak já ti něco vyberu.“

Na narozeniny jsem se těšila čím dál víc.Víkend rychle uběhl a zase nastala škola. Katie už byla zdravá. Potkala jsem ji u skříněk,jak drží asi dvacet učebnic v jedné ruce a dalších dvacet v druhé. ,,Ehm,nechceš pomoct?“zeptala jsem se jí. ,,Myslíš?“ řekla ironicky a podala mi pár knih. Na ně jsem si dala ještě moje knížky,učebnice, iPod a pouzdro. Jak jsme tak šly do třídy, John se otočil a mě spadly učebnice na zem. ,,Jej! Promiň!Chceš pomoct?“ omlouval se mi. ,,Ne,to je dobrý“ řekla jsem úplně v pohodě, i když jsem byla naštvaná. Posbírala jsem si svoje věci a utíkala jsem do třídy. Ve fyzice jsme si pouštěli dokument o molekulách vodíku. S Katie jsme probíraly dnešní narozeniny, jak moc se na ně těší a že budu moc překvapená z dárku. Zazvonil zvonek a šli jsme domů. Doma jsem připravila všechno na narozeniny, Garovi jsem dala narozeninovou čepičku, dort mamka upekla a hosté mohli začít přicházet. První přišla samozřejmě Katie. Pak Ally, Fren a další holky. Mamka zapálila svíčky na dortu,já jsem je sfoukla a mohlo začít rozbalování dárků. Bylo jich hodně.

Malé, velké, s modrou stuhou, s fialovou stuhou, v oranžovém balícím papíru nebo v červeném. Prostě hrály všemi barvami. První jsem rozbalila od Fren. ,,Jé! Ta kabelka je fakt krásná! Opravdu moc díky!“ Fren se usmála, viděla jsem, jak se  jí ulevilo. Byla to opravdu hezká kabelka. Byla oranžová, s modrozelenými pruhy a glitry. Další dárek byl od Katie. Bylo to CD Katy Perry! Lesk na rty  červený lak na nehty. ,,Hej fakt moc díky!“ řekla jsem jí. Byla jsem nadšená. Slavili jsme asi do deseti. Pak holky musely jít domů, protože  ráno jsme vstávali do školy. Chtěla jsem si poslouchat ještě písničky, ale můj iPod nikde nebyl.

Nebylo po něm ani stopy. Ráno jsem se ptala mámy, jestli neví, kde mám iPod. Mamka opravdu nevěděla,v pokoji nebyl. Máma měla dneska volno a tak mě zavezla do školy.

Začalo pátrání po mém růžovém iPodu. Ve škole jsem se ptala pana Jonese, paní školnice i spolužáků. Nikdo nikde nic neviděl. Ach jo! Mamka mě asi zabije. Můj iPod asi s tisícem písniček je nenahraditelný. Pak jsem v davu lidí uviděla Olivera, jak mi chce něco říct.

,,Co se stalo, Olivere?“ zeptala jsem se ho. Oliver odpověděl : ,,Nechybí ti něco?“ a usmál se. Viděla jsem svůj iPod v jeho ruce. ,,Ty jsi mi vzal můj iPod?“ zeptala jsem se. ,,Ne!

To bych neudělal, jen jsem ho viděl na zemi a ty jsi běžela na hodinu. Na tvé narozeniny mě nikdo nepozval, tak ti ho dávám až teď.“ Usmála jsem se, jak jsem se ho nahledala, ale proč mě jen nenapadlo ho pozvat? Poděkovala jsem mu a odešla na hodinu. Na obědě jsem to pak vyprávěla Katie. Oběd mi nechutnal, ryba s kuskusem není moje oblíbené jídlo.

Měli jsme ale odpolední hodinu a Katie musela jít ještě k zubařce, takže si ke mně sedl Oliver. Konečně už škola skončila a já mohla jít domů, jít s Garem na procházku a lehnout si do postele. V posteli jsem pak přemýšlela. Dospěla jsem k názoru, že budu asi iPod ztrácet častěji.

Kapitola 3.

-

Návštěvníci

Byla zase sobota a my jsme jeli k babičce a dědovi do vesničky blízko Edinburgu. Edinburg je ve Skotsku, takže jsme tam jeli celkem dlouho. Můj nudný táta vytáhl pár historek typu – “když já byl ještě na vojně“. My jsme si Jimem s vytáhli sluchátka a sledovali jsme Iz, jak na tátu nadšeně kouká a naslouchá mu. Ale naštěstí cesta uběhla rychle a konečně jsme dojeli do Skotska. Teď už zbývalo jen 20 min., než dojedeme k prarodičům. Bydlí celkem blízko u hranic. Dojeli jsme do malé roztomilé vesničky. Jakmile jsme zastavili, Iz otevřela dveře a utíkala do babiččiny náruče. Bylo dobré je zase vidět. Už mi celkem chyběli, akorát jsem pořád nepochopila, proč my bydlíme v Londýně a oni až ve Skotsku. Tahle otázka mi asi zůstane záhadou. ,,Kdo je ta velká slečna?“ řekla babička a šibalsky se usmála.

,,Nechcete zajít na koncert Katy Perry? Slyšela jsem, že sem přijela na jarní turné“ dodala.

 Za to jsem ji měla ráda - i když s námi dělala moderní věci, vždycky zůstala tou babičkou, jakou byla před pěti lety – úžasnou. Babička nás pozvala na oběd ve své velké farmě a připravila nám pokoje. Řekla, že nám pro kufry někoho pošle. Nahoru jsem si už jeden kufr vytáhla, ale jeden ještě zůstal dole v hale. Najednou se někdo vřítil do mého pokoje.

Byl to sluha, ale ne takový sluha, jakého jsem očekávala. Sluhu jsem vlastně nikdy neviděla, možná jen ve filmech. Ve filmech se každý druhý sluha jmenoval Herold, byl vysoký a měl protáhlý obličej s knírkem. Sluha, který vrazil do mého pokoje se ale nejmenoval Herold. Vlastně to byl docela hezký kluk a jmenoval se Tom. ,,Tady je ten kufr, slečno“ řekl.

,,Jasně, díky“ poděkovala jsem mu a tak trochu jsem ho odbyla. Kluk už skoro odešel, ale já jsem se ho ještě zeptala : ,,Počkej, co tu děláš?“,,Já co tu dělám? Co tu děláš ty?“

klukovsky mi odpověděl on. ,,Já se ptala první“ řekla jsem mu a tím jsem pokračovala v našem dětinském rozhovoru. ,,Já se ptala první - kolik ti je? Deset?“ ironicky řekl.

,,No vlastně dvanáct, ale o to nejde. Jde o to, co tu děláš“

„Já tu pracuji“ odpověděl můj krásný vtipný sluha. ,,Jsem tu na brigádě – pracuji u koní i jako sluha“ Hm, u koní – pomyslela jsem si. Mám ráda koně a když mi bylo šest, tak jsem se dokonce učila jezdit. ,,Mimochodem, já jsem Tom“ představil se mi. ,,Jenny“. Odešel.

Já jsem si konečně vybalila věci. Za hodinu jsem šla rozhlídnout a přemýšlela jsem, co by se tady dalo za ten týden podniknout. Myslela jsem taky na Katie a Olivera, co asi dělají?

Katie je určitě někde na dovolené s rodiči, protože jsou strašně zcestovalí a byli snad všude na Zemi. A Oliver? O něm ani moc nevím. Stála jsem u ohrady a koukala na slunce, které se z posledních sil snažilo hřát. Najednou jsem se cítila sama. Jako strom uprostřed louky.

Koně už šli pomalu spát do svých stájí a venku začínalo být chladno. Nejdřív jsem se šla navečeřet, taky osprchovat, pak jsem se dívala na dobrou komedii a asi o deseti večer jsem usnula. Ráno, hned po snídani jsem se oblékla a šla do lesa. Všude bylo tak krásně a všude zeleň. Šla jsem po lesní cestičce, ale začalo hřmít a poprchávat. Otočila jsem se, protože jsem chtěla jít domů, když začalo pršet, ale kde jsem to najednou byla? Nikde jsem neviděla východ a cesta se mezi křovím schovala. Byla jsem ztracená. „Haló? Je tu někdo?“

volala jsem. Uslyšela jsem leda tak větší hřmění. „Haló? Slyší mě někdo?“ křičela jsem, ale nikdo neodpovídal. Najednou začaly praskat větvičky. Čím dál tím víc jsem se bála.

,,Já“ vykřikl Tom a tím mě taky vyděsil. ,,Co tu zase děláš?“ řekla jsem tak, aby to vyznělo, že mi to vadí, ve skutečnosti mi to ale vůbec nevadilo. ,,Zachraňuji ti život“ řekl a chytl mě za ruku. ,,Pojď, ty stromy toho moc nevydrží“. A tak jsem šla, unášena svým hrdinou.

Nevím, jakým zázrakem nás dostal z lesa asi jak zázrak způsobil, že byl ve správném čase na správném místě. Že by mě snad sledoval? Farma naštěstí nebyla od lesa daleko. Na farmě mě vzal do kuchyně a uvařil mi kakao. Byli jsme oba mokří. Staral se ale jen o mě. Donesl mi ručník, abych si usušila vlasy a sedla jsem si ke krbu. Chtěla jsem se ho zeptat, co dělal v lese přesně, když jsem ho potřebovala, ale zeptal se mě dřív, než jsem se stihla zeptat já,

přitom jsem mu ale nechtěně skočila do řeči.. „Jenny, chtěl…“,,Já vím, na co se mě chceš zeptat“. „Vážně?“ zeptal se mě Tom trochu nejistým tónem, ale nechal mě mluvit.

„Jo, chceš se mě přece zeptat, jestli nechci zítra provést po vsi“ řekla jsem. ,,No, prakticky jo, ale chtěl..“ opět Tom nedokončil větu. ,,Řeknu ti to zítra, nebo možná ještě dneska večer“ vzkázal a odešel. Seděla jsem u krbu s hrnkem kakaa a hleděla jsem do ohně. Bylo tam neskutečné ticho. Byly slyšet i kukačky ze sousedního pokoje, které ohlašovaly, že je právě šest hodin. Chtělo by to nějaký dobrý film a popcorn. Film mám, ještě, že jsem si s sebou vzala pár DVD. To víte, zdravý rozum, ale popcorn? Kde teď seženu popcorn? Hm, podívám se do kuchyně, třeba něco najdu. Vždyť babička má všechno. Prohrabovala jsem se ve spíži a uviděla jsem podlouhlý modrý sáček s proužky a nápisem BUTTER POPCORN. ,,Bingo!“ řekla jsem a strčila sáček do mikrovlnky. Ze svého kufříku jsem si vytáhla DVD a dala ho do přehrávače. Někdo to rád blond je fakt úžasný film. Strávila jsem nad tím skoro dvě hodiny a jeden balík popcornu. Když jsem šla spát, byl na mém polštáři přeložený papírek s nápisem : Pro Jenny. Převlékla jsem se do pyžama a přečetla si papírek. Stálo tam :  TY, JÁ zítra ve čtyři, u jezera za lesem.

Že by Tom? Určitě. Ale každopádně nemůžu. Vždyť zítra odjíždíme. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale mé myšlenky přemohl spánek a já se probudila až ráno v deset. Ráno jsem se najedla a sbalila si věci. Táta řekl, že pojedeme až večer, takže ještě stihnu se sejít s Tomem předtím, než odjedeme. Ve čtyři, podle domluveného času jsem vyšla, Tom tam však už dávno byl. ,,Tak jsi přišla“ řekl a usmál se. ,,Jo, přišla, tak co jsi chtěl?“ trochu jsem ho opět odbyla, abych ušetřila čas. ,,No, já jen, že mi budeš hodně chybět“ řekl trochu zklamaně.

,,Ale prosím tě, ještě budeš prosit abych odjela“ řekla jsem ironicky. ,,No to právě ne, to je jedno, chtěl jsem ti něco dát, než odjedeš“ odpověděl mi on a vytáhl z kapsy stříbrný náramek. Byla jsem rozrušená. To se mu snad líbím? On se mnou chce chodit? Ale já s ním nechci chodit, ne jako nikdy, ale teď ne. Tyhle otázky se mi teď honily hlavou. ,,Říkal jsem si, že bych ti dal tady tento náramek, ale nevím, co bys na to řekla.“ řekl mi narovinu.

,,No právě teď na to nemám co říct, jsem překvapená“. To byla pravda. ,, Ale nevím, co tím myslíš ty“. To byla taky pravda. Adrenalin proudil v mé krvi jako ještě nikdy v životě.

,,No, chci abychom se vídali i nadále.“ řekl a usmál se. ,,Tak v tom případě ten náramek přijímám“ odpověděla jsem mu a taky se na něj usmála. Na ruku mi navlékl stříbrný náramek se srdíčky a v tu chvíli mě zavolal táta, že už musíme jet. Nasedla jsem do auta a táta naložil poslední kufr s oblečením. A tak jsem putovala zpátky do Londýna. Tam, kam patřím...