Jicatar

Procházela jsem se v parku naproti našeho domu. Zežloutlé listy se pomalu snášely k zemi a hrály všemi barvami. Už byl zase podzim. Ještě, že jsem si ven vzala svůj puntíkovaný deštník. Začalo totiž trochu pršet. Bylo ale krásně. Slunce se ze všech sil snažilo hřát a labutě pyšně ukazovaly svá sněhově bílá pera, čímž unášela návštěvníky parku. Šla jsem po cestě, kterou už skoro celou pokryly žluté a červenající se listy javorů. Měděná vstupní brána napodobovala ve svém záření slunce, jako by s ním soutěžila o to, kdo bude více oslnivější.
I když už byl podzim, děti si pořád hrály hry, jako by bylo léto. Vlastně podzim je jako chladnější léto, akorát si občas musíte vzít na krk šálu a taky čepici. Šla jsem z parku pryč rovnou do knihovny. V knihovně je i sbírka rukopisů ze 14. století. Miluji tu vůni starých knih. Procházela jsem úzkými uličkami lemované knihovnami ze všech stran. Byly tam snad všechny knižní žánry a všechny knihy od A až po Z. Je to mé oblíbené místo. Dorazila jsem ke knihovně, která byla plná starých knih. Z police jsem si vytáhla jednu, která mě upoutala už svým obalem. Obal totiž nebyl vytisknut. Ta kniha byla celá obalena v kůži, na které bylo něco napsáno bohužel latinsky a pár nádherných ornamentů. Do kůže bylo taky zasazeno pár třpytavých kamínků. Ještěže mám doma internet, nějak si to večer přeložím. Určitě to bude velice zajímavé. Šla jsem k pultu a razila jsem si cestu domů. Ale jak jsem šla, tak jsem narazila na mou kamarádku Jill. ,,Ahoj, co ty tady?“ začala jsem naši konverzaci. ,,No, já jdu z tréninku basketballu“ odpověděla mi a zadívala se na knihu, kterou jsem nesla v ruce. „Co to máš za knihu?“ pokračovala. ,,Nevím, ale je hezká, že? Ale ta kůže je určitě falešná“ řekla jsem jí s klidem. Zadívala se na ni pečlivěji a taky si ji trochu ohmatala. Pak dodala : ,,Nejenže není falešná, ale falešné nejsou ani kameny, co jsou na ní“. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem si vzpomněla, že Jill umí latinsky. ,,Hele Jill, mohla bys mi přeložit aspoň tu první stranu knížky?“ zeptala jsem se. ,,Jasně“ odpověděla Jill a hned se do toho pustila. Po chvilce ale řekla : „Moc tomu významu nerozumím, ale řeknu ti, co je tam doslovně napsáno“.
A začala. ,,Tato kniha jest klíč k místu, kde ostatní lidé berou klid v duši“. Stálo to tam. Doslovně a stručně. ,,Páni, to je úžasný, ale kde je ten klíč?“zeptala se Jill. A pak mi to došlo.
Třeba je ta kniha tím klíčem. Ale jak ho použít? Žádný velký zámek nemáme, abychom mohli knihu použít jako klíč. A v tom se to stalo..