Ztráty a nálezy

Ztráty a nálezy

Tramvaj byla k mé velké ,,radosti“ úplně narvaná. Miluju, když nám přednášky začínají v době, kdy se lidi v hromadném šílenství vracejí z práce nebo naopak z domova spěchají, kdo ví, kam. Jakoby se celý domovní blok smluvil, vytvořil neprůchodný dav a ten se na povel vtěsnal do omezeného prostoru dvou vagónů. Dokonce jsem nedávno byla svědkem události, kdy si jeden frajer sedl na ono spojovací železné ,,cosi“ mezi vozy a nechal se popovézt dvě stanice. Můj obdiv však zcela jednoznačně překryla doutnající závist nad tím, kolik on má prostoru, zatímco já se musela mačkat v hloučku lidí, kteří mě obkličovali tak těsně, že jsem stála ve vertikální poloze bez možnosti jakéhokoli bezpečnostního zachycení stabilního tramvajového vybavení. Zkrátka jsem prožívala klaustrofobní pocit naprosté bezmoci, kdy se na mě mačkala cizí těla a obklopoval mě teplý vzduch mísící různorodé pachy, vzdechy a funění. Těsně před mým omdlením se tramvaj konečně začala vylidňovat, respektive u Pražského hradu vystoupilo tolik lidí, že jsem si dokonce mohla i sednout a tento fakt jsem přivítala s nadšením. Konečně jsem se mohla nadechnout, rozhlédnout a povšimnout si zcela běžných skutečností, které s sebou přináší rozbahněná zima. Všude na podlaze se černil rozšlapaný sníh, podléhající fyzickým zákonitostem a rychle se měnící ve špinavou vodu. Jak jsem tak zrakem přejížděla celý, z mého úhlu viditelný prostor, všimla jsem si právě nastupujícího kluka. Elegán na první pohled. Sedl si naproti mě, ale více vpravo, tudíž jsem ho zabírala periferním viděním, zpočátku. Když dosedl, sundal si čepici, rukavice a začal něco hledat v obdélné tašce, kterou měl zavěšenou přes rameno. Očividně nemohl nalézt to, co potřeboval a tak se do hledání pustil mnohem zuřivěji, načež rovinu tašky naklonil a svlečené svršky se mu v rychlosti svezly na podlažní šlichtu. V první chvíli jsem se uchechtla, ale po následné anabázi mi ho začalo být líto, tehdy už jsem na něj ale zírala přímo. S dosti velkou nechutí sebral čepici s rukavicemi a položil je zpátky na tašku, v mžiku si však uvědomil, co provedl a věci opět nadzvedl. Prudké svěšení ramen doprovodil hluboký vzdech. Věci držel v jedné ruce, druhou po chvíli vytáhl ubrousky, nejprve začal čistit obal tašky, posléze se věnoval bavlněným svrškům. Vzhledem k černé barvě se skvrny nezdály být tak patrné, nicméně po několikaminutovém drhnutí se černé plochy začaly bělat odpadlými chuchvalci z proděravěných kapesníků. Když si po tomto marném úsilí pan neznámý nasadil čepici na hlavu a na poslední chvíli proběhl zavírajícími se dveřmi, koutky úst se mi konečně mohly povolit do širokého úsměvu. ,,To byl fakt dobrej exot,“ špitla jsem si pro sebe a nikdo mi to nemohl mít za zlé. Přemýšlela jsem nad ním ještě chvilku, dokud mé asociace nepřerušil varovný signál a následné oznámení výstupní stanice. 

Když mám zrovna peníze, ráda si zajdu do jídelny se zdravou výživou nebo do indické restaurace. Potrpím si na stavy, kdy mám pocit, že pro své tělo a koneckonců i duši dělám něco dobrého, něco užitečného, co posílí moji imunitu i sebevědomí. Zrovna ale peníze nemám. Co naplat, opět se po delší době nechám otrávit vysokoškolskou vývařovnou a zavítám do menzy. Někdy se jim velkovýrobní strava docela povede a je možné, že právě dnes budu políbena štěstěnou. Zamířila jsem k právníkům, tedy do právnické fakulty, u které jsem byla nejblíže. Po přečtení jídelního lístku jsem se přestala považovat za vyvolenou, ale statečně jsem si zvolila nejzdravější pochutinu z výběru, filé s bramborem. Co se na tom dá zkazit? Po prvním soustu by ale otázka měla znít jinak: Co se na tom dá vylepšit? Poněkud neurčitě vyhlížející filé jsem svému osudu ponechala v okamžiku, kdy se přede mnou zjevila povědomá tvář. Bez povšimnutí kolem mne prošel onen exot z tramvaje, ale než jsem se stačila otočit, abych snad mohla své mínění vyvrátit, ozval se rachot podobný roztříštěnému nádobí. Kousek za mnou ležel černě oděný kluk s tácem a střepy všude okolo. Charakterizoval ho stejně zoufalý výraz jako tenkrát a prudké spuštění ramen znásobené tlesknutím do stehen. Opět mne pobavil, vstala jsem a šla k němu: ,,Nemusí ti to bejt líto, to filé za to fakt nestálo.“ Zvedl hlavu, ale očekávaný úsměv či vtipnou odpověď odrazilo pozvednuté obočí a vyvalený pohled: ,,Coo?“ Z pozadí vyběhla kuchařka se smetákem: ,,Nojo, to neumíte chodit? Ukažte, já to zametu, ať se v tom nevyválí někdo jinej, no pozor, s dovolením…sakra!“ Zatímco si kuchařka něco bručela sama pro sebe a odstrkovala civícího muže v černém, já si rozpačitě začala hrát s vlasy. ,,Já se opravdu moc omlouvám,“ konečně vypadlo z viníka celé situace ,,nechtěl jsem, ta židle, vlastně jsem si jí nevšiml, je mi to moc líto…“ Postarší žena jen mávla rukou. Posléze jsem byla zaznamenána. ,,Promiň, vážně jsem nechtěl. Dneska zrovna nejsem v nejlepší formě.“ Zčervenala jsem více než jsem chtěla nebo by bylo vůbec potřeba, usmála se jako Anička z 1.A. a polichoceně zareagovala: ,,Ále, vždyť to se může stát každýmu.“ Objímal mě pocit velkodušné světice, která se nachází na oblačném mráčku plujícím mimo realitu, do které mě v několika málo vteřinách vrátil nenávistný pohled odcházející kuchařky a nechápající výraz oběti událostí. ,,Umazal jsem ti něco nebo … potřebuješ ode mě ještě něco?“ Tato otázka vyžadovala pohotovou odpověď, kterou jsem po této studené sprše nedokázala nahradit ničím jiným než pomalým zpětným ohlédnutím k mému stolu, vrácením hlavy do původní polohy a mírným otočným pohybem ze strany na stranu. Nedivila bych se, kdyby se na mě shovívavě usmál, pozvedl ruku, dlaní v nastaveném tempu několikrát zamával a utekl. Právníci jsou však jiní, racionální a pohotoví, tedy především ve chvílích, kdy se to nejméně předpokládá. ,,Tak já už budu muset běžet, ještě jednou se omlouvám, moc mě těšilo, na shledanou.“ Podal mi ruku, já ji stiskla a nepustila. Přeskočila jsem zlatou střední cestu a v opačném extrému, nervozitou vyburcované rychlosti, jsem vyhrkala: ,,Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku, chtěla jsem ti pomoct, nezlob se, ale když jsem tě viděla v tramvaji, vlastně tě znám z tramvaje, když jsi tam upustil ty rukavice, asi už nevíš, nebo, možná… Pamatuješ?“ Zřejmě jsou situace, kdy se mi nedá odolat, protože mě Lukáš pozval na kafe.

Lukáš Mrzký, šestým rokem studuje právnickou fakultu a za své jméno nemůže, i když mu značně komplikuje život. Jeho rodiče podnikají a podle všeho se jim nevede úplně špatně. Maminka je prý velmi pověrčivá, a proto za úspěchy mimo jiné děkuje právě nezvyklému příjmení, neboť, a to je pravda odvěká, vždycky je něco za něco a pak, kdo by dal na první dojem? Plánované omluvné rychlo-posezení nad espressem se nakonec protáhlo na další dvě decy bílého, při nichž se povídá o mnoho lépe. Jak jsem pochopila, Lukášův tatínek je posedlý firmou, rodinou a sám sebou, zatímco maminka se snaží udržovat chod domácnosti ve zdravém spirituálním duchu. Vždy je totiž potřeba udržet si nadhled a nezávislost a příliš se nevázat na majetek a hmotné statky. Mezitím, co jsem poslouchala vášnivě rozprávějícího Lukáše, představovala jsem si s rukou pod bradou, komu z rodičů se asi více podobá a po kom ovládá zejména své osobité pohyby a gesta, kterými co chvíli máchá v nebezpečné blízkosti sklenic. Svou nervozitou a strnulým očním brzděním zbrklých posunků jsem ten večer pravděpodobně odvrátila další nehodu, která by byla zcela určitě v blízké době přišla, nebýt náhlého telefonátu. ,,Ahoj Petruško, no jistě, ano, ale ne, opravdu? To je mi moc líto, ale kde já teď někoho seženu? Myslíš? No vlastně, asi jo, i když počkej…Ne, já vím. Jojo, ano. Tak díky, čau.“ Chvíli se na mě díval, byl úplně v klidu, takže jsem si ho konečně mohla pořádně prohlédnout a zamilovat se do jeho krásných hnědých očí, kterých máme v rodině nedostatek, a zřejmě z toho důvodu jim tak často podléhám. ,,Hele, nechtěla bys jít se mnou pozítří večer do divadla?“ Jedním pohybem vsunul luxusní i-phone do kapsy a zároveň zavadil o sklenici, která se protentokrát jen výhrůžně rozvibrovala na stole. Možná to bylo znamení, ale já neměla jediný důvod, proč nabídku nepřijmout. Navíc, hnědým očím se odolává jen velice těžko.

Páteční večer jsem očekávala s příjemným napětím, které přichází vždy s pocitem toužení po něčem dokonalém a v mysli dopředu nalinkovaném dle vlastní libosti. Kvůli co nejpreciznějšímu splnění všech předem určených a vypsaných bodů jsem se toho dne zúčastnila jen dopolední výuky, z níž jsem pro jistotu ještě odešla o hodinu dříve. Důkladnou přípravu jsem nechtěla podcenit. Zašla jsem si ke kadeřnici, kterou jsem už opravdu dlouho chtěla navštívit, ale stále se čekalo na vhodnou příležitost. Když jsem cestou na kolej míjela manikérský salón, v mžiku jsem se rozhodla, že svou radost dovrším až do konce, zkrátka, že dokonalý den musí být absolutní relaxací a oslavou života v jeho nejjemnějších nuancích. Na kolej jsem se vrátila v půl čtvrté – úplně hladová, vyčerpaná, ale spokojená. Vše probíhá nad očekávání a veškeré plánování dobře. Chvíli jsem se obdivně zhlížela v zrcadle a posilovala vlastní sebevědomí, ale ze slastného stavu mě brzy vyrušilo zvonění mobilu. ,,Jasně, matka, vždycky volá v tu nejlepší možnou chvíli, sakra,“ povzdychla jsem si a vzápětí se celá orosila. Na displeji nedočkavě blikal Lukáš a jeho řev stále sílil a sílil - je to v háji, určitě mu do toho něco vlezlo! ,,Haló, ahoj, copak?“ Telefon jsem položila a chvíli se vzpamatovávala a přehrávala si zpětně celý hovor – co jsem mu to…proč jsem mu to slíbila? Sraz jsem si s ním domluvila o hodinu dříve, to znamená v pět, a na mých pozlacených hodinkách ručička právě minula čtvrtou. ,,No výborně! Pitomá manikúra, pitomej telefon, pitomá kráva - jsem já, jak to asi hodlám stihnout, pokud chci přijít včas?“ Během dvaceti pěti minut jsem se vysprchovala, namalovala na krásný čtvrtý pokus, odhalila oka na dvou silonkách, nechala se zachránit spolubydlící, která mi půjčila své nové lesklé punčochy a zároveň mi pomohla do šatů a zabalila mi věci do kabelky. Když jsem byla hotová, vypadala jsem teprve na to, že jsem se právě vrátila ze sprchy, nicméně Aneta mě ujistila v tom, že vypadám skvěle a kromě kabelky po mě hodila ještě rohlík s tím, že se mi určitě bude hodit, protože prý je nejhorší vypadat hned na prvním rande ,,strašně nenažraně.“

Doběhla jsem pár vteřin před tím, než na kostele odbíjela pátá. Dorazila jsem na smluvené místo, ale nikde nikdo. V první chvíli jsem si spíše radostně oddychla a hned jsem běžela před výlohu, abych se oddrobkovala, protože rohlíky jsou v tomto směru velice zrádné. Zvídavé pohledy a podivné posunky přihlížejících už mě po půlhodinovém transu v tramvaji vážně nemohly rozhodit. Lukáš se neobjevil ani při bližším ohledání prostoru. Teprve po nějaké chvíli, co jsem přešlapovala u silnice, vyrazil zpoza sloupu. ,,Ahoj, moc se omlouvám, ale ujel mi autobus, tak jsem zkusil náhradní dopravu, ale tento zkracovací plán celou akci spíše prodloužil. Nechtěl jsem psát, abych se nezdržoval, snad tu nestojíš moc dlouho … tak vyrazíme?“ Během oněch ,,krátkých“ deseti minut jsem docela promrzla, ale pokusila jsem se na sobě nedat nic znát. Přece jen, já chodím pozdě skoro pořád, tak jsem se opětovně přesvědčila o tom, že opouštět své zaběhnuté stereotypy se příliš nevyplácí.

Dorazili jsme do krásné a prostorné restaurace, která už od prvního pohledu v příchozích hostech vzbuzovala pocit luxusu a nadřazenosti. Tohle opravdu nebyl studentský lokál s bohémskou společností a já věděla, že se tam nebudu cítit dobře. Číšník nás posadil ke stolu s krásným výhledem na historickou budovu divadla a za chvíli už u nás stál sommelier a nabízel kvalitní francouzská vína, Lukáš se choval naprosto přirozeně a bylo znát, že tady nesedí poprvé. Když znalecky ohodnotil kvalitu doneseného moku, vrhl se na sestavování tříchodového menu, pro sebe, protože já dbala Anetiných rad a projevující se žaludek jsem se snažila obalamutit krátkými loky vína. Byla bych si dala polévku, ale Lukáš tvrdil, že objednat si v takovém podniku pouze polévku, není příliš vhodné a navrhl, abych si s ním pochutnala na menu, že mi s jeho výběrem velmi rád pomůže, ale tato možnost se naopak nezdála moc přívětivá mně. Za a) jsem nechtěla, aby za mě utrácel tolik peněz a sama bych to mohla zaplatit pouze s vyhlídkou na následující hladový týden, za b) nechtěla jsem, aby mě viděl nezpůsobně hltat obrovské kusy jídla a za c) dát si jen samotný zákusek na noc? Co na tom záleží, teď už je to opravdu jedno, protože nadešel čas odchodu, za pár minut začíná představení. Z Lukáše spadla počáteční strojenost a spokojeně se usmíval a šířil kolem sebe pozitivní náladu, zatímco u mě se s pocitem hladu stupňovala i podrážděnost a neklid vyjadřovaný úsečnými odpověďmi a věčným poklepáváním nohou. Od té doby si také můj doprovod myslí, že oplývám hudebním cítěním a vysokým smyslem pro rytmus. Mimochodem, Vinohradské divadlo je krásné, klenbu ve foyer jsem obzvláště ocenila ještě před skončením prvního jednání, když jsem se pod záminkou nutné návštěvy toalety odebrala k bufetu, abych sympatické slečně za pultem udělala kšeft s příslibem velkého spropitného, pokud se ke mně nadále nebude znát. Než jsem se upravila, zvonilo, mohla jsem vypadat o trochu spokojeněji než předtím, ale styděla jsem se tak, že viditelných červánků na celém těle jsem se zbavila až druhého dne.

,,Ty seš fakt střevo! Jiná by byla ráda, že má rande s právníkem, kterej je za vodou, patřičně by využila příležitosti a ty se láduješ chlebíčkama před začátkem pauzy. Ty se mi zdáš! Neříkej mi, že nic nepoznal.“ ,,No fakt ne, nedal na sobě absolutně nic znát. Byl milej, galantní, vesele konverzoval a z té hry byl u vytržení, hlavně z toho herce, toho…no nevim, nemůžu mu přijít na jméno.“ ,,No, o to zrovna neběží, máš jediný štěstí, že je to druh chlapa, kterej se zrovna nesoustředí na detaily, jako jsou drobky kolem pusy či ústní odér. A jak to s váma teda vypadá?“ Zamyslela jsem se, protože jsem včerejší hříšné labužnictví nezamaskovala zrovna nejobratněji. ,,Co? S náma? Hele, nevím, asi nijak, je fajn, ale takovej jako – odtažitej, asi zrovna nejsem jeho typ.“

Čekal nás první společný víkend. Celé to opět vzniklo z jakési náhody, kdy jsem byla postavena před hotovou věc - víkendový zájezd do Alp, který je sestaven pro tři páry v pronajatém domě jedné česko-německé rodiny. ,,Já jsem se o tom dozvěděl taky na poslední chvíli,“ zapřísahal se Lukáš. ,,Napadlo mě, že bych tě vzal s sebou nebo se ti nechce strávit krásný jarní víkend na čerstvém vzduchu? S partou takhle jezdíme pravidelně, byl bych moc rád, kdyby ses k nám přidala.“ Jeho výpověď se neklonila k žádné určité straně, nenabízel mi náhradní místo svého kámoše ani víkend plný vášně, prostě něco mezi tím. Pravděpodobně jen zbytku party nechtěl dělat křena a lepšího parťáka nesehnal. Jak si to jinak vykládat, když  jsme se s Lukášem poslední měsíc vídali docela pravidelně – chodili jsme do restaurací, kin, divadel, na výstavy, na procházky po známých kulturních památkách – a povídali si, pořád si jen povídali? ,,Je stoprocentně teplej, podívej se na něj, hezkej, vyfešákovanej, milej, společenskej, na úrovni…“ Aneta si pořád dokola mlela svou. S Lukášem si příliš do oka nepadli. Viděli se sice jen párkrát, což jim umožnilo vytvořit si představu leda z prvního letmého dojmu, ale kamarádce několik bystrých pohledů a sledování za záclonami bohatě stačilo k zaujetí bojovného postoje. ,,Od začátku se mi nezdá a říkám ti, že je divnej. Chlap si už v úvodu určí, jestli mu za tu námahu stojíš nebo ne, jestli do tebe chce investovat nebo ne a jestli jo, hodlá si to taky vybrat. Ale tenhle je jak bez …, ále, škoda mluvit.“ Tak možná je …, co já vím? Proč by se se mnou chtěl pořád vídat a zároveň si nedovolil nic víc? Na druhou stranu jsem z jeho strany vnímala náznaky, které mě přesvědčovaly o opaku, tedy já si to tak vykládala, neboť pohledy, ty jeho hluboké pohledy mě emočně pohlcovaly stále víc a víc. To, co mě ještě vracelo do reality, byla jeho nulová aktivita a Anetin zdravý úsudek. Svoji kritičnost jsem však pomalu ztrácela a jen naoko jsem drahé spolubydlící tvrdila, že to mám pod kontrolou, že ,,teplej zpovědník“ v roli kamaráda se vždycky hodí a vůbec, že ta dovolená přišla právě včas, protože všechno odtajní – a nejlepší varianty jsou přece všechny, užijeme si to tak jako tak.

Neměla jsem nic, v Alpách jsem nikdy nebyla a bylo mi řečeno, co se dá logicky vyvodit – tedy, že v těchto horách už mi nebudou stačit jen látkové tenisky prošlé na Šumavě. Potřebovala jsem pohorky a dobrého průvodce a rádce ve sportovních potřebách. Všeználek Lukáš vyrazil po mém boku a zářil nejen dobrou náladou a moudrostí, ale celou existencí. Choval se ke mně jinak, přívětivěji a pozorněji, jakoby nakupoval se svou milenkou, i když k tomu jsme měli tak daleko, že se to nedá ani vylíčit. Nabídl se, že mi na boty přispěje a já na konci dovolené zhodnotím, jak mi byly k užitku a podle toho se s ním vyrovnám. Byl to bláznivý nápad stejně jako celý dlouhý den. Když jsme si ve fast foodu koupili obrovské hamburgery, Lukáš do jednoho z nich kousl a omáčka se rychlostí mrku ocitla na jeho značkových džínách. V chodbě u záchodků jsme stáli několik minut a já drhla červené skvrny vším, co bylo po ruce, vyjma papírových kapesníků, které na mě blikaly ve vzpomínce na ochlupenou černou čepici. Po tom, co jsem dala všanc i svojí vlněnou šálu, jsem běžela koupit nové pánské kalhoty, neboť se Lukáš po obchodním domě odmítl promenovat s obří různorodě barevnou skvrnou rozprostírající se okolo pečlivě střežených pánských míst. Odpolední kávu jsme raději vynechali a místo toho jsme zamířili do Šárky. Nakonec, kdyby prostor neobkličoval sbor policistů, který nás nejdříve vylekal, označil za výtržníky a nakonec vyhnal, bylo by to docela romantické. Bylo to poprvé, co jsme spolu prožili celý den, a na mém partnerovi byla ve velké míře patrná únava. Možná právě ona způsobila to zatemnění smyslů, kdy se ke mně Lukáš naklonil a políbil mě nejdřív na čelo, nos a dokonce pusu: ,,Bylo to dobrodružné, jsem rád, že spolu zítra odjíždíme, užijeme si to.“ Políbili jsme se ještě několikrát. Potom odešel, zatímco já v rukou třímala igelitku s jeho špinavými kalhotami jako vzácnou relikvii.

Když pominu fakt, že z celé mé cestovní výbavy byly nejluxusnější pohorky a že proti Kateřině a Karolíně vypadajícím jako vyretušované krásky z titulních listů časopisů, jsem působila jako ryze naturalistický produkt přírody bez zavinění cizích vlivů, byla jsem stále pozitivně naladěná. Vrásky na čele mi působil akorát Lukáš, který na sobě nedal znát nic jiného kromě vřelého kamarádského vztahu, který se ještě vřelejším stával v přítomnosti dvou vlasatých krasavic. Vrhala jsem po něm zlé pohledy, které z jeho strany zůstaly sice bez odezvy, nicméně Kateřina se ke mně později v čekací frontě na toalety zvědavě přitočila a vyzvídala: ,,Vy spolu s Lukášem něco máte?“ ,,Ne, jsme jen DOBŘÍ kamarádi…, proč?“ ,,Já jen, že jsi v tom autě vypadala dost zpruzeně, myslela jsem, že žárlíš, ale na Lukáše fakt nemusíš…“ Ozvalo se spláchnutí a brunetka jakoby nic zaplula do kabinky. Já se tedy po zbytek cesty ,,jakoby nic“ chovat neuměla a tak jsem si vysloužila přezdívku ,,mlčoun dne.“ Zejména velice kontaktu-chtivá Karolína se mým popichováním bavila a neustále mi byla v patách. Prvních pár minut po příjezdu jsem byla tak otrávená, znechucená a ano, ZPRUZENÁ, že bych nejraději otočila prstenem a ocitla se v Anetině náručí a dobrovolně si nechala nadávat. Místo, kde jsme zastavili, však bylo pohádkové. Velký, dřevem obkládaný dům s mnoha barevnými květináči v oknech, a rozsáhlým zeleným prostranstvím okolo. Na horizontu se rozpínala louka dělící se o své místo s tmavým lesem. Uklidnila jsem se. Na prahu nás přivítala hostitelka v tříčtvrtečních zelených kalhotech a bílém triku, mluvila plynně česky, neboť se do rodiny ztepilých Bavorů přivdala už její maminka, která se za chvíli vynořila za ní, v modré zástěře a s širokým úsměvem na tváři. Paní domu nás odvedla do prvního patra, kde nám ukázala tři ložnice, ve kterých jsme měli přebývat. Čtvrté dveře vedly do koupelny spojené i s toaletou. Nábytek v pokoji, kde jsem byla ubytována s Lukášem, byl postarší, starožitný a krásně vyřezávaný stejně jako pelesti široké postele. Společné postele. Podívala jsem se s otazníky v očích na svého nového spolubydlícího. ,,Počítal jsi s tímhle?“ ,,Nojo, jasně, říkal jsem, že tu budou tři pokoje pro tři páry, vadí ti to?“ ,,Vadí mi něco jinýho,“ zašeptala jsem spíše pro sebe ,,nevadí … hele, my spolu chodíme?“ Tahle otázka ho zamrazila na několik dlouhých vteřin, sama bych nevěřila, jakou reakci vyvolám celkem nevinným dotazem. ,,Víš co nesnáším? Žárlivé scény a hysterické výstupy, navíc, když jsem k tomu nezavdal žádný důvod. Obleč se a přijď na snídani, pak vyrazíme ven.“ Byť se teď zachoval jako chladnokrevná autorita v nejčistší podobě, jeho jednání mě zaimponovalo.

,,Kam vyrazíme?“ zeptal se Martin mezi polykáním zeleninové polévky. ,,Hlavně ne moc daleko, v těch pohorkách mě strašně bolí nohy“ zabědovala Kateřina a položila hlavu na Martinovo rameno. ,,Je fakt, že bychom se neměli moc unavit, večer nás čeká mega pařba, oslava života jaksepatří!“ ,,Jóó, hurá!“ zaplesala Kája a netajila svou spontánní radost ,,alespoň vám všem ukážu, co jsem si v Praze pro tuhle příležitost nakoupila, předvedu se vám v celé své kráse. Už aby byl večer.“ Cítila jsem se jako Alenka v říši divů – museli jsme jet tisíce kilometrů, abychom zapařili na čistém vzduchu zamořeném cigaretovými opary? To nemůže být pravda. Nemohla jsem nic říct, ale tiky v mé tváři mě zase prozradily: ,,Ale ty se vůbec netěšíš, Dádo! Jak je to možný? Co ty si vezmeš na sebe?“ ,,Já, já mám takové jako…“ ,,No, vážení,“ skočil mi do řeči Lukáš, jako by nechtěl, abych se ztrapnila vypočítáváním své improvizované garderoby. ,,Já bych byl pro to, abychom udělali takovou rozcvičku, nic náročného, ale přece nebudeme sedět tady, uděláme náš tradiční okruh kolem jezera a skalní soutěsky na druhou louku, kde si u vody dáme mléko a chleba se slaninou. Trochu povzbudíme naši životosprávu, co?“ Lukáš byl okamžitě zavalen obdivnými pohledy, pochvalnými gesty a dychtivým kýváním vždy natěšené Káji. Já se začala konečně nenuceně culit, koneckonců, bylo to celé k smíchu. Parta snobů vyrazila do přírody. Jen jsem nechápala, co já tu, sakra, dělám s nimi.

Martin a Kateřina, Roman a Karolína a konečně v zadním voji jsem se ploužila já s Lukášem. Mlčeli jsme a čekali, až se projeví ten druhý. Ticho nás nakonec doprovázelo až do půle cesty, kdy se ozval Kájin hrůzný výkřik: ,,Pane bože, to ne, to ne!“ Hned jsme se všichni seběhli kolem ní. ,,Co se stalo?“ ptala se Katka starostlivě, zatímco Roman se vedle krčil smíchy a nebyl schopen slova. ,,Káťo, tragédie, podívej…“ Oběť scény se snažila opřít o velký kámen, aby s kamarádkou detailně zhodnotili rozsah škod. Já se lekla, protože jsem viděla Káju kulhat a bála se nejhoršího, ale Roman mě vyvedl z omylu: ,,Hovno, vyšlápla hovno, ale kdybyste viděli, jak se kolem ní úplně vobtočilo, já fakt nemůžu…“ Konečně jsem si všimla rozdílu v barvě každé z bot a začala se smát také. Ostatní se ale nebavili, spíše nás s Romanem pohledy a posunky zatracovali. ,,Ale vždyť to se může stát, je tu hodně krav,“ holky mé povzbuzení očividně nepochopily ,,a pak, tohle šlápnutí ti určitě přinese výhru ve Sportce.“ Ani tuhle narážku však nikdo z party nepřivítal s nadhledem. Projela jsem svoji poslední šanci na zapadnutí do jejich klubu. Roman se zatím uklidnil, poplácal mě po ramenou a mezi několika náznaky záchvatu smíchu šel pro další ubrousky do batohu. Procházka skončila, Kája byla v polomdlobách odvedena do domu, kde na hodinu a půl obsadila koupelnu. Já seděla na posteli a přemýšlela o celém dni a lidech, jejichž styl života mi přišel tolik ubohý.

Z rozjímání mne vyrušilo klapnutí dveří a Lukášův zadumaný výraz, který jsem viděla už mockrát, ale dnes se jednalo o něco vážnějšího. Napjaté ticho jsem přerušila já: ,,Tak co Kája? Už vylezla z koupelny?“ ,,Nevím, ale starosti si o ni dělat nemusíš, celý víkend si prostěžuje a pak bude zase dobrá.“ Po chvíli bloumání po pokoji si Lukáš jakoby pro sebe, přesto ale slyšitelně zabrumlal: ,,Ale je fakt, že ty narážky kolem sis mohla odpustit, na to nebyl nikdo zvědavý.“ Vytřeštila jsem oči, protože jsem nevěděla, proč se k těmto nevinným poznámkám vrací, ale než jsem stihla spustit svou argumentaci, protistrana se vrhla do útočného monologu. ,,Ty se prostě občas opravdu chováš nevhodně. Ano, to co se stalo, bylo směšné, ale bylo by dobré, kdyby ses v některých okamžicích uměla hlídat. Jenže, jak už jsem se několikrát přesvědčil, nezvládneš to, tvé společenské vystupování má jisté trhliny, jo,“ zatímco si nervózně mnul ruce, pokračoval: ,,chtěl jsem tě vzít s sebou, abych viděl, jak zapadneš, ale místo toho, aby ses snažila, tak se od celé skupiny distancuješ, házíš po nás nepříjemné pohledy a za zády se nám vysmíváš.“ ,,To není pravda,“ ohradila jsem se v pauze při jeho nádechu. ,,Není? Ale nebudeš mi tvrdit, že se tady cítíš dobře, že ne? Nepřijdeme ti snad k smíchu?“ Tahle soudcovská řeč mě vehnala slzy do očí, jak jsem se měla bránit? Mohla jsem se vůbec bránit? ,,Žiju jinak než vy.“ ,,Ano, přesně tak, v tom to je, žiješ jinak, a proto nemůžeš kritizovat nebo opovrhovat naším světem. Stejně jako já nemůžu hodnotit ten tvůj.“ Najednou si vedle mě sedl jako zlomený člověk. ,,Já tě mám rád, dokonce se v tvé přítomnosti cítím velmi uvolněně a příjemně, jsi skvělá kamarádka a … víš, já se nechci znovu zklamat a nechci ublížit ani rodičům, kteří si velmi oblíbili moji bývalou přítelkyni a… Vzal jsem tě sem, abych se přesvědčil o tom, zda bychom se k sobě hodili, zda bychom spolu mohli navázat vážný vztah. Já se chci usadit, víš? Chci mít idylický vztah jako naši, celý život doufám, že najdu skvělou partnerku jako můj táta, že bude perfektní jako moje máma, víš? Rozumíš mi?“ Přes slzy už jsem skoro neviděla a pro jeho egocentrický výlev jsem přestávala mít pochopení. ,,Nechtěl jsem tě rozbrečet, promiň.“ Objal mě a já se nebránila, nemohla jsem mluvit, natož jednat.

Neděli jsem prožívala v očekávání odjezdu. Všichni včetně Lukáše prospali celé dopoledne, kterým si nahrazovali probdělou noc strávenou u baru nebo na parketu. Holky po obědě nemluvily o ničem jiném než o dokonale stráveném čase v atmosféře světelných efektů a hudebních zázraků. Já se po včerejším probuzení z několikaměsíční iluze vzpamatovávala pomalu a k velkému překvapení K+K jsem s přiměřeným nadšením uvítala akci nazvanou: toulky po obchodech. Pro mě naprosto zbytečné a otravné odpoledne naplnilo můj dámský doprovod blahem a dobrou náladou. Se šťastnými výrazy ve tvářích se chlubily drahým polovičkám a s hrdostí jim oznamovaly, za jak výhodné ceny tři tašky svršků pořídily. ,,Tak já si jdu zatím zabalit,“ prohlásila jsem suše, když se ke mně naklonil Martin: ,,Tak se nelekni toho břemena, co se bezmocně válí na posteli.“ V odpověď na můj nechápavý pohled dodal okamžité vysvětlení: ,,No uvidíš sama, je to látro, ten náš milý kamarád.“ Holky se konečně dovtípily, že se něco děje, ale zatímco se pustily do vyzvídání, já už zaplula do domu. V pokoji na mě čekal bezvládně ležící Lukáš s obvázaným kotníkem. ,,Než cokoli řekneš, vidíš, že boží mlýny melou,“ usmál se a svým charakteristickým způsobem prudce svěsil ramena. Úsměv jsem mu neopětovala a na monotónně položenou otázku se mi dostalo věru nevšední odpovědi: ,,Chtěl jsem zkusit teplotu vody, jenže půda se na jedné straně nepřímo svažovala a jak jsem se snažil přeskočit jinam, tak mi to uklouzlo, do cesty se mi připletl kořen a nakonec jsem to neustál.“ Opět se rozesmál, zřejmě nad vlastní vzpomínanou ,,šikovností,“ zatímco já uvažovala nad tím, jakou proměnou od včerejška prošel. Pomohla jsem mu sbalit a pak zavolala kluky, aby ho odvedli do auta. Cesta do Prahy se nesla v dobré náladě. Kateřina a Karolína byly spokojené s novými módními přírůstky, Martin s Romanem se rozplývali nad odpočinkovým víkendem, Lukáš si užíval pozornosti všech přítomných a já nasávala pozitivní energii z ostatních. Nakonec jsme se všichni rozloučili jako nejlepší přátelé a rozešli se do svých domovů.

Když jsem Anetě odvyprávěla, co se mi stalo, řádila jako nezkrotná kobyla. Ošívala se a nenechala si nic vysvětlit: ,,Všechno jsem pochopila, nemusíš mi nic dalšího vykládat a hlavně ho, proboha, neobhajuj! Je to sebestředný, rozmazlený maminčin chlapeček. Sám ti řekl, že chce stejnou ženskou jako je jeho maminka. A co ty s ní máš společnýho? Jedině tak to, že by sis našla stejného pošahance jako kdysi ona…“ ,,Ale, vždyť to přeháníš.“ ,,Nic nepřeháním, do toho to vypadá, že bude ještě schizofrenní, kam jsi dala oči?“ ,,Taky se ti líbil.“ ,,Nikdy se mi nelíbil.“ ,,Ale Anet, uklidni se, dyť není jedinej důvod k rozčilování. Nic jsme spolu neměli, byli jsme vždycky kamarádi, jenom já si tak trochu doufala v něco dalšího a on mi vlastně otevřel oči. Tak vidíš, není on nakonec víc férovej než kdokoli jinej? Je hezký, že chce stálou partnerku, je věrný … a zodpovědný.“ ,,To víš, že jo, tak si ho ještě chvíli idealizuj a pak se mu vyraž omluvit, néé? Mě z tebe jednou klepne.“ Anetě pomalu docházely síly, posadila se na postel a po několikaminutovém přemýšlení pronesla verdikt: ,,Prostě se na něj vykašleš, dokud ti ještě nestačil ublížit. Já ti najdu nějakýho jinýho, hezkýho, milýho, s hnědýma vočima. Musí bejt citlivej, romantickej, přemýšlivej, ale ne zase moc, aby taky něco udělal. Na nejbližší párty ti najdeme někoho kvalitního z našich řad, kdo tě dokáže ocenit! Hawk.“ A bylo. Nic jsem nenamítala, s Anetou by to stejně nemělo cenu, byla tvrdohlavější než ledajaký právník. Koneckonců, to byl také důvod, proč si s Lukášem od začátku nesedli, byli a jsou si až příliš podobní.

,,Ahoj Anet,

promiň mi, že jsem se přes prázdniny neozývala častěji. Psala jsem ti, že jsem se zamilovala a odjela do Německa. Měla jsem tu hodně práce. Zařizovali jsme byt, tedy vlastně, vyzdobila jsem ho celý sama a jsem na svoje zásluhy jaksepatří pyšná. Teď už si jen to naše hnízdečko lásky udržuju a neustále vylepšuju. Teď jsem si třeba koupila vážně pěknou porcelánovou sadu, kdybys ji viděla, určitě bys byla taky nadšená. Jo a dostala jsem šaty od Karla Lagerfelda, chápeš to? Ten můj miláček mi je koupil k narozeninám, je to nádhera. Ale to tě asi moc nezajímá, co? Přes tenhle druh módy jsi nikdy nebyla, no, vždyť já vlastně taky ne. Když se nudím, tak často vzpomínám na ty naše kraviny, které jsme prožívaly jako trhlé studentky. Pamatuješ, jak jsi tenkrát narazila do skleněných dveří v té parfumerii a rozezvučela jsi celý obchod tak, až se lidé otáčeli? Nebo jak jsme se zúčastnily té pěvecké soutěže na náměstí? Nebo happening, kdy jsme zamrzaly na povel a ty jsi při snaze ztuhnout tak autenticky porazila toho malého pána? Jo, to byly srandy, ale už je to dávno. Zmiňovala jsem se vůbec o tom, že jsem přerušila studium? Hlavně, prosím tě, nešil, o nic nejde. Rozhodla jsem se, že si budu chvíli užívat a pak … vlastně bych ti měla odhalit odpověď na ty tvé zvídavé otázky. Ale slib mi, že se nebudeš rozčilovat! Víš, já jsem v Německu šťastná, fakt, opravdu se mi tu líbí, ale tu radost nesdílím s krásným a empatickým přistěhovalcem, ale s tobě dobře známým přistěhovaným Lukášem. Chtěla jsem ti to napsat na začátku, ale … to už je teď jedno. Vrátili jsme se k sobě, není důležité kdy a za jakých okolností, prostě jsme se jednoho dne potkali a našli k sobě cestu. Samozřejmě, že jsme museli udělat nějaké ústupky, aby to vůbec mohlo fungovat, ale taky to teď šlape. Vážně, i když je pořád v práci, ale já to chápu, musí si vydobýt dobré jméno. Až ho povýší, budeme zase více spolu, budeme cestovat. Moc se na to těším. Upřímně řečeno, jeho povýšení nepotřebujeme, žijeme si dobře, ale znáš to, chlapi si pořád musí něco dokazovat.

Hm, moc by mě zajímalo, jak se teď tváříš, určitě mi nadáváš hned za několik věcí najednou, a proto bych k tobě měla být ještě o něco upřímnější. Víš, život je plný kompromisů, ústupků, rezignací, ale občas ti dá příležitost, kterou musíš řádně zvážit. Spočítat si všechny plusy a mínusy, a že jich je, a posoudit, co se ti vyplatí víc. Díky tomu v životě mnoho ztratíš, ale zároveň i mnohé nalezneš. Něco je výměnou za něco jiného, a tak já možná ztratila svoji nezávislost, své zásady, přesvědčení plynoucí ze života mezi filozofy a bohémy, ale získala jsem víc. Alespoň teď si to myslím. Nalezla jsem jistotu, zajištění, klid a mír v duši. Mám partnera, na kterého se můžu vždy spolehnout, muže, který zastává stejné hodnoty jako já nebo naopak. Jsme propojeni racionálním uvažováním a hlubokým přátelstvím, které je pro mě v současné době víc než láska. Někdy prostě láska nestačí. Vím, že mě Lukáš nemiluje, představ si, dokonce mi to řekl. Je to pořád stejně férový surovec, který hledí především na sebe a svou rodinu, ale já se to naučila akceptovat. Beru to a odměnou za to mi je život v luxusu. Jak hloupé a povrchní, co?? Ale na mou obhajobu, nebylo to pokušení tak silné a jednoznačné, než abych ho mohla přijmout? Co bych měla v opačném případě, kdybych se zachovala jako charakter? Lásku? Vášeň, která pomine? Plat, se kterým bych horko těžko utáhla nájem? Permanentní stres a stav nasrání? Promiň, nechci, abys to chápala zle, a nechci, abys mě za to zavrhla. Věřím, že to neuděláš. Já jsem šťastná, jsem, rozhodně víc než dřív, i když už to není tak spontánní a intenzivní pocit.

S láskou,

Tvoje Dáda“

Aneta nevěřícně zakroutila hlavou. To, co se dělo ani ne před rokem jí najednou také připadalo velice vzdálené. ,,Tak Dáda je šťastná - chce se vmanipulovat do nekončícího stavu šťastné manželky a matky a chce kopírovat Lukášův mateřský předobraz?“ Aneta to nedokázala pochopit a nechtěla se pouštět do hlubokých duševních analýz, sklopila víko notebooku a se suverenitou sobě vlastní přešla k oknu, které jedním rychlým pohybem otevřela. Dívala se do dáli a věděla, že na obsáhlý mail odpoví až za pár dnů svým typickým sžíravým způsobem, v němž navzdory všemu bude čitelný hluboký cit a přátelská věrnost stojící nad jakýmkoli porozuměním a chápáním souvislostí.