O Karlovi bez Karla

V galerii s moderním zařízením. Děje se ve druhém patře budovy.

Klára - atraktivní černovláska, důsledná, kultivovaná, zakládá si na dokonalosti

Sabina -  volnomyšlenkářská hnědovláska, temperamentní, otevřená, zastává opačné hodnoty než Klára

S: ,,Ahoj“

K: ,,No ahoj, konečně, už jsem si myslela, že nedorazíš…“

,,Prosím tě (těžce oddechuje), já jsem úplně uhnaná, místo výčitek mi radši nabídni kafe a židli.“

,,Přesně tři čtvrti hodinové zpoždění, právě teď. A samozřejmě ti to přijde úplně v pořádku.“

 ,,Co ti na to mám říct?"

,,Třeba se omluvit? Podat vysvětlení?"

,,Omlouvám se! Znáš Prahu, zasekla jsem se v dopravní zácpě. (...)  Víš, nevím, proč máš tendenci mě vždycky buzerovat, na to si pořiď někoho jinýho, jo? O co ti jde? Jsi v práci, seděla bys tady tak jako tak. Mě naopak můžeš bejt ještě vděčná, že sem ti sem přišla to útrpné nicnedělání zkrátit.“

,,Jistě. Jen kdybys aspoň jednou! dodržela to, co jsi řekla a udělala jsi, cos slíbila.“

,,Hele, já můžu taky klidně jít, jo? Přijdu sem, abys mě hned zjebala jako Karel? Nebo co? Nechte mě laskavě dejchat.“

,,Ty ses zase vyspala.“

,,No nápodobně, i když, ne, ty jsi vlastně nesnesitelná pořád!“

(Klára se odvrátí a začne něco psát na poznámkový bloček, ticho přeruší Sabina)

,,Můžu si tu někde dát to kafe?“

,,Jo, dole u automatu.“

,,Hm, fajn, díky. Nechám si tu věci, jo?“

(Klára pokrčí rameny a věnuje se dál své činnosti, po chvíli se Sabina vrací s kelímkem a navazuje konverzaci)

,,Máš to pro mě?“

,,Jo, tady to máš, je toho docela dost, určitě se nebudeš nudit.“

,,Hm. … Chtěla si se mnou mluvit,ne? Tak začni, ať mám tu přednášku za sebou.“

,,Nebuď jízlivá. Ty člověku opravdu vždycky dokážeš akorát zkazit náladu. Divím se, že brácha tě dokáže ještě obhajovat.“

,,To bude asi tím, že mě miluje.“

,,Je to dobrý kluk, ale ty ho ničíš, nevážíš si ho a nemáš na něj dobrý vliv.“

,,To je skvělý, fakt skvělý! Že já kráva vždycky přídu, abych si nechala dobrovolně nadávat, hele, za ty materiály jsem ti fakt vděčná. Děkuju, ale teď už nemám dál zapotřebí tady na tý skládací židli sedět. Myslím, že to, jak se nám vrtáš do vztahu skrze Karla, kterýho proti mě neustále vočkuješ, bohatě stačí. Já přednášky nepotřebuju.“

,,Počkej! Vždyť to, co máte, není vztah, je to nestabilní a vrtkavé scházení se, tobě by nechyběl a on by se přestal trápit, kdybys to ukončila. On sám to neudělá, to víš. A my bychom mohly být zase kamarádky, kdybychom pořád nemusely řešit Karla. Co ty na to?“

,,Já ho neřeším, já s tím nemám jediný problém Kláro, já ne.“

,,Jenže to je to, ty ho vůbec neřešíš, je ti úplně lhostejný, proč ho udržuješ v té iluzi, že s ním jsi? (po pauze, potichu, právě kolem jde skupinka lidí) Když s ním už v podstatě nejsi? Karel chce rodinu, dítě, potřebuje manželku, která se o něj postará, ne někoho tak svobodomyslného jako jsi ty. Myslíš si, že ty tvoje noční pochůzky nikdy neodhalí?“

(Sabina sebou trhne) ,,Jaký pochůzky by odhaloval (pod Klářiným palčivým pohledem se o žádné výmluvy ani nesnaží), občas někam zajdu s kámošem, přiznávám, mám jich hodně, ale to jenom z toho důvodů, že ženský jsou slepice a nedá se s nima rozumně mluvit. Podívej se na sebe.“

,,Ty se na sebe podívej a přiznej si, že se chováš jako ... !“

,,Sakra o co ti de?“

,,Buď tiše, nemusí nás slyšet celá galerka, potřetí už se mi na kobereček nechce.“

(Sabina na chvíli zůstala očima stát na Kláře, mnohem více než fakt, že její noční dobrodružství jsou odhalena, ji zaujalo, že Klára se byla také někdy zpovídat u šéfa.)

,,Naše svatá Klára taky ví, co je to průser?“

,,Nech si toho, to jen ty žiješ v iluzích, že ti vždycky všechno projde. Ale jednou na to své ego příšerně doplatíš, to ti tedy říkám.“

,,No tak já tedy pudu, musím ještě něco zařídit, za ty otázky ke státnicím děkuju, někdy ti to snad splatím, ahoj... (nuceně se usmála, sebrala obálku, kabelku a než ji Klára stihla jakkoli zastavit, byla venku)

Za okamžik

,,Promiň, potřebovala jsem jen trochu na vzduch. Při mém prvním příchodu jsme zrovna nezačaly nejlíp.“

(udivená Klára) ,,Prosím tě, jsi v pořádku?“

,,Jojo, jen jsem si uvědomila, že máš pravdu, bylo by mi líto naše dlouhotrvající přátelství zahodit jenom kvůli chlapovi.“

,,Jenom kvůli mému bráchovi jsi chtěla říct? No jasně, je to JEN brácha!“

,,Nepodala jsem to takhle.“

,,Máš pravdu, řeklas to hůř.“

,,Jo, jasně, jasně, prostě si dneska vstávala prdelí, že jo, tak já zase jdu, jo? Tohle FAKT nemá cenu. Seru na to!“

,,Ježišmarjá, no tak se hned neurážej, hoďme to za hlavu, ano? Můžeme si přece také normálně popovídat, mě už to věčné popichování  nebaví. - Dobrý den, potřebujete něco, ano, jistě. Kdykoli se zeptejte, na co budete chtít. – A jak vidíš, stejně se nevyplácí tady moc řvát, takže to všechno probereme hezky v klidu. Sedni si, dáš si kafe? Tedy ty už jsi jedno měla, tak něco jiného?“

,,To kafe mě sice jednou zabije, ale dám si, to z automatu moc kvalitní nebylo.“

,,Nojo, to není žádná novinka, ale co, když jsi závislá jenom na kafi, není to až taková katastrofa.“

,,No a jak se máš?“

,,Ale jo, dobrý, docela to jde, ve škole máme teď moc zajímavé přednášky, takže se konečně realizuju.“

,,Fakt? No to si šťastnej člověk, to mi třeba můžeš pomoct ještě s nějakou seminárkou, mám jich nad hlavu.“

,,Klidně, když mě to zaujme, ráda se něčemu zase přiučím, ale nebylo by lepší, kdyby ses v tom taky pokusila trochu najít?.“

,,Haha. No a co chlapi? Tam máš taky takovej úspěch?“

,,No znáš to, když je někde dobře, jinde se to musí kazit. Takhle, zájem by i byl, nějaké ctitele mám, ale žádná sláva, že by mě to k někomu táhlo, to zrovna říct nemůžu. Nikde žádný druhý Karel.“

,,No Karel, je to skvělý kluk, fakt, možná bych mu to měla dávat víc najevo.“

,,No tak to určitě! Víš, on tě má moc rád, a kdyby ses jen trochu snažila, trochu mu svůj zájem o něj dala znát, on by tě nosil na rukou. Vím to.“

,,Udělala jsem nějaké chyby, ale možná bych to mohla dát ještě do pořádku.“

,,To jistě, podle toho, o jaké chyby se jedná.“

,,O nic vážného.“

,,Ale Sábo, nekecej, jsi v nějakém maléru...“

,,Co zase máš?“

,,Nic nic, tak se zase nerozčiluj ... ale něco ti je, to nepopřeš.“

,,Já nevím, proč do mě zase musíš rejt.“

,,Protože cítím, že chceš Karla zase využít.“

,,Jasně, zase využít, do prdele, co ty o našem vztahu víš? Jak mě můžeš takhle soudit?“

Lidé v dohlednu se otáčejí a něco si špitají, Klára si toho všimne

,,Můžeš se laskavě uklidnit, ty hysterko? Plašíš svými výlevy lidi a akorát mě utvrzuješ v mém přesvědčení."

,,Já, co já jsem ti kdy udělala, že mě pořád z něčeho osočuješ? Že mě a Karla nenecháš v klidu žít? Proč se o nás musíš neustále starat?“

,,Laskavě si sedni a ztiš se a říkám ti to naposledy (strhne ji zpátky na židli). Nedáváš mi jinou možnost, trápíš Karla a on mi neustále volá, ptá se na tebe, řeší se mnou váš vztah, zatahuješ mě do vašich problémů, aniž bys to věděla, aniž by sis to v té své hlavince uvědomovala.“

,,Já to nebudu poslouchat, nechci tě poslouchat. Nikdo se tě o nic neprosil a neprosí. Staráš se, protože tvůj život je naprosto nudnej a stereotypní“

,,Říkám ti, začni se chovat normálně, poctivě, netahej se po hospodách a věnuj se poklidnému rodinnému životu, pak to nebudeš muset poslouchat... Stejně by bylo vůbec nejlepší, kdybyste šli od sebe.“

,,A to Karel taky ví? Ví, jak intrikuješ, jak mě tady prosíš, abych ho opustila? Souhlasí s tím? Proč jemu jako hodná sestřička neporučíš, aby si našel někoho lepšího? Někoho tak perfektního jako jsi ty?“

,,Nemysli si, že mě urazíš. Víš, jestli mě vnímáš jako perfektní partii, pak můžu být jen ráda. Jen si uvědom, že on má na někoho lepšího a místo toho se zahazuje s tebou. Pro tebe by to měla být de facto čest, ale ty? Kašleš na to, kašleš na něj.“

,,To není pravda ... není to pravda ... kdyby ses do nás neustále nenavážela, nemuselo se to vůbec stát.“

,,Co se nemuselo stát?“

,,Nic! Víš, co? Já tě nenávidím, všechno si zničila, všechny! Mě i Karla!“

,,Jo já můžu za to, že ti nefunguje vztah? Že si neumíš vážit toho, co máš?“

V pozadí se mine postava muže, který výhružně zahrozí, Klára se lekne a okamžitě zmírní.

,,No, myslím, že bychom to měly probrat jindy a jinde. Tohle téma vždy bude jitřit emoce a to já si tady nemůžu dovolit. Nemůžu si dovolit tady trpět hysterické scény, návštěvníky to ruší.“

,,Jasně, já jsem hysterka, takže já se sbalím a jdu.“

,, Bude to nejlepší.“

Sabina se ušklíbne a prudce se zvedne, vtom se jí zatočí hlava a v poslední chvíli se zachytí stolu.

,,Panebože, Sabino, je ti něco? Úplně jsi zbledla.“

,,Kláro, prosím tě, nějakou vodu...“

,,Jo, počkej,  hele, sedni si (pomáhá jí), vodu ti hned přinesu, vydrž a nic nedělej (zaběhne do vedlejších dveří, Sabina odpočívá a  Klára se po chvilce vrací se sklenicí vody)

,,Tady, napij se ... už je ti lépe?“

,,Hm, jo, díky, jen se mi trochu zatočila hlava.“

,,Asi by ses neměla tak stresovat.“

,,Jo, to je dobrá rada...“

,,Možná bychom se měly bavit o něčem veselejším, pozitivnějším.“

,,No, já myslím, že bude nejlepší, když pudu, my dvě stejně nevydržíme moc dlouho v klidu.“

,,Ale jdi! Nikam teď nepůjdeš, co kdyby se ti zase udělalo zle? Hodláš zkolabovat někde na ulici? Dokud aspoň nedopiješ sklenici a nedáš tělu chvíli oddech, zůstaneš tady. (...) No, co škola, už budeš končit?“

,,Přešla si opravdu na naprosto klidové a bezkonfliktní téma (smích) Já a končit? Hodlám tam parazitovat, dokud mě nevylejou.“

,,No počkej, to snad není třeba, ne? Vždyť už se chystáš na státnice, tak proč bys to zase odkládala?“

,,Právě proto, že se chystám na státnice?“

,,Nech té ironie, nebylo by moudřejší, kdybys už konečně po těch letech svoji alma mater opustila a našla sis nějakou pořádnou práci? Karel mi říkal, že si akorát pořád stěžuješ, že nemáš peníze, ale aby ses tedy pokusila jednu etapu svého života ukončit a druhé se zhostila naprosto plnohodnotně, to ne. Jsi prostě děsně free, co?“

,,Jéje, další přednáška, víš co, mě to fakt nebaví, furt ty tvoje moralistický kecy, vykořisťuju snad tebe, že mě pořád musíš za něco kybicovat?“

,,Hele, uklidni se, ať se mi tady nepoložíš.“

,,No tak mě neser, fakt už mi lezeš na nervy, Kláro.“ (drcne do sklenice, ta se rozbije)

,,Skvěle, vážně skvěle (rozhlédne se kolem) máš štěstí, že tu nikdo není, snad za chvíli nepřiběhne šéf...“

,,Já mám štěstí? Ty se mi zdáš.“ (obě sbírají střepy, Sabina je pak vyhodí a Klára utře podlahu)

,,Ty máš štěstí, pořád máš štěstí, zatím jsi nic pořádného neudělala, ale všechno ti prochází. Abys ale jednou, má drahá, neskončila špatně, víš? Abys neskončila někde na ulici mezi tuláky, bezdomovci a dalšími takovými. Na to by sis měla dát velký pozor!“

(Sabina vyletí jako by jí někdo píchl ostrým předmětem) ,,Tak to už nikdy neřikej, je ti to jasný? Já vopravdu nevim, proč mi to řikáš? Co tim sakra sleduješ?“

,,No tak klid, uklidni se, prosím tě. Snad jsem toho zase tolik neřekla. Nemyslíš, že se chováš trochu přehnaně?“

,,Já se chovám přehnaně? Ty se tady celou dobu rozplýváš nad svým dokonalým bráškou, mě shazuješ, dokonce se teď dovim, že moji kariéru plánuješ mezi bezďáky a já se chovám přehnaně? No aby ne, když tady vedu dialog s takovou krávou“

(Dlouhé ticho)

(Klára se po chvilkách usmívá a chladně pozoruje téměř zhroucenou Sabinu) ,,Měla by ses jít léčit, to je jediné, co ti na to můžu říct, dál se už do tebe navážet nehodlám. Jen mi prosím slib, že už sem za mnou chodit nebudeš, jo? O to tě prosím, dokud nebudeš v pořádku, nechoď sem.“

,,Ale já jsem v pořádku, kdybys mě pořád nedráždila, vždyť si za to můžeš sama. Copak jsem ňáká špinavá děvka, která se tahá s ožraly po nočních parcích? Co vyhledává smradlavý asociály, aby jí vopíchali? Copak jsem tak ubohá, že svůj život trávím s roztaženýma nohama a lahváčem po ruce? Doprdele, vždyť tohle nejsem já (po obličeji se jí koulí krokodýlí slzy, polohlasně a spíše k sobě) To jsem nebyla já. Já mám Karla ráda, já si ho vážím. Dám mu, co bude chtít, když mi dá druhou šanci.“

Klára jí podává kapesník, bez emocí a jakéhokoli náznaku slitování; chvílemi se rozhlíží, zda v sále nejsou lidi nebo v pozadí nepobíhá nadřízený.

,,Myslím, že tohle už fakt nevyřešíme. Dneska nejsi ve své kůži, jdi prosím tě domů, plácáš nesmysly, vyspi se a hlavně už nedělej žádné scény. Tobě to za to nestojí a mně se to vážně nehodí. Beztak už za dnešek určitě zase půjdu na kobereček.“

Vyčerpané Sabině se na obličeji zaleskne úsměšek, vysmrká se a mlčí, na to reaguje již nedočkavá Klára.

,,No, tak já ti třeba zítra zavolám, jo? Domluvíme se na nějaký sraz a tam to všechno probereme ještě jednou. Vyříkáme si, co tě trápí, fajn? (...) Ale teď už prosím opravdu běž, jo? Pa holčičko!“

(Sabina jen špitne a potichu odchází) ,,Díky, ahoj.“

Sabina vyjde z galerie, udělá pár kroků, aby zašla za roh a tam se zhroutí, mezi rychlými nádechy si zoufá.

,,Karle, Karle, Karle, odpusť mi... vem mě, nás, zpátky.“