Žití bytí na planetě naší

Spřízněné duše které, vylétávají jako cíleně mířené šípy z kuše.

Strefují přesně svoje cíle a srdce. Nikdy to nebývá zcela nucené a klišé.

Když oba vědomně jistě splétají své pocity oddaně a milujícně.

Přejícně a sladce drží pevně své dlaně.

Svírají nenuceně jistotu v sobě.

Důvěryhodně a přece né dočista slepě nebo dokonce naivně.

Milují navzájem své nevinné tváře,

ruka v ruce, v parku na lavičce přece.

Krásně barevná je to země. Přece to ne zešedne!

Ikdyž realita stíhá a trpce provokuje. No proklatě!

Ještě, že čas je relativní pro jednotlivce.

Čas je a není, zrovna jak se to hodí nebo když nás zběsile honí.

Utíkání ho stejnak nezastaví!

Jen možná na chvíly...ta hnusná realita je porazitelná.

Pak je to pouze na každém z nás. Poté je příliš omámená, nejistá a zfetlá. 

Cesta je ztoho tuze klikatě spirálovitě stočená a děravá. Mrcha proradná!

Ale žít se tady dá. Důležitý vzduch nám do  vesmíru zatím nevyprchá.....a naděje zatím neutichá.