Exploze

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak tento svět vznil? Přemýšleli jste někdy o tom, jestli to co prožíváme má větší smysl? A co když ne? Co když se člověk prostě celý život snaží, lopotí se a pak najednou zemře a ... nic. Za pár měsíců se jeho tělo v hrobě obrátí v prach, za pár let na něj začnou zapomínat příbuzní. A za pár desetiletí už z vás nebude nic než záznam v rodném listě. Ale i ten se brzy rozpadne. Opravdu? Opravud je to všechno snažení pro nic za nic? K čemu vlastně žijeme?
Jurimi pohodila hlavou a snažila se zaplašit děsivé myšlenky. To nad čím přemýšlela se jí ani za nic nelíbilo a věděla kam by takové myšlenky mohly vést - k depresi - a ona rozhodně neměla chuť strávit víkend v posteli plná strachu a nejistoty. Rozhodně ne teď, na své narozeniny. Raději znovu rázněji pohodila hlavou a snažila se soustředit na učitelčina slova, kterými právě ukončovala hodinu. Začala si sešity balit do kabelky, když k ní zezadu přistoupila energetická Ruira a vesele jí rozčepýřila vlasy.



"Všechno nejlepší ty starý páprdo! Za chvíli už budeš zralá do hrobu!" řekla vesele a zasmála se svému vtipu.
Tohle bylo typické chování Ruiry. Věčně plná energie, hýřící vtipem. Jenže zrovna teď jí ta poznámka o hrobu nepřišla vtipná. Usmála se, ale bylo jí jasné, že její úsměv musí vypadat strašně falešně a nervózně. Znala svou nejlepší kamarádku dost dobře na to, aby věděla, že se to neobejde bez komentáře a v hlavě už si proto vymýšlela odpovědi na všetečné otázky typu proč je tak zaražená.
"Promiň, vždyť víš že to nemyslím vážně. Devatenáctka není žádný věk prosím tě.. " zasmála se její kamarádka. V té chvíli si Jurimi uvědomila nesmyslnost svých myšlenek a uvolněně se zasmála své vlastná hlouposti. Vždyť o nic nejde, ne?
Ale co když...
NE.
Chytla svou nejlepší kamarádku kolem ramen a vedla jí směrem ze třídy.
"Tak co dnes podniknem? Devatenáct má člověk jen jednou za život, rozhodně si to hodlám užít! Chtělo by to nějakou akci, nemyslíš?" zeptala se už klidným a uvolněným hlasem.
"O tom jsem s tebou právě chtěla mluvit. Hele omlouvám se, ale ten dnešek musíme odložit na jindy... Nemůžu si jít s tebou sednou, musím mámě pomoci s tím stěhováním... Odložíme to na víkend, ok?"
"Takže tvoje máma to s tím stěhováním myslí fakt vážně?" zoufale pohlédla na svou kamarádku, které se přes její usměvavou tvář mihl tmavý stín.
"Bohužel ano, ale nebudeme si kazit tak pěkný den, ne?" dodala už o poznání veseleji, "uvidíme se zítra po škole, jasné? A dones mi trochu dortu!" zasmála se Ruira a odběla od své kamarádky.
Jurimi se usmála. Měla ráda svou kamarádku. Vždycky jí dodala dobrou náladu, vždycky tu pro ni byla aby ji  rozveselila, když se cítila špatně. Ale svoje chmurné myšlenky ohledně bytí, které jí napadaly při hodině biologie jí prostě říci nemohla. Ruira byla křesťanka. Chodila každou neděli do místího sboru a každé úterý na dívčí mládežnické skupinky. Byla to usměvavá pohodářka, která měla o stvoření světa jasné představy a právě proto jí o těch svých myšlenkých Jurimi nechtěla říci. Hned by to brala jako příležitost vtloukat jí do hlavy ty své rozumy, brala by to jako možnost stáhnout jí na svou stranu. A to ona nechtěla. Neměla ráda, když jí nědo do jejího života kecal, ať už to byl kdokoli. Nesnášela, když měl někdo pocit, že jí může měnit její názory. Nesnášela, když si někdo myslel, že je chytřejší, než ona a že zná "tu správnou" odpověď. Měla svou kamarádku ráda protože nebyla jako ti ostatní křesťanští fanatici, nikdy jí nic nenutila, jen jí říkala otevřeně její názory, ale měla pocit, že kdyby jí řekla o svých pochybách, brala by to Ruira jako příležitost přivest jí na tu "správnou" stranu o což ona nestála. Asi má jen krizi mládí. Třeva tohle napadá kažného mladého člověka po devatenáctce. Kdo ví?
Ale co když?
Co když žila celý život ve lži?
Jurimi vyšla ze školní brány, pohlédla na před sebe a zasmála se nad vlastním myšlenkám. Kdyby někdo věděl nad čím přemýšlí, asi by se jí smál. I ona sama si připadala hloupě. Asi se prostě jen potřebuje opít, bude muset zavolat své kamarádce Lajle, ta má vždycky náladu na opíjecí akci. Ruira byla její nejlepší kamarádka, ale tím svým křesťanstvím si podle Jurimi zbytečně kazila zábavu. S ní by se nikdy nemohla opít a dělat směšné věci. Nechápala, proč se těchto mládežnických výtržností Jurimi klidně vzdá. To ona by si nikdy nenechala kecat do života, nikdy by nechtěla, aby jí nějaká víra omezovala. Vždyť svět skýtá tolik srandy, tolik možností jak se nezávazně pobavit a které by jí víra chtěla vzít. Ani nápad. Dneska zavolá Lajle a večer uspořádají nějakou akci.
S opoznáním veselejší náladou zahla na konci ulice do břízové aleje a v duchu plánovala podrobnosti dnešního večera. Snad se budou moci sejít u Lajly doma. Jurimini rodiče byly dnes večer doma a takžádná opíjecí akce nepřipadala v úvahu.
Pohlédla před sebe a pomyslela si, jak je to na tom světě krásně. Dokonale modrá obloha vypadala jako by kus papíru na který někdo namaloval kýčovité, ale krásně vypadající nadýchané mraky. Na listech břízy se odrážely sluneční paprsky, takže to vypadalo, jako by zelené lístky svítily. Jurimi strašně ráda pozorovala přírodu. V přírodě se vždycky cítila vyrovnaně, uvolněně, jako by bylo všechno na svém místě, všechno v pořádku. Už jako malá řešila své problémy tím, že utekla do přírody. Kdykoli přišel její táta domů opilý, prostě se sebrala a utekla se skicákem pod paží do lesa. A když se před čtyřmi lety její rodiče konečně rozváděli, nikomu se nesvěřila, nikomu neřekla, jak strašně těžké to pro ní je. Prostě se jen sebrala a všechny odpoledne trávila v lese. Tak se cítila v bezpečí. Měla pocit, že tak je svět v pořádku.
Jurimi kráčela pozvolným krokem k domovu a přemýšlela, co asi bude doma k jídlu, jelikož její žaludek už jí začínal dávat vědět, že je to dlouho co ho naposledy nakrmila. Byl krásný slunečný den, ona měla narozeniny, večer jí čekala parádní akce a svět se zdál být v pořádku. Pohlédla na mladou maminku tlačící před sebou pyšně kočárek a mile se na ní usmála. Maminka jí úsměv oplatila, zjevně potěšena, že slušně vychovaní a milí lidé ještě nevymřeli.
Jenže pak se to stalo. Bylo to tak rychlé, nečekané. Země se zachvěla. Jurimi se strachem v očích pohlédla na mladou maminku, kterou právě míjela, aby se ujistila, že se jí to jenom nezdálo, že to nebyl jenom výplod její bujné a někdy až moc ustrašené fantazie. Jenže ona milá brunetka setaky tvářila velice vystrašeně. Sehla se ke kočárku, aby vytáhla své dítě a mohla ho lépe chránit pře nebezpečím. Něco se dělo. Bylo to cítit ve vzduchu.  Potom se země zachvěla znovu, tentokrát o poznání silněji. Jurimi zavrávorala a na poslední chvíli se zachytila o kočárek stojící vedle ní. Čas se zpomalil a nebyl podstatný. Cítila, jak jí v uších zběsile pumpuje krev. Připadala si jako ve snu, jako by se všechno kolem zpomalilo. Sebemenší pohyb jí trval věčnost a nohy měla jako z olova. Pohlédla na maminku, kterou otřes odmrštil na zem a sledovala její vyděšený výraz směřující kamsi nad stromy u silnice. Tehdy teprve spatřila zdroj toho zmatku, zdroj toho chaosu. Nad stromy se z dálky rýsoval obrovitý oblak kouře a ohně ve tvaru houby. v záchvatu paniky se Jurimi vrhla do keřů lemujících cestu a strčila hlavu mezi nohy. Čas nebyl podstatný. Mohlo to trvat tři hodiny a stejně tak dobře tam mohla ležet sotva pár sekund. Cítila jak jí strašlivý hluk proniká až do morků kostí a cítila jak jí hoří pokožka snad všude na těle.
A tehdy jí to došlo. Jasná myšlenka. Já tady umřu. Umřu tady v tom křoví a už nikdy nebudu žít. Nikdy neuvidím svou rodinu, nikdy neuvidím Ruiru ani Lajlu. Nikdy neoslavím své devatenácté narozeniny. A co je nejhorší - nikdy se nedozvím pravdu. Nikdy se nedozvím, jestli ten Bůh tedy vůbec existoval nebo ne. A když jo, tak už je prostě moc pozdě. Už je pozdě, protože tady zemřu. Co když měla Ruira celou dobu pravdu? Co když jsem se snažila užívat si života a nestarat se o víru úplně zbytečně? Co když jsem udělala chybu?
Myšlenky jí hlavou zběsile výřily a ona nevnímala čas. Nevnímala nic. A po chvíli si uvědomila, že bolest a žár z jejího těla pomalu opadá a že hluk už není tak otřesný. Ještě chvíli tam ležela a nechala své myšlenky aby se utišily a potom se odvážila zvednout hlavu.
Pohled, který se ji naskytl nikdy nezapomene a až do smrti bude zdrojem nočních můr. Tolik zmatku, tolik bolesti a zoufalosti ještě nikdy neviděla. Lidé válející se po ulici, brečící a hledající své příbuzné byli všude okolo. Pohlédla na mladou maminku, které teď se zoufalým pláčem tiskla k hrudi své dítě, které už bohužel nedýchalo. Nikdy nezapomene, jak strašně se tehdy při pohledu na okolí cítila.
Potom se ale sama pro sebe chabě usmála. Přežila. Přežila a snad i bude žít. V té chvíli si líbila, že prostě musí přijít na to, jaký význam to žití na zemi má...