Mše svatá - vzpomínka na strýce

Téma jsem držel v hlavě mnoho let. Však cítil jsem, že příběhu chybí hlavní postava, jako by obraz byl namalován, ale chyběl rám. Až smrtí strýce dostala povídka tu správnou zář - příběh dostal svůj "rám". Napsal jsem jej behěm dvou hodin na počest strýce Václava.

 

 

Mše svatá (vzpomínka na strýce)

 

 

         Horký srpnový den se tetelí nad vesnicí, do ruda rozpaluje červené střechy chalup, šátrá svými horkými prsty i do těch nejtemnějších kůlen, chlívků a stodol. Do žluta vyžíhaná, ale stále slunci odolávající tráva se brání polehnutí a ve stráni ostře voní pozdně letními bylinami. Ještěrka se hbitě a tiše proplete mezi stébly, zato cvrčci a konipasové vytrvale vyluzují své vrzavé árie, jako by chtěli převzít vládu nad celou strání, nad celou vesnicí pod ní schoulenou, nad celým dnešním svátečním dnem. 

         Dřepím v té vysoké trávě, zvolna se vlnící v neznatelném vánku. Rytmy hmyzu ještě zní, ještě vládnou, ale co chvíli se to změní. A já se na tu změnu těším, je to vždy tak slavnostní, tak sváteční, že to až kdesi v hrudi za srdíčkem čímsi divným zachvěje. 

         Dole pod strání se scházejí lidé. Pár jich znám, babičku ve sváteční sukni lehce krojované, dědu Josefa, chlapsky tvrdého a vzpřímeného, v černém obleku a slamákem na hlavě. A za nimi kráčí teta Draha a strýc Vladimír a ještě další a další příbuzní, snad čtvrtina vesnice je se mnou nějak spřízněna. Postávají pod rozložitými lípami, které lemují cestu do vsi. Chlapi, ti vesničtí dříči s mozolnatýma rukama a narychlo oholenými tvářemi spálenými sluncem. V šedi a černotě svých svátečních obleků spolu s bělostí košil působí neotesaně noblesně. Postávají v hloučcích naoko pohromadě, ale jinak rozdělení dle spřízněnosti ducha a rodu, po léta nesplácených dluhů, nesplněných slibů, špatně odvedených melouchů a věčných hospodských rozepří nad vším. 

         A opodál ženy, upovídané, upracované a uhoněné z přípravy svátečního oběda. Ještě před chvílí pobíhaly u plotny, dodělávajíce kotel kuřecí polévky a vepřové řízky pro hosty, však jich přijelo do každé chalupy na dvě desítky. Teď tu ale postávají, sdělují si drby, co aktuálnosti pozbyly již včera před polednem, barevností svých krojů kontrastní k černi mužů. 

         Mezi všemi se proplétají děti, vesnická to drobotina, navlečená násilím do tesilek a naškrobených košilek, které tak odporně škrábou u krku, do květovaných šatiček, oblečků to zhusta poděděných po kolikáté generaci.  

         Lipová alej je zakončena bělostnou kapličkou. Ve své prostotě je slavnostně ozdobená barevnými fábory, na plácku před ní, brzy zrána, bylo vztyčeno několik bělostných břízek, uříznutých k této příležitosti kdesi na okraji lesa a zde, před kaplí zapuštěných pár decimetrů do vyschlé a ztvrdlé půdy. Tvoří půlkruh, spolu s nahrubo otesanými lavicemi a doširoka otevřenou, kadidlem vonící kaplí, dokreslují tak poetiku svatého místa ve stráni nad vsí. 

         Přicházejí! Mezi vesničany to zahlučí, pár mužů jim jde vstříc. Muzikantům, kráčejícím zvolna do kopce ke svatému stánku. Plechy se jim lesknou, kapesníky si utírají upocené tváře a to ještě nezačali foukat do trubek a pozounu. Bubeník, ten to má nejtěžší, sune svůj nástroj zavěšený na břiše, vypadá v té mohutné neohrabanosti jako nějaký brouk, popruhy se mu zařezávají do propoceného saka, na zádech směšně zkrabaceného, ale už jsou u něj pomocníci a pomáhají mu to břemeno nést, co by to bylo za liturgii, kdyby muziku netvrdil bubeník, zmožený pochroumanými zády.

         Už jsou všichni u kapličky, zaujímají postavení u vchodu, narychlo dolešťujíce nástroje. Vesničané přichází blíže, ale stále zachovávající uctivý odstup. Chybí tu ten nejdůležitější, farář z vedlejší vsi. Slíbil, že přijde, každý rok v tento den a v tuto hodinu přichází odsloužit mši svatou. Tradice, po mnoho let neměnná, zakořeněná ve vesnické kapli tak hluboko, jako ty lípy do půdy okolo ní.                   

         Muzikanti si odplivli, lístečky s notami zasunuli do držátek: pokyn kapelníka a letní šum stráně přetíná změť tónů, první okamžiky to vypadá, že to sem nepatří, tak je to nečekaně hlučné a řinčivé pro uši, ale po chvilce si všichni zvykli, jsou to přece jejich muzikanti. Pepa s klarinetem, Vojta od křížku s harmonikou, Karel trumpetista, Véna pozounista, Jindra kapelník a Cyrda na buben, narozeniny, svatá přijímání, svatby i pohřby, vše tahle kutálka odtroubí. 

Roste nervozita. Mše už měla dávno začít a farář nikde. Tázavé pohledy jeden na druhého. Nezapomněl?  Pozván byl, vždyť každý rok druhou neděli srpnovou pravidelně přijížděl mši svatou odsloužit. Nestalo se mu něco? Však víte, jezdí v tom polorozpadlém Trabantu jako ďas! Probůh... na cestě je tolik serpentin a tolik stromů po stranách.

         Muži se dívají na hodinky. Ještě se ujišťují, že je dost času, že je vše v pořádku, ale už to není tak přesvědčivé, jako před deseti minutami. Kapela halasně odtroubí další skladbu, která s posledním tónem doznívá v ozvěně mezi žárem žíhanými střechami stavení a stodol. 

         Pak se od skupiny odpoutává postava. Strýc Vladimír se rázným krokem vrací ke svému domu, vzdálenému od kaple jen na padesát metrů. Poposedávám v suché trávě, sklepávám z kalhot dotěrné mravence a odhaduji, co bude následovat. Strýc mizí ve dvoře, vidím ze svého místa, že otevírá vrata stodoly a vytahuje stařičký motocykl s neuvěřitelně velkým, koženým, na třech silných pružinách posazeným sedlem. Rozepíná si sako a zkouší ráznými sešlapy páky motocykl nastartovat. Mohutný proud šedého kouře vybafne z výfuku a dvůr zaplní dunivě vrčivý zvuk. Strýc si nasazuje koženou přilbu, na oči nasunuje velké brýle a kymácivě, jakoby nejistě se rozjíždí. Jen co je ale za vraty, potáhne za rychlost, motor zavrčí, vesničané se rozestoupí a muzika spustí další notu. Strýc Vladimír mizí se svým naleštěným pérákem za kopečkem.

         Společnost u kaple, zdá se, jako by náhle nevěděla co dělat. Muži halasně probírají aktuální téma, ženy v kroji by zase rády rychle odběhly ke svým rozpáleným plotnám a něco načatého dodělaly. Muzika troubí další song nad vesnické chalupy, takový teskný až mě v té horkem rozpálené trávě zamrazí. Vesnická dítka stále více a více odbíhají od svých rodičů, zlobivá z té naškrobenosti, už aby se vyvlékla z těch nepohodlných košilek po sourozencích, kalhot po bratrancích a šatiček po sousedovic Alence, která je už školačkou v okresním městě. Muzikanti přestali hrát, šetříce síly a dech na tu správnou chvíli. Trumpetista sedí rozvalený u zdi kaple, klarinetista odpočívá ve stínu lípy, bubeník Cyril ve spolku vesnických mužů, bodře poplácávaný po zádech, zvrací do sebe panák zteplalé slivovice. Nad horkou strání, osvobozenou od ryku trumpety opět vládnou orchestry hmyzu. Čas jako med se táhne v tom líném odpoledni. 

         Náhle všichni zbystří! Ano, zvuk motoru zní! Oči všech se upínají k horizontu, i kapelník zavelí k pozoru pro kapelu a bubeník Cyril si utírá ústa a dýchá zhluboka, aby snad ctihodný pán alkohol necítil, až kolem bude procházet. 

         V kopci se vynoří motorka a na ní strýc, v horkém tetelení vzduchu je nějaký rozmazaný a rozevlátý, v té rychlosti pruhy šatu vlají na všechny strany, ale to není strýcův oblek, to pan farář Hrozínek z vedlejší obce, již kompletně oblečený do slavnostní sutany, na zadním sedátku motocyklu usazený, marně se snaží uchránit hábit před nápory proudu vzduchu

obtékajícího pérák, ženoucí se padesátikilometrovou rychlostí do vsi.  

          Už jsou tu! Vzruch prolétne mezi lidmi, muzikanti se šikují k troubení, ženy se urychleně upravují, plácají si po krojovaných sukních a snaží se urovnat neexistující záhyby, muži típají cigárka a i ta děcka

ztuhnou v pohybu, zaskočena přítomností božího posla. Farář Hrozínek zmatečně slézá z motorky, neví kterou nohu dříve přehodit přes sedátko, malátnými pohyby si upravuje šat, nafouklý větrem do podoby balónu rozhlížeje se po ministrantech, kteří tu někde přece musí být připraveni. Tak to bylo vždy, tradice velí!

         Ministranti! Mezi vesničany to opět zahlučí. Venca Bělička a Kamil Suchánkůj. Kde jsou!? Kam se proboha zašili, ti parchanti, hartusí jejich otcové a ač bráněni svými ženskými, odpínají spěšně opasky, jen aby si to s těmi nezodpovědnými spratky zčerstva vyřídili! Ti neznabozi! 

         Dál tu komedii u kaple nesleduji. Daleko víc mě zajímá strýc Vladimír se svým pérákem. Jen co shodil Jeho velebnost u kaple, zajel zpět do dvora. Vidím ho, jak se snaží, s těžkým strojem, teď už zhaslým, zacouvat do stodoly mezi ponk a ráz dříví. Povede se to až napotřetí, uřícený a z cesty uprášený odkládá sako a zatímco u kaple začíná mše, už i ministranti se našli, frackové jedni, muzika troubí mezi břízkami a ženy vytahují modlitební knížečky, strýc Vladimír kašle na liturgii, z chladivého sklípku vytahuje jedno orosené pivko, usedá na práh domu a až nahoru, na rozpálenou stráň cítím to chladivé blaho, které se zcela jistě rozlilo v jeho útrobách po prvním loknutí.

         A tak tu mám před sebou, jako na dlani dva příběhy. U kapličky ve vší boží vážnosti probíhá mše za nějakého svatého a za nedávno zemřelé. Ženy, muži, i některá dítka, zkrocená v nezbednosti, mumlají si modlitbičky, muzika teskně notuje a ministranti máchají dýmající kadidelnicí faráři kolem pasu. 

         Kousek vedle, ve dvorku babiččina stavení, tam je jiný svět. Tam sedí na zápraží strýc Vladimír, jen tak v košili s vyhrnutými rukávy, labužnicky loká své druhé pivko a je mu dobře. Nevadí mu, že projel půllitr benzínu, kalhoty si ušpinil a popálil o výfuk, že za košili se mu dostala vosa a na hrudi žihadlem zanechala nehezký otok. Dovezl přece faráře Hrozínka, posla svatého a tak mohla, do kořenů myslí vesničanů sahající tradice začít. Mše svatá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---